Polštář

by Frost

„Daruji polštář z paměťové pěny, za odvoz. Zn. spěchá.“

Vlastně už ani nevím, co mě to tenkrát napadlo, proč jsem si ten polštář bral. Paní se viditelně ulevilo, když mi ho předala, a byl bych přísahal, že jsem slyšel žuchnutí, jak jí spadl kámen ze srdce, když se za mnou zavřely dveře. Vezl jsem si s sebou domů svůj nový polštář a byl jsem spokojen, jaký jsem to udělal dobrý obchod.

Tou dobou jsem bydlel sám. Má bývalá žena se mnou už nechtěla nic mít a má budoucí ještě ne, protože tehdy jsme se ještě neznali. Zařizoval jsem si vlastní byt a šetřil každou korunu.

V inzerátech a po bazarech člověk natrefí na nejrůznější bizarnosti. Za pár stovek se mi podařilo zařídit si celou domácnost, měl jsem postel s nebesy a vycpaného papouška v kleci z bambusu, lustr z lahví od piva a paraván polepený kompletním ročníkem 1976 východoněmecké automobilové revue Das Auto. Kuchyň jsem sehnal z hausbótu (za odvoz), takže ke všemu se sice bylo potřeba shýbat, ale dvířka se zato otvírala páčidlem. Asi to zní šíleně, ale když se nad tím tak zamyslím, poměrně věrně to odráželo můj tehdejší život.

Pořádný polštář byl poslední věc, co mi tenkrát chyběla, ale i když jsem byl švorc, tak přece jenom – vzít si polštář z inzerátu? To bylo dost šílené i na mě. Tenkrát mi to nějak nepřišlo.

Nikdy předtím jsem polštář z paměťové pěny neměl. Slyšel jsem o nich, to ano, ale moc jsem tomu nevěřil. Možná to bylo tím impulsem, proč jsem ho vzal, asi jsem chtěl vyzkoušet něco nového. Ano, to bude ono. Určitě.

Hned první noc byla úplně boží. Ráno jsem se probudil skoro bez kocoviny, i když jsem na ně – pravda – nikdy moc netrpěl. Určitě si ale pamatuji, že ten večer před tím jsem toho poměrně dost vypil. Nějaké pivo, možná něco tvrdšího, však to znáte, jak to v hospodě chodí, když se zdržíte s přáteli, které jste dlouho neviděli. Ten večer mám sice trochu rozmazaný, ale to ráno – to ráno bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Nejen, že jsem neměl kocovinu, ale vůbec mne nebolelo za krkem. A na to já jsem docela trpěl, protože hodně jezdím v autě, a jak jsou ta vedra, tak mám puštěnou klimatizaci, a to mi nedělá úplně dobře.

Další den už mi ten polštář nepřipadal tak výjimečný, ba možná dokonce i trochu protivný, ale dal jsem mu šanci a během pár nocí jsme si na sebe zvykli. Vzpomínám si, že jsem to četl, že té pěně to chvíli trvá, než se podle vás vytvaruje, a pravda je, že tak po týdnu mi to ani nepřišlo. Vlastně jsem úplně zapomněl, že mám polštář z paměťové pěny. Ale to se o takových věcech říká, ne? Že když o nich ani nevíte, tak to znamená, že fungují správně.

Víte, ono to tehdy bylo vůbec takové zvláštní období. Hodně jsem cestoval, navštívil jsem spoustu dalekých a cizích krajů. Viděl jsem Indiány i Eskymáky, nějakou dobu jsem žil v Asii – tam si pamatuji, že se mi moc líbily ty jejich zvláštní střechy, víte, jaké myslím? Takové ty, co jsou vždycky na obrázcích a pohlednicích. Tak ony tam doopravdy jsou. Nějakou dobu jsem pobyl i v Rusku, ale byla tam zima a pořád se tam něco dělo a nikdo vlastně doopravdy nevěděl co, tak jsem tam nevydržel moc dlouho. Ale Jižní Amerika, ta se mi líbila. Tam mě to doopravdy vzalo za srdce. Chtěl bych se tam ještě někdy podívat.

A víte, co je zvláštní? Že jsme si všude rozuměli. Já to teda říkám odjakživa, že kde je vůle, tam je i cesta. Prostě když se domluvit chcete, tak se domluvíte. Myslím, že jsem o tom někde četl, říká se tomu cestovatelská duše – jakmile jednou vyrazíte do světa, už jste doma všude a nikde. A doma je přeci tam, kde vám rozumějí. A vám, jako cestovatelům, přece rozumějí všude, a vlastně nikde tak úplně. Každý vám závidí, že jste se podívali tam, kde to oni znají jenom z knížek. Ale ve skutečnosti jim to tak stačí, nechtěli by s vámi měnit, protože oni neznají všechny ty útrapy a těžkosti, které to cestování s sebou přináší.

Tak to prostě je, nic není jen dobré nebo jen špatné. Každá věc má své slunné i stinné stránky. Jednou jsem byl v nemocnici, ale ne jako pacient, pomáhal jsem tam, jako dobrovolník. Bylo to někde v Africe, už si přesně nepamatuji kde. Na jednu stranu to byla strašná zkušenost, protože jsme mnoha lidem prostě nemohli pomoci, ale když jsme mohli, tak to úplně vyvážilo to špatné. Život má prostě tendenci se sám vyrovnávat.

O tom vyrovnávání jsem se dozvěděl v Kanadě. Seznámil jsem se tam s jedním zvláštním člověkem, který žil na samotě v jednoduchém srubu, před kterým stál Range Rover. Říkal, že ho tam má jako talisman, že za něj utratil všechny peníze, které měl, a teď žije jednoduchý život bez technických vymožeností. A když se mu někdy zasteskne po starém světě, jde si sednout do toho auta a užívá si. V tom je právě ta rovnováha, říkal. Když v něm sedí, uvědomí si, kolik čeho všeho se muselo spotřebovat jenom pro to, aby se mohlo vyrobit takové auto. A pak si zaleze do toho svého srubu a je spokojený.

Spokojenost je totiž v životě to nejdůležitější. Když jste v životě spokojení, všechno ostatní přijde. Peníze, štěstí, zdraví. Pravdou ovšem je, že já přestávám být spokojený. Myslím, že za to může ten polštář. Nevím, jestli neblázním, ale mám tak trochu pocit, jako by se mi snažil naznačit, že chce ode mě pryč. Začínají mne zase trochu bolet záda a vůbec už poslední dobou nespím tak dobře, jak jsem spával. Ale prokázal mi velké služby, to ano. Vlastně se divím, kolik jsem toho za tu dobu, co ho mám, stihnul. Vždyť je to sotva pár týdnů. Nebo ne? Trochu se mi to všechno motá. Nezdržuji vás? Proč že jste tady?

Aha, ten inzerát. Však si ho vezměte, slečno, určitě budete spokojená.

„Daruji polštář z paměťové pěny, za odvoz. Zn. spěchá.“