>Kyberšikana v Senátu aneb může být Facebook spásou českého školství?

by Frost

>Když se mi v mailu objevila pozvánka na seminář o kyberšikaně, který se měl konat v prostorách Senátu, hned jsem si řekl, že bych se rád zúčastnil. Za prvé jsem si to tam chtěl prohlédnout a za druhé mě to téma poměrně zajímalo. Nuže, šli jsme.

Nechci úplně říct, že to byla ztráta času, to ne, bylo tam hned několik zajímavých momentů. Ale celkově na tom byla vidět jakási bezradnost, jakoby organizátoři vlastně ani moc nevěděli, co chtěli dokázat (což se nakonec ukázalo jako pravda). Ale prostory jsou to krásné, to zas jo.

Program se skládal ze dvou částí oddělených přestávkou – mimochodem, o přestávce byla servírována káva, která došla, což sice považuji za drobné faux pas, i když kafe nepiju, ale rozhodně by mi nepřišlo na mysl na tento fakt byť jen poukázat, natož si stěžovat (celý seminář byl zdarma).

V první části vystoupilo několik řečníků se svými příspěvky, v druhé části byla panelová diskuze. Kvalita řečnických příspěvků byla velmi rozdílná, formálně i obsahově. Z formálního hlediska byla naprosto nejlepší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, ovšem obsahově to vlastně nebylo nic moc. K její cti je ovšem nutno dodat, že tam byla v podstatě jako “záskok” za ministryni školství, která se z nějakých důvodů nemohla zúčastnit. Co se obsahové stránky týče, tak nejhutnější příspěvek byl od Michala Koláře, odborníka na šikanu. Nicméně jeho prezentace byla skutečně na pováženou. Nemůžu si pomoct, ale neumím prostě oddělovat formu od obsahu na 100%. Jak se mám vůbec soustředit na obsah, když je forma nevyhovující?
Nejlepším příspěvkem byl tedy ten, který přednesl Michal Jirkovský, šéfredaktor magazínu eGovernment a zároveň moderátor celého setkání. Z jeho příspěvku bylo patrné, že ví o čem mluví a umí to dobře podat. Tleskám tedy.

Michal Jirkovský jako moderátor se ovšem osvědčil v průběhu celého semináře a je nutno uznat, že se on svým výkonem podílel velkou měrou na vyrovnávání rozpačitosti ostatních hostů.
To pravé drama ale nastalo až v průběhu druhé části, tedy panelové diskuze. Panelová diskuze musí být česká specialita vzniklá více či méně dobrovolnými debatami sousedů v panelových domech. Jinak si neumím vysvětlit průběh této diskuze. Nicméně to všechno by se dalo překonat, kdyby se ovšem v průběhu neukázalo hned několik velkých bolestí českého školství.

1) Učitelé nedávají pozor a neumějí se držet tématu. Vždy, když jsem byl svědkem nebo přímo účastníkem nějaké diskuze o školství, vždy se to nakonec zvrhlo na probírání stejných témat, ať už bylo původní téma jakékoliv.
2) Učitelé jsou ublížená, nedoceněná a naprosto výjimečná skupina obyvatel. Přijde mi, že většina učitelského stavu žije ve svém vlastním světě, který má na hranicích bublinu plnou nervových zakončení, které vyvolávají obranný reflex kdykoliv se jich někdo dotkne. Argumentace? Nesmyslná a místy i dětinská.
3) Nejhorším druhem jsou ovšem zasloužilé matky. Pokud se ještě toto zkombinuje s učitelským povoláním, pak je každá rada drahá.

Je mi líto, že se dokonce já sám pouštím do takovýchto generalizací, ale je bohužel smutnou pravdou, že takováto nálada panuje na všech formálních i neformálních učitelských setkání, kterých jsem se kdy účastnil.
Tohle všechno je samozřejmě špatně, ale dokáže mne vždycky spolehlivě vytočit to, když slyším svatý grál všech učitelských stížností, velké kvarteto, neboli čtyři největší omyly a sebeklamy českého školství.

Blud první: Problémem školství je nedostatek peněz
Špatně. Školství je stejně jako zdravotnictví finanční černá díra. Je úplně jedno, kolik peněz do něj nacpeme, vždycky jich bude málo. Sem tam slyším stížnosti na nedostatek peněz na vybavení a pomůcky. To bych dokázal pochopit, ale to jde často řešit i jinak (a uznávám, že by to bylo jednodušší, kdyby školy mohly přijímat dary za rozumných podmínek a ne jako dnes), ale neustále slyším stížnosti na platy pedagogických pracovníků. Ze své zkušenosti ze školního prostředí bych si rozhodně nedovolil tvrdit, že pokud najednou mávnutím kouzelného proutku někde najdu dostatek peněz, abych plošně zvedl platy na dvojnásobek, bude to znamenat, že učitelé budou učit dvakrát tak dobře. Ne, známé úsloví “pracuji do výše svého platu” ve školství neplatí. Ve školství platí “pracuji jak umím” nezávisle na výši platu. A důvod? Jednoduchý – motivace. V systému tabulkových platů by se sice dal při troše vůle najít způsob, jak odměnit nadprůměrně pracující, ale velmi těžko se hledá hledat způsob jak potrestat někoho, kdo nedělá co má. Takže v zásadě jedinou možností je rozvázání pracovního poměru, ale toho se vedoucí pracovníci často bojí.

Blud druhý: Problémem je nedostatek kvalitních učitelů
Na první pohled je to pravda. Ale pokud se podíváte pořádně, je tomu skutečně tak? Zkusím postavit otázku jinak: Je lepší držet si špatného učitele (se smlouvou na dobu neurčitou a s výpovědní lhůtou) jenom kvůli tomu, že mám strach, že se nenajdu někoho lepšího? A co když ten, koho přijmu, bude stejný nebo horší? Jaké mám alternativy?
Školy by si měly najít marketingové poradce. Co můžou nabídnout? Průměrný plat, jistotu zaměstnání, pevnou pracovní dobu (kratší než běžnou), měsíc prázdnin… To je jenom pár věcí, kterými by se dali lákat zájemci. Profesionál by jich vymyslel jistě mnohem víc. Problém není v nedostatku. Problém je v iracionálním strachu vedení škol. Však by to taky sloužilo jako motivace pro ostatní. Nepracuješ, jak máš? Jdeš. Přijmeme někoho horšího? Půjde taky. A půjdou všichni, než najdeme někoho, kdo bude pracovat tak, jak má. Škola není zaopatřovací ústav. Škola je základní funkcí státu a vytváření funkčního školství by mělo být prioritou každého občana. Ale zvýšit platy není cesta. Cesta vede jinudy.

Blud třetí: Učitel nemá respekt, prestiž ani úctu
Na tohle se mi dere odpověď jediná – respekt, prestiž a úctu má mít učitel díky své osobnosti, nebo díky tomu, že je učitel? Co je na nerespektování, neúctě nebo dokonce šikaně učitelů žáky zajímavé je to, že i na nejhorší škole se vždycky najde někdo, komu se to prostě neděje. Nebylo by lepší místo represí, zákazů a sledování přesunout váhu na pozitivní příklady? Proč se to někomu neděje? Co dělá jinak než ostatní? Proč si žáci neomylně vyberou nejslabší článek řetězu? A proč mají problémy vždycky ti stejní? Pokud by se učitelský sbor zabýval skutečně poctivě a upřímně odpověďmi na tyto otázky, zřejmě by došel k překvapivým (a nepříjemným) odpovědím. Ale v současné době na to neexistuje systematický tlak, protože:

Blud čtvrtý: Dnešní žáci jsou technicky tak zdatní, že s nimi není možno držet krok
Špatně! Na konferenci vystoupila jako jeden z řečníků iniciátorka celé akce, ředitelka soukromého Gymnázia Stodůlky, Renáta Zajíčková. V jejím projevu zaznělo, že je na sebe pyšná, protože umí ovládat mikrovlnku na rozdíl od její babičky. Jenže dnešní mladí jsou na tom úplně jinak, oni mají počítače a mobily a Facebook a tak dále, kdo se v tom má vyznat. Chtělo se mi křičet: Paní ředitelko! Když jste se naučila ovládat mikrovlnku, naučíte se i Facebook! Máme doma obyčejnou troubu, která má ovládání složitější než 90% sociálních sítí!

Pravdou je, že dnešní mládež je v tom světě naprosto stejně ztracená, jako jsme my. Oni totiž trpí úplně stejným problémem – nemají nikoho, kdo by jim to vysvětlil. Všechny informace získávají od svých vrstevníků, kteří na tom ovšem nejsou o nic lépe než oni sami. Můžeme se pak divit, že se šíří hoaxy tak, jako nikdy předtím? Můžeme se divit rozvoji kyberšikany? K čemu je, že většina sociálních sítí má velmi účinné nástroje jak zabránit šíření škodlivých jevů, když o nich nikdo neví, nebo je neumí používat? Ale kde se to má dnešní mládež naučit? Od rodičů? Ve škole?

Výchova dětí je samozřejmě primární starostí rodičů, škola má v první řadě vzdělávat, výchova je až na druhé koleji. Je ovšem pochopitelné, že tyto dvě funkce nejdou oddělit, vzdělávání je také jistá forma výchovy, navíc ve škole děti tráví srovnatelné množství času jako doma. Proto mi přijde přirozené, že starost o vzdělávání tohoto typu na sebe škola bere (jmenuje se to prevence a preventivní programy jsou povinnou součástí každé školy). Většina škol se ovšem těchto “moderních” jevů bojí. Prevence ve školách obvykle končí u drog, sexuální výchovy a kriminality mládeže. Kdo jim ale řekne takovou věc jako jak si nastavit soukromé údaje na veřejném profilu? Kdo jim vysvětlí, jaká jsou rizika bezhlavého sdílení fotografií? Učitelé? A kdo z nich to ví?

Skutečnou bolestí českého školství je celoživotní vzdělávání učitelů. Právě vzdělání je klíčem k respektu, úctě a skutečnému uznání, po kterém všichni volají. Není to v penězích, nakonec nadprůměrně bohatí jsou učitelé snad jenom v Řecku. Ten ideál vesnického kantora, ke kterému všichni vzhlíželi a chodili si pro radu je samozřejmě stále platný. Ale on vyžaduje spolupráci i od toho kantora. Jak si vůbec může někdo troufnout myslet, že to, co se před dvaceti lety naučil ve škole, mu bude stačit v dnešní době? Vesnický kantor měl respekt a úctu primárně kvůli tomu, že to byl nejvzdělanější člověk na vsi, ne kvůli tomu, že to byl učitel. Kam se poděla ta touha po vzdělání? Člověk, který ji sám nemá, přece nemůže očekávat, že ji vzbudí ve svých žácích. Často slýchám, že je velkým učitelským uměním říci “nevím”. Ano, ale na to, abych si to mohl dovolit říct, musím především vědět. Ovládání internetu, počítačů nebo mobilů není o nic složitější než ovládání běžných domácích spotřebičů. S trochou nadsázky bych si troufl říct, že pokud se je někdo schopen naučit uvařit guláš podle kuchařky, pak je schopen vytvořit webovou stránku. Facebook si například mimo teenagerů oblíbila velmi početná skupina seniorů. Když se to naučí člověk v důchodu, jak je možné, že se to není schopen naučit někdo v aktivním věku ve stálém kontaktu s dětmi? Svět se s novými technologiemi nezměnil. Svět zůstává stále stejný, nevznikají nové problémy, je pouze potřeba se je naučit nově hledat. A to je přece povinnost nás všech, nejen učitelů.

Řešení? Bohužel ho vidím pouze v jedné cestě. Na jedné straně je potřeba učitele nutit (a myslím tím skutečně nutit, ne pouze doporučovat) k sebevzdělávání – nabídka kvalitních kurzů je dostatečná a velmi často dotovaná či přímo financovaná z externích zdrojů; na druhé straně je potřeba se prostě systematicky zbavovat “slabších kusů”. Když potkám učitelku, která by se nemohla dělat ani třídičku na poště, tak je mi smutno a cítím bezmoc – co tady takový člověk vůbec dělá? Co asi může těm dětem předat?
Někdy si říkám, že by bylo vhodné udělat systém, kdy by učitelé po pěti letech na jedné škole šli na jeden rok buď učit jinam, nebo dělat úplně jiné povolání s tím, že by měli možnost se po roce vrátit zpět. Věřím tomu, že by to celkovému klima na školách prospělo.

Všechno jde, když se chce. Říct, že něco nejde, je ale strašně jednoduché. Nemůžeme přece rezignovat a říct, že je to pro nás příliš složité. Nejde jen o děti. Jde o nás všechny.