>The Amazing Aqua Cura!

by Frost

>Někdy, když se v noci vzbudím, poslouchám déšť bubnující na plechové střechy a zhluboka dýchám živý nefiltrovaný vzduch. Uklidňuje mě to. Dává mi to zapomenout, proč jsem vlastně vzhůru.

Někdy, když v noci prší, mám nutkání jít ven, stát v dešti a pozorovat liduprázdné město. Dokonce i africký koutek dole před pasáží nepostává na ulici jako obvykle. Irové nevyřvávají před pubem, jako obvykle. Jediné, co je slyšet, je temné hučení magistrály.

Někdy, když se v noci nedá pro déšť spát, přemýšlím, jaké by to bylo. Vím jen jaké to je – na déšť přece všichni nadávají, jsou to jenom komplikace. A ty louže! Jenže…

Někdy si představuji, že v protějším domě bydlí klavírista, který donekonečna cvičí když prší a zvuk jeho křídla je to jediné, co ruší pravidelný rytmus  dešťových kapek. Jakoby celý svět ztichl a zatajil dech při tom velkolepém koncertě. Jakoby nikdy nemělo přestat pršet.

Někdy mě napadá, že zvuk klavíru je tak podmanivý, protože to nehrají struny, ale perutě z křídla anděla omámeného božskou subdominantou. A my jsme napjatí a přejeme si, aby nikdy nepřestal hrát, protože pak by se anděl probudil ze svého omámení. A co bychom si počali bez andělů?

Někdy si přeji, aby nikdy nepřestalo pršet. Protože pak se rozední a na chodnících zůstanou jenom louže jako vzpomínka na svět pod nadvládou dešťového boha.