Camelopardalis bohemica

by Frost

V poslední době mám rozečteno několik knížek. Jednak to byla Cesta od Cormaca McCarthyho, kterou jsem si dostal k vánocům, pak to je kniha Ještě jedno, pane Lehmane od Svena Regenera a nakonec Žirafy od JM Ledgarda. Posledně jmenovanou jsem právě dočetl a musím říct, že ve mě zanechala obrovský dojem.

Cestu jsem si rozečetl vlastně na upozornění kolegyně, poté, co jsem dostal možnost se podívat na film s tím, že bude lepší si nejdřív přečíst knihu. Knihu jsem přečetl doslova na jeden zátah v jednom odpoledni (a večeru) a dodnes jsem se na film nepodíval, protože si nejsem úplně jist, jestli ho chci vidět.

Žirafy jsem oproti tomu pojal jako tzv. záchodový román. Tedy knihu, kterou si čtu na záchodě. Ideálním titulem je ten, který má krátké kapitoly a silný, zapamatovatelný příběh. Proto jsem ze své záchodové četby vyřadil Fakta o Finsku (které jsem ovšem záhy vyřadil i ze svého soupisu knih k přečtení, protože to je sice zajímavé a vtipné, ale bohužel se to nedá číst). Navíc se mi podařilo tuto knihu získat za kouzelných 19,- Kč ve výprodeji. S mojí slabostí pro žirafy nebylo co řešit, pořídil bych ji jen kvůli obalu. Nakonec – co je komu po žirafách…

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že v obalu se skrývá i kniha. Celou dobu jsem z ní měl rozporuplné pocity – nemohl jsem se rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Teď, když mám knihu konečně za sebou i s doslovem (který je mimochodem krátký a velmi důležitý, protože objasní několik drobností, nad kterými jako čtenáři celou knihu přemýšlíte – myslím tím zejména to, kde se u Dvora Králové vzal proboha rybník Svět), vím, že se mi kniha líbila velice. Musíte jí ovšem prominout drobné nedostatky. Na knize je velmi jasně cítit, že je psána neČechem, JM Ledgard je původem Skot. K žirafímu tématu se dostal jako novinář na své stáži v ČR a jejich příběh ho zaujal natolik, že se pustil do jeho následování a odkrývání. Dlužno podotknouti, že jako jeden z mála lidí vůbec. Příběh největšího žirafího stáda na světě chovaného v zajetí je neskutečně silný nejen z lidského (ehm, zvířecího) hlediska, ale jde přímo na dřeň reálnému socialismu sedmdesátých let. Z knihy mám podobný pocit jako ze hry Rock´n´roll Toma Stopparda uvedené v Národním divadle. Je na ní vidět, že autor zná perfektně reálie a umí dopodrobna vykreslit svět, ale nemá vlastní zkušenost. Celým románem se vinou drobnosti, které jsou přehnané – možná ne pro zahraničního čtenáře, kterému třeba naopak umožňují si vytvořit věrnější obraz socialistického Československa, ale pro místního rodáka zcela jistě. Navíc místy přehnané fantazírování hlavních postav a dějové odbočky zbytečně srážení čtivost a plynulost děje. Celá kniha vlastně pomalu klopýtá ke grandióznímu finále, které je ovšem strhující.

Posledních pár desítek stran se čte doslova jedním dechem. Autor místy lpí až na nechutných detailech, kdy přemítáte o jejich nutnosti, ale je pravda, že bez nich by celé atmosféře asi něco chybělo. Grandiózní finále celého příběhu budete prožívat znovu a znovu a nebudete se moci odtrhnout. Těžko říci, jaké pocity ve vás kniha vyvolá, ale určitě vás nezanechá lhostejnými. Nejenom k osudu žiraf, ale vlastně k osudu celého socialistického Československa.

Autor psal celý příběh jako fikci, tedy pořadí událostí ani jména neodpovídají skutečným událostem. Nakonec ani místa nejsou úplně autentická. Možná je to škoda, ale ději to rozhodně neubližuje. A vlastně ani celé atmosféře knihy – naopak to budí ve čtenáři touhu zjistit si, jak to bylo doopravdy. Bohužel drahý čtenář ve fázi zjišťování velmi tvrdě narazí. Narazil stejně i JM Ledgard, ale dal si velkou práci s posbíráním dostupných informací a sepsáním Žiraf.

Je trochu škoda, že knihu sráží k zemi několik nepřesností a nedostatků. Pojednání o hemodynamice působí velmi učeně (a možná i jsou, nejsem s to je odborně posoudit), proto se jako čtenáři jistě necháte unést dalšími fakty o životě žiraf. Problém je v tom, že daná fakta už nejsou nijak pevná, autor s nimi dokonce záměrně manipuluje pro ozvláštnění děje. Dlužno podotknouti, že v tomto případě to bohužel působí trochu lacině. Na jednu stranu je v knize úžasné pojednání o žirafím krevním oběhu, na druhou stranu autor například tvrdí, že žirafí teritorium se nachází hlavně ve větvích stromů, což bohužel není pravda, i když to v knize funguje hezky. Když si pár podobných drobností uvědomíte, vrhá to trochu stín na celou knihu.

Pravda ovšem je, že i když Žirafy samy o sobě nejsou dokonalým dílem, rozhodně stojí za přečtení, a nemám sebemenší problém je vřele doporučit. Jen se mi při čtení opakovaně vkrádala na mysl myšlenka, že je škoda, že tak silný příběh musel jako první zpracovat Skot. Ale nejdůležitější poselství této knihy pro mne osobně leží jinde – jak to, že ani po pětatřiceti letech není tento incident vysvětlen? Tím nemyslím uspokojivě, ale vůbec? Jak je možné, že to vlastně nikoho nezajímá?

Žirafy nejsou jenom příběhem devětačtyřiceti zázračných zvířat zdánlivě popírajících přírodní zákony. Jejich přízrak se tu i nadále tyčí nad naší republikou jako připomenutí toho, že jsme za posledních dvacet let sice ušli dlouhou cestu a vykonali hodně práce, ale zdaleka ještě nejsme u konce. A i to je důvod, proč přečíst Žirafy jedním dechem od začátku do konce.

JM Ledgard: Giraffe. V českém překladu Žirafy vydalo v roce 2009 nakladatelství Mladá fronta.