I’m still a rockstar aneb pořádně pinklá párty

by Frost

Když jsem se dozvěděl o loňském koncertu slečny Pinkové, bylo už beznadějně vyprodáno. Letošní jsem stihl – pravda je, že letos vyprodáno nebylo. Jestli je to tím, že jich bylo k dispozici víc, nebo tím, že dva velké koncerty za necelý rok jsou u nás troufalost, neumím posoudit. Málo lidí tam ale rozhodně nebylo, to zase ne. Upoutávky slibovaly jednu z největších show letošního léta, tak jsem byl velmi zvědav, jak to bude vypadat v reálu. Už při cestě tam jsem přemýšlel, jak dopadne srovnání s koncertem Green Day, který jsem absolvoval před měsícem a také jsem byl zvědav na novou Slávii. V popisu toho, jak to celé dopadlo, budu nejdřív chválit, pak hanět a pak zase chválit, protože končit se má pozitivně.


První pochvala patří novému Edenu, který pro mne byl velmi příjemným překvapením. Naposledy jsem tam byl v roce 1996 na Black Sabbath a pravda je, že se toho změnilo hodně. Celkově ale nový prostor včetně vybavení (občerstvení, toalety) působí velmi vzdušně a příjemně, tedy alespoň ta část, kterou jsem měl možnost vidět. Navíc celý stadión vypadá zevnitř velmi pěkně – shrnuto a podtrženo, první dojem na jedničku. To bude ovšem muset jako chvála pro tuto chvíli stačit.

Jako první kapela se měl představit Xindl X s Olgou Lounovou. Jestli tomu tak bylo, nevím. Začátek akce ve všední (byť prázdninový) den v 16.00 a první kapela v 17.00 je prostě nesmysl. Kvůli problémům s hygienou musela celá akce skončit nejpozději ve 22.00 (což se také stalo), to jsme asi slyšeli všichni, ale… Navíc předkapely hrály nesmyslně krátké sety a mezi nimi byly pauzy delší než samotná vystoupení. Jako prvního předskokana jsme tedy měli možnost vidět Butche Walkera.

Už po prvních pár akordech bylo jasné, že jsme byli opět svědkem klasického velkopódiového fenoménu, takzvaného „vykurvení předkapel“. Dvacet minut, co hrál Butch se svými kumpány bylo hudebně i pódiově velmi zajímavé, nicméně „ušně“ se to rovnalo téměř tragédii. Záměrně píšu téměř, protože ta pravá tragédie nás ještě čekala. Na tomto vystoupení byla řada dalších absurdit, například hraní do téměř prázdného stadiónu musel být pro kapelu jistě dechberoucí zážitek. Nicméně pánové to zvládli se ctí, svou úlohu splnili v mezích možností na jedničku a písně tohoto člověka rozhodně doporučuji k poslechu. Jako další plus jim přičítám to, že se při tak krátkém čase, který měli vymezený, rozhodli přehrát jenom pár věcí, které ovšem protahovali sóly a improvizacemi, takže se rozhodně bylo na co dívat. S poslechem to bylo už horší, ale za to oni nemohli.

Naprosto fatálním zklamáním pro mne ovšem byli Good Charlotte. Abych pravdu řekl, tuhle kapelu jsem znal jenom podle jména – rozhodl jsem se, že si od nich až do koncertu neposlechnu nic a udělám si názor až tam. No, to jsem si dal. V první řadě měli naprosto tragický zvuk. Ale strašně. V druhé řadě mě to vystoupení hrozně nebavilo. Nebavila mě hudba, nebavily mě texty (teda alespoň ty, kterým mi bylo dáno alespoň trochu rozumět), nebavila mě show. Když k tomu ještě připomínám, že z kapely celý koncert úplně čišelo, jak je vlastně strašlivě štve, že musejí dělat předskokana nějaký Pinkový, tak celý tenhle zážitek odepisuji jako propadák roku. GC dohráli a nastalo další dlouhé čekání.

V tento moment si dovolím malou odbočku – zakoupil jsem pro mne a svou ženu lístky na sezení na druhé straně stadiónu proti pódiu. Je mi jasné, že ten strašlivý zvuk byl také velkým dílem způsoben naší polohou, v takovémto prostoru není možné udělat zvuk konzistentně dobrý na všech místech. Také vím, že to, že tam bylo ze začátku málo lidí (byla zaplněná tak třetina kapacity, naprostá většina přišla až těsně před P!NK), způsobovalo velké zvukové problémy. Nicméně i přesto jsem byl rád, že jsme mohli sedět – předkapely nebyly skákací a prodlevy byly vražedné. Naštěstí vyšlo počasí, nebylo ani příliš teplo, ani zima, takže to vypadalo, že to všichni přežili v pořádku, sedící i nesedící.

Dlouhá pauza před hlavním tahákem večera byla víceméně pochopitelná – čekalo se na tmu. Avízovaná světelná show by v půl sedmé rozhodně neměla správný efekt, nicméně nechápu, proč nemohly předkapely hrát delší dobu. Nebo proč nezačali v šest, stíhali by to pravděpodobně v pohodě. Když se začalo stmívat a blížila se půl devátá, kdy jsem očekával začátek, začal se Eden zaplňovat. Nakonec to na tu půl devátou většina stihla, i když je pravda, že jsem to už pak moc nesledoval – oči měly jinou zábavu.

První dojem byl – PROČ JE TO KURVA TAK STRAŠNĚ NAHLAS? Bohužel musím říct, že toto byl naprosto zásadní nedostatek celého vystoupení. Bylo to tak moc nahlas, že se v tom úplně ztrácela většina hudby, což je samozřejmě škoda tím víc, že v tomto případě je rozhodně dost hudby, která se může ztratit. Bylo to tak moc nahlas, že ti, kdo neznali většinu písniček, nemohli z toho mnoho mít. Bylo to tak moc nahlas, že dokonce i ty komorní a akustické věci byly na hranici srozumitelnosti.

Pravdou ovšem je, že tím pro mne osobně výčet všech nedostatků končí. Jsem trochu v rozpacích, co o koncertě napsat. Snad jen to, že jsem už po prvních pár akordech zjistil, že lístků na sezení začínám velmi litovat. Šel jsem tam s poměrně velkým očekáváním, které bylo beze zbytku naplněno. Ba co víc – když přišel Butch Walker zahrát s Pinkovou písničku Mean (mimochodem jednu z mých nejoblíbenějších z nového alba), říkal jsem si, že to je prostě nářez. Pak ovšem spustili My Generation na střídačku s Basket Case (s takovou perličkou, že ve chvílich, kdy hráli Basket Case, bylo celé pódium nasvíceno zeleně – nice touch!) a završili to Roxanne. Posléze ještě Pinková v dalším programu vystřihla What’s Going On a zakončila to porcí největších rockových náloží z posledního alba. Jako přídavek bylo servírováno So What?, které bylo sice zazpíváno strašně, ale myslím, že jsme jí to všichni při těch akrobatických výkonech rádi odpustili.

Zhodnocení? Fantastický zážitek. Když pominu tu hlasitost, na tom vystoupení bylo pravděpodobně všechno správně. Od využívání velkoplošných obrazovek (takže jsme i my vzadu měli velmi dobrý vizuální zážitek) přes muzikantské výkony až po kontakt Pinkové s publikem (chůze v balónu po rukách publika bylo ovšem vrcholné číslo). Bylo vidět nejen to, že je to celé naprosto precizně připravená show, ale i to, že všichni členové kapely fungují spolu velmi dobře lidsky – jejich komunikace a vtípky na pódiu byly opravdu příjemnou třešničkou na dortu. Když k tomu přidám, že Pinková je naživo opravdu výborná zpěvačka, vychází mi z toho pravděpodobně nejlepší hudební zážitek letošního léta.

Ve srovnání s koncertem Green Day vyhrává Pinková na celé čáře, i přesto, že GD jsou má oblíbená kapela už od dob povinné školní docházky. Musím přiznat, že mě jejich koncert nijak zvlášť nebavil (i když konec byl fajn), navíc se mi nelíbil zvuk a celkový výraz kapely. Přišlo mi, že se paradoxně mnohem víc chovali jako frontman + podpůrná kapela než P!NK, u které to je prostě faktický stav věcí. Původně jsem se chtěl psaní o koncertu GD úplně vyhnout, ale to srovnání se přímo nabízí. A úplně nakonec – věta „So what, I’m still a rockstar“ u Pinkové platí bezezbytku. Protože ať si o ní každý myslí co chce, její hudba je sice místy hodně popová, ale naprostou většinu času to je poctivej a nefalšovanej rock’n’roll se vším všudy. A jestli to tak zůstane, pak bude na hudební scéně zářit jasně ještě dlouho. Doufám.

Mimochodem – skladba návštěvníků byla velmi podobná jako na koncertě Green Day. Ale ono se vlastně není čemu divit.

P.S.: Byl to také první koncert, u kterého jsem na konci viděl poctivé „filmové“ titulky jmenující všechny zúčastněné. To jenom podtrhovalo tu atmosféru přátelství a spolupráce, která z toho byla cítit. Vím, že to zní jako socialistické klišé, ale bylo opravdu znát, že si to všichni užívají a jsou spokojeni s tím, co vytvořili. A díky tomu věřím, že si to diváci a posluchači užili stejně.

P!NK – 20. 7. 2010; SYNOT TIP Aréna