Fantastic Voyage

by Frost

>Pokud se dostanete do nějaké déletrvající debaty o hudbě a protistrana sezná, že se o hudbu zajímáte, dojde nepochybně na otázku, která alba jsou pro vás nejzásadnější. Obvyklá odpověď je něco jako: „to nejde říct takhle jednoduše, je jich hodně, atd.“ Vlastně je to pravda, protože zásadní alba se vyvíjejí stejně, jako se vyvíjí hudební vkus každého jednotlivého člověka. Proto jsou ti, kteří mají jasno, v zásadě podezřelí. Nakonec – podle jakých kritérií vlastně určit tu „zásadnost“ vybraného alba? A musí to být album? Nestačí třeba písnička?

Já se řadím k těm podezřelým. Již nějakou dobu mám o svém triumvirátu jasno. Vlastně se to uzavřelo až když jsem poznal posledního člena velké trojky, protože v ten moment mi vlastně došlo, co pro mne znamená „zásadní“ album. Tak tedy:

Zásadní album je pro mne nahrávka, která nějakým způsobem zásadně a trvale změnila mé nahlížení na hudbu obecně. Proto se mezi zásadní alba nemůžou počítat ta, která mne přivedla k novým stylům, nebo dokonce ta nejposlouchanější, protože to vyplývá z principu, jakým poslouchám hudbu. Zásadní album pro mne představuje přelomový hudební zážitek, něco, co je tak výjimečné, že to má svůj životní příběh spojen s mou osobou.

Dost bylo úvodu, která to tedy jsou? Předem podotýkám, že nahrávky jsou seřazeny chronologicky tak, jak se ke mě dostaly, není to od nejhoršího do nejlepšího, protože v mém vnímání jsou si všechny tři naprosto rovny. Tedy:

1. The Clash: Sandinista!
Čtvrté studiové album vydané roku 1980 je v punkovém světě naprostou revolucí. O albu samotném se rozepisovat nebudu, snad jen to, že je to album, které vyvolává snad nejvíce emocí – má možná stejně fanatických obdivovatelů jako těch, kteří ho naprosto nemůžou vystát. Pro mě osobně znamená Sandinista! návrat k poslouchání hudby. Po dlouhé době jsem se vrátil k tomu, jak jsem poslouchával hudbu kdysi, tedy cele. Když jsem se poprvé rozhodl, že si toto dílo poslechnu najednou (ano, je k tomu potřeba rozhodnutí, 36 písniček je pořádná porce muziky na jedno strávení) netušil jsem, že jsem právě učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve svém hudebním životě. Ale přesto tomu tak bylo. Než album dohrálo, venku se setmělo a začalo pršet. A i když to je profláknuté klišé, nic už nebylo jako dřív. Na tom albu je totiž úplně všechno.

2. Richard Müller: Koncert 44
Richard Müller není rozhodně můj nejoblíbenější interpret. Vlastně ho ani nijak zvlášť nemám rád. Proto, když jsem kupoval pro ženu (která ho naopak má ráda velmi) tento záznam živáku z Bratislavy, nic zvláštního jsem od toho nečekal. Pravděpodobně jsem se nemohl o moc víc mýlit. Hvězdná sestava muzikantů účastnících se toho „zázraku“, nenechává nikoho na pochybách o svých kvalitách, to je bez debat, jenže oni s Richardem spolupracovali už na řadovém albu 44, a i když je to (podle mě) jeho nejlepší věc, tak to stejně není úplně ono. Na tomto koncertě ovšem všichni dodali to, co tomu chybělo a vytvořili jednu ze tří nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Těžko říct, co tam tak funguje, co je „to“, co se mi tak moc trefilo do noty. Ale můj hudební svět se po poslechu otřásl v základech hned z několika důvodů. Prvním je to, že jsem zjistil, že je technicky možné udělat zvukovou nahrávku živého vystoupení v naprosto dokonalé kvalitě bez toho, abych obětoval ten „live feel“. Pravda je, že takhle dobrý zvuk jsem u živáku neslyšel nikdy a budu jen velmi těžko vzpomínat na studiová alba, která se tomu budou rovnat. Dalším důvodem je fakt, že skutečně lze udělat v zásadě téměř „ad-hoc“ kapelu, která bude fungovat. Poslouchal jsem a sledoval DVD pořád dokola, jenom abych zjistil, jak probíhá správná a funkční komunikace na pódiu. Třetím důvodem bylo pro mne zjištění, že i v hudbě je forma stejně důležitá jako obsah. Ano, zní to zvláštně, respektive nelogicky, ale vždycky jsem zastával názor, že dobrá písnička je prostě dobrá písnička, ať jí hraje kdokoliv. Možná to tak platí u těch nejprofláknutějších hitů, ale nikdy bych nevěřil tomu, že se mi budou tak moc líbit písničky, které zpívá Richard Müller. A přesto – když za to vzaly ty správné ruce, bylo všechno jinak.

3. David Bowie: A Reality Tour 2003
Reality Tour byla pravděpodobně jedním z nejúžasnějších hudebních zážitků, jaké mohl člověk zažít. Je to každopádně ten nejúžasnější zážitek, který jsem propásl. DVD je složeno ze dvou koncertů v Dublinu, přičemž úplně neodpovídá ani jednomu, ale to mne nechává úplně chladným. Je to mimo jiné také pravděpodobně jediný fakt, který mne ohledně tohoto alba nechává chladným. Přestavovat Davida Bowieho jistě není nutné, navíc se k tomu necítím kompetentní. Toto album je posledním přírůstkem mezi má „zásadní“, ale je dost možná tím nejdůležitějším. Když jsem ho slyšel asi popáté, uvědomil jsem si, že jsem pravděpodobně hudebně dospěl. Řekl jsem si, že když dokážu ocenit tohle (společně s předchozími dvěma alby) natolik, abych je všechny tři považoval za základní pilíře mého hudebního rozhledu, znamená to pravděpodobně, že jsem se definitivně vymanil z telecího věku nálepkování a líbí/nelíbí. Minimálně polovina věcí, které kdy Bowie udělal, mi buď nic neříká, nebo se mi přímo nelíbí. To ovšem nemění nic na tom, že ho považuji za jednoho z nejvýznamnějších muzikantů, kteří kdy vstoupili do mého života. Jeho Reality Tour shrnovala více než třicet let jeho kariéry a při poslechu si připadám, jako bych spolu s Davidem proplouval řekou času. A nejdůležitější moment tohoto alba? Uvědomění, že hudbu sice můžu škatulkovat podle stylu nebo třeba doby vzniku, ale pro ty nejlepší to neplatí. A to je zcela zásadní poznatek.