Štěpánská -> Řeznická -> Vodičkova -> Karlovo náměstí

by Frost

Dvakrát denně stejná cesta, v různé denní i noční doby. Je to má spása, středobod mého vesmíru. Vědění, že i když se všechno kolem mění, tady zůstává vše při starém. Už půl tisíciletí. Vyjdu nahoru, minu nový hotel a kavárnu Bresto, prosmýknu se kolem nonstopu a zahnu do Řeznické. Ve Štěpánské nekoukám nahoru, je tam moc rušno. A navíc není co vidět. Hotely, školy, Francouzský institut – ne, že by to nebylo zajímavé, ale v oknech se nic neděje. Alespoň ne v tu dobu, kdy chodím kolem. Ale Řeznická, to je jiná pohádka. O co je ulice klidnější, o to víc života je nahoře v oknech. Přemýšlím o lidech, kteří tam bydlí. Jsou to místní, co bydlí na stejném místě už jedenáct generací, nebo přistěhovalci, šťastní, že získali bydlení v centru Prahy za rozumné peníze? Jak se asi spolu snáší? Jsou tam hezké byty? Alespoň v jednom domě určitě budou, vypadá na to. Ale v ostatních budou stejné jako u nás. Nepraktické, chátrající, ošklivé. Cestou na Karlák míjím vše jenom jako ve snu, všímám si až cestou zpátky. Braunův dům, Jiná krajina, Příčný řez, Kolíbka, Crib 15, Tora Bora, učňovské kadeřnictví. Rámařství a pak doleva domů. Vstup do Štěpánské vypadá v noci impozantně, směrem na Václavák je to hezký pohled. Ale připadám si tam tak nějak na ráně. Ne jako v Řeznické. I když statisticky je to mnohem nebezpečnější ulice. Tahle má dennodenní cesta se může odehrávat v kterékoliv době. Bude se měnit skladba kolemjdoucích, ale kulisy, ty ne. Dnes večer hrála v šestnácti oknech televize. Co se asi dělo v těch ostatních?

Až někdy potkáte v Řeznické nepřítomnou postavu, která občas píská na psa a omluvně se usmívá na kolemjdoucí, řekněte jí, že se mi nezdáte.