Úsměv, prosím!

by Frost

Za těch třináct minut, co strávíte v metru, se na povrchu může stát cokoliv. Může klidně vypuknout nukleární konflikt a vy si toho ani nevšimnete. Nic netušící se jednoho pozdně letního dne na Muzeu ponoříte do útrob matky Země a na Kobylisích vás čeká nukleární zima. Do té doby je ovšem pražské metro poměrně bezpečnou formou transportu. Až na občasné sebevrahy a opilé Němce ho bereme jako bezstarostnou samozřejmost. Přitom si ale neuvědomujeme, že třináct minut je opravdu dlouhá doba.

To, že není něco v pořádku, mělo být jasné hned, jak se otevřely dveře vlaku v cílové zastávce. Ve východu totiž stál revizor, co se usmíval. Abyste tomu rozuměli, Pražané se neusmívají. V Praze se usmívají pouze japonští turisté, kteří se snaží zbytek světa přesvědčit, že až se polovina jejich země stane neobyvatelnou, budou příjemní sousedé. Češi se vlastně vůbec neumí usmívat. Smát, to ano, generace odchované televizními silvestry si vypěstovaly reflex, který jim dovoluje smát se na povel. Díky tomu jsou Češi vnímáni jako žoviální národ, což samozřejmě není pravda. Kultura svěšených koutků se datuje od neděle 30. května 1434, po které se po českých zemích rozlila vlna emocí, v pozdější literatuře známá jako smíšené pocity. Ty střední Evropě vládly dalších dvěstě let, až na sklonku roku 1620 českým stavům konečně došlo, že se to asi nezlepší. Chmurná nálada a pocit křivdy se po staletí vpisoval do tváří českých poddaných a svěšené koutky se staly jakýmsi univerzálním poznávacím rysem.

Usmívající se revizor je věc nevídaná, vlastně by se dalo říct, že je to téměř oxymorón. Revizor je totiž přímo esence češství, povolání, které vám dává momentální převahu nad kýmkoliv, koho potkáte ve svém rajónu, aniž byste kvůli tomu ovšem museli vstupovat do ozbrojených složek a být vázáni zákonnými povinnostmi. Navíc stanice Kobylisy je v tomto ohledu symbolická – nese své jméno po čtvrti, která je po zániku dobové speciality ve formě koňského salámu vyráběného unikátním způsobem známá hlavně jako místo, kde se v srpnu 1943 ukázalo, že Čechům by krátké období úsměvu přece jen mohlo vydržet, pokud by se za něj bojovalo, ale protože dalších zhruba sedm miliónů Čechů bylo v té době zaneprázdněno hledáním a vymýšlením kompromitujících informací na své sousedy, vyšly výkřiky „Ať žije Československá republika!“ bohužel poněkud naprázdno.

Někdy z té doby se musí tradovat definice revizorského povolání jako věčně nabručeného morouse s komplexem méněcennosti – tedy typického Čecha, chtělo by se říci, ale to bychom si křivdili. Nic neuvrhne člověka do deprese tak, jako když mu po dlouhých letech útlaku dáte najednou hračku, kterou mu ovšem vezmete hned poté, co si na ni trochu zvykne. Krátké období úsměvu (neplést prosím s úsměvným obdobím, to bylo jindy) se nevyhnulo ani zemím českým, ale koutky se opět svěsily Pražanům na jaře roku 1945, když jim došlo, že americká armáda se z plzeňského pivovaru skutečně nehne. Na obyvatele Plzně to přišlo asi o tři roky později a pak se český národ dalších 40 let usmívat bál. Nové generace se už usmívat neumějí, jak by také mohly – neznají to od svých rodičů ani prarodičů.

Vlastně od prarodičů možná ano; děda Ignác se usmívat uměl skutečně velkolepě, ale babička ho držela tak zkrátka, že si své úsměvy schovával pouze na vzácné chvíle skládání uhlí, a také častější, ale kratší chvíle přikládání do kamen. Děda Ignác měl totiž ve sklepě za falešnou stěnou nelegální palírnu, ve které zpracovával přebytky z okolních zahrad, a stal se tak de facto prvním všeobecně uznávaným recyklačním centrem v širokém okolí. Jak se mu to ovšem podařilo utajit před babičkou, to dodnes nemám nejmenší tušení.

Vlastně se mu to možná nepodařilo, ale protože mlčenlivost žen má v Čechách stejnou tradici jako alkoholismus, nikdy jsme se to nedozvěděli. Pivo možná není unikátním českým vynálezem, ale vaření a pití má zde základy neotřesitelné. Spolu s vínem a klasickými pálenkami po staletí funguje jako hybný motor českého undergroundu. Vlastně je s podivem, že českým národním zvířetem není delfín, který se také sice téměř pravidelně vynořuje nad hladinu, aby se nadechl, ale nakonec se stejně vždycky vrátí pod hladinu, neboť si uvědomí, že je mu tam vlastně dobře. Možná spolu se slonem, protože univerzální české heslo „Líp už bylo“ vyžaduje při letmém pohledu do historie skutečně sloní paměť.

Stanice metra Kobylisy byla postavena zejména kvůli tomu, aby se kolony na mostě Barikádníků zmenšily z rozměrů obludných na strašlivé, což se nakonec povedlo. Dalšímu zmenšování bylo úspěšně zamezeno autobusovým pruhem, který se v ulici, kterou projedou za dopoledne tisíce aut a dva autobusy, stal oblíbeným vyhřívacím místem strážníků i policistů, protože na tamní jižní svah svítí slunce již od brzkého rána. Dlouhé eskalátory vedoucí z kobyliské stanice na povrch by byly vhodným místem k rozjímání, co všechno se za těch třináct minut v podzemí mohlo venku stát, kdyby to ovšem někoho zajímalo. Pro mě za mě může venku čekat klidně duch lachtana Gastona, zračí se v tvářích kolemstojících. Vlastně ne, nezračí se tam vůbec nic. Česká tvář se svěšenými koutky je vychovaná a bezvýrazná. Mimochodem, lachtan Gaston se stal národním hrdinou, což poměrně hezky ilustruje českou povahu. Jako mnoho dalších národních hrdinů se do podvědomí národa dostal tím, že z Česka zmizel. To, že při heroickém návratu zemřel vyčerpáním, mu přineslo další plusové body, takže instantní radost byla na světě. Stačilo pouze zalít vodou – což se nakonec v případě jeho pomníčku skutečně stalo – a svět byl zase na chvíli v pořádku.

Fontána u východu z metra je jako obvykle v obležení propletených dvojic. Plusem české mládeže je to, že model vztahu ve formě dvojice je evidentně oblíben. Trochu zvláštním úkazem je sice fakt, že obě části dvojice jsou obvykle, alespoň na první pohled, ženského pohlaví, ale to se dá jistojistě vnímat jako klasická teenagerovská rebelie proti zaběhaným českým pořádkům. Ano, v učebnicích moderního dějepisu o tom skutečně není ani slovo, tedy se to prostě nemohlo dít. Co je psáno, to je dáno, a co psáno není, je ponecháno fantazii. V případě mladých Čechů a Češek je slovo fantazie ovšem slovem cizím, jak se správně učí, ale protože není přejato z angličtiny, nemá šanci stát se běžnou součástí slovníku.

Pro obyvatele centra Prahy přináší ovšem vynoření se na Kobylisích další neobvyklý úkaz: vítr. Ve vnitřní Praze vládne trvalé bezvětří, které svědčí smrádku a teplíčku, kteréžto dva meteorologické jevy dále formují českou povahu. Pražská kotlina je samozřejmě strategicky nevýhodná, protože dovoluje poddaným shlížet na vrchnost svrchu, takže obsazení pražských vrchů bylo považováno za nutnost. Z Vyšehradu je nakonec hřbitov, Vítkov se bude ještě dlouho zbavovat své mauzoleální pachuti a Pražský hrad z té zasmrádlé kotliny sice občas vykukuje, ale ani se nemůžeme moc divit, že se tam bojí větrat.

Jediné, co se tedy nad pražskou kotlinou skutečně tyčí, je Pilátův prst žižkovského vysílače. Tato monumentální a nesporně potřebná stavba je viditelná nejen téměř z kteréhokoliv místa hlavního města, ale i z dalekého okolí. Spíš než prst Pilátův ovšem připomíná prst jiný, běžnější, jehož poselství je pro mimopražský svět poměrně jasné.

A tak při pohledu ze severního města na krásnou linku severojižní magistrály dojde člověku, proč se ten revizor dole vlastně usmíval. Svítí slunce, přece! A to je něco, co jsme už skutečně nečekali…

news