Mluvíte na své dítě? Nedivte se, že vás neposlouchá.

by Frost

Jak si užívám své dočasně nabyté rodičovské povinnosti, zjišťuji, že jsem zamlklejší než normálně. A ke svému překvapení jsem zjistil, že to funguje.

Předškolní dítě totiž znamená samozřejmě neutuchající proud otázek. Vždycky mne fascinovaly matky (i otcové vlastně, takže vcelku asi spíše rodiče), kteří na každou sebepitomější otázku svého dítěte našly (i? jak je to vlastně s gramatikou v závorkách?) odpověď. Léta se bavím posloucháním vysvětlení, která mne donekonečna přesvědčují, že Československo má talent. Talent zblbnout dítě tak, že věří všemu, co se mu řekne.

Jednou z nejdůležitějších schopností pro přežití člověka je naučit se, že některé otázky prostě zůstanou navždy bez odpovědi. Mezi ně patří většina otázek začínajících zájmenem “proč”. Člověk prostě musí pochopit, že čím víc se ptá, tím méně toho ví. Dnešní rodiče to ale vzali za špatný konec.

Když se mě pětiletá holčička zeptá, proč si nemůže dát čokoládu, znám odpověď. Když se mne ovšem zeptá, proč se střídá den a noc, začnu mít problém – pravděpodobně použiji nějakou klasickou metodu Lži-dětem, která skutečnost výrazně zjednoduší, ale přesto stále nebudu mít pocit, že budu vyloženě lhát. Ovšem pětileté dítě je schopno vyrukovat s otázkou mnohem těžšího kalibru: “Proč mám dělat domácí úkol?”, “Proč se nemůžu ještě deset minut dívat na televizi?”, nebo dokonce: “Proč mě paní učitelka nemá ráda?”

Všechny tyto otázky mají jednu společnou vlastnost – odpověď na ně sice znáte, ale nemáte nejmenší potuchy o tom, jak zaonačit odpověď tak, aby to byla Lež-dětem a ne úplná bohapustá Lež. Nicméně i s tímto druhem otázek se dá celkem úspěšně bojovat.

Vynalézavost pětileté holčičky se ovšem nezarazí na takové banalitě. Zvlášť, pokud je její mateřský jazyk odlišný od češtiny: “Proč musím říkat ‘Tomáši’ a ne jenom ‘Tomáš’? A proč Ester říkám ‘Ester’ a ne ‘Estero’?” Ano, mohu se pustit do vysvětlování, že český jazyk je nadán skloňováním neboli flexí, že to je jedna z metod, jak je možné zachovat smysl věty, i když nemá pevný pořádek slov + vyprávěním o cizích a přejatých slovech a jménech atd atd., ale pravda je, že pravou odpověď na tu otázku neznám. Ve skutečnosti je mi totiž úplně jedno, jak mne oslovuje, protože vím, že bude za tři týdny zpátky v Německu a její hlavní výhrou bude to, že ona se ve svém věku bez sebemenších problémů domluví dvěma jazyky.

Kdykoliv se mě žák ve škole zeptá, na co mu to, co ho právě učím, bude, obykle mu nedokážu odpovědět správně. Já totiž většinou nemám vůbec tušení, na co tomu konkrétnímu člověku bude to, co se ho snažím naučit. Mám jen takový vágní pocit, že by se mu to možná mohlo někdy hodit.

A vždycky jsem měl pocit, že většinu věcí je lepší prostě nevysvětlovat.

Moji rodiče mi toho nikdy moc nevysvětlovali. Abyste mi rozuměli, neznamená to to, že by mne odbývali tím, že mi do toho nic není, nebo že jsem na to moc mladý. Mnoho věcí zůstalo prostě bez vysvětlení. Díky tomu jsem se naučil jednu zásadní věc: Na to, abych mohl žít, nepotřebuji odpověď na každou otázku.

Otázka, která zůstane bez vysvětlení, si svou tajemnost zachová. Pokud otázku shodím tím, že tazatel nemá na to, aby pochopil odpověď, sprostě ji okradu o to kouzlo, které hýbe světem. Žádná otázka není dost hloupá na to, aby si zasloužila hloupou nebo odbytou odpověď.

Však tento princip známe asi všichni z partnerských vztahů – pokud se dostanete do vyhraněné situace, je kolikrát lepší neříkat nic než zatloukat, zatloukat, zatloukat. Viděno pohledem druhé strany ovšem nastává problém v tom, že zmiňovaná situace nikdy nebyla vyřešena, a tedy na ni nelze úplně zapomenout. Což je přesně ten efekt, který je ovšem u většiny otázek žádoucí.

Přesně si pamatuji na moment, kdy jsem se zeptal svého otce na to, proč půlnoční slunce v Norsku nehřeje. Dnes vím moc dobře, že on tenkrát odpověď znal, ale prokázal mi mnohem větší službu tím, že řekl prostě “nevím”. Ta otázka mne trápila ještě dlouho, protože z hlediska dítěte to přece nemělo logiku, až mne to přivedlo k tomu, že jsem se na to zeptal učitele zeměpisu, který mne odkázal na fyzikáře, který mne odkázal na učitelku matematiky. A ano, i oni všichni znali odpověď.

Dnešní rodiče (a nejenom rodiče, i učitelé) prostě moc mluví. Odpověď “Protože jsem to řekla” sice zdánlivě posiluje autoritu, ale ve výsledku je kontraproduktivní. Děti si rychle zvyknou na jenoduché, i když nelogické odpovědi.

Nevysvětlujte.

Vlastně – nedělejte zbytečnosti.

A chtějte změnit svět.

Here’s to the crazy ones. The misfits. The rebels. The troublemakers. The round pegs in the square holes. The ones who see things differently. They’re not fond of rules. And they have no respect for the status quo. You can quote them, disagree with them, glorify or vilify them. About the only thing you can’t do is ignore them. Because they change things. They push the human race forward. And while some may see them as the crazy ones, we see genius. Because the people who are crazy enough to think they can change the world, are the ones who do. – Apple Inc.

terms