Hra na schovávanou

by Frost

Vždycky jsem nesnášel hry na schovávanou. Vadilo mi to, že se vždycky všichni našli. Říkal jsem si – když se někdo chce schovat, má zůstat schovanej. Až v pozdějším životě mi došlo, že účel schovávání je právě ten – nechat se najít. Proto moje hry na schovávanou probíhají bez publika.

Virtuální identitu měním každé cca tři roky, i když ta poslední mi vydržela déle. Jenže už přesluhuje, mám neustálé nutkání se zase ztratit, alespoň v tom online světě. A neříkejte, že to nejde.

Nechoďte na mě s IP adresami, s přístupovými logy, doménové kontakty si také nechte od cesty. Účelem těchto her na schovávanou není schování se, ale ani nalezení. Účelem je vztyčit prostředníček těm, co hledají. Ukázat, že nejsem ztracenej, jenom nechci, abyste mě hledali.

Protože ono se úplně ztratit skutečně nejde. Nejde to, protože ta identita se neztratí, jenom změní – trochu. Stejně jako spolehlivě poznám vaše blogposty, vaše příspěvky na Twitteru, vaše komentáře pod články, aniž bych se vůbec musel podívat na vaše jméno. A pachatel se vrací na místo činu, opustíte své přátele a začnete znovu někde jinde?

V patnácti to bylo snadné, v osmnácti nutné, v pětadvaceti těžké a dnes? Možná zase snadné…

Otázkou je – odvážíte se? Odvážíte se zmizet? Vím, nic se nestane, je to jenom virtuální realita, přece. Můžete si vybudovat úplně novou, říká se. Můžete být kýmkoliv chcete, na Internetu. To říkají oni. Oni. Kdo jsou oni? Jsou to ti samí, co nám vyprávějí, že si musíme dávat pozor při komunikaci s cizími lidmi? Jsou to oni, kdo nám tvrdí, že na druhém konci pomyslného drátu může být kdokoliv, ale už neříkají, že moje křeslo také není vůbec jisté. Jsou to oni, co varují. Jenže oni toho nakecaj’…

Kolik identit si udržíte? Jednu, svou, se kterou bojujete celý život. Kolik dalších? Žádnou. Neumíte to. I schizofrenní osobnosti mají styčné body. A co vy, trapně neschizofrenní jedinci? Nezvládnete to, neumíte se rozdělit. Neumíte zmizet.

A přece tak chcete. Vždyť je to tak snadné, opustíte další schránku, deaktivujete účet na Facebooku, zrušíte svůj Twitter, na co jste ještě zapomněli? Archivní MySpace, nebo snad agorafobický G+, účty na seznamkách, Skype… Stejně si ani nevzpomenete. A nevyužívané účty budou dál čekat na váš login, který nikdy nepřijde, protože zapomenete heslo a ten e-mail pro zaslání nového už nefunguje roky.

A pak to budování nové identity, noví přátelé, nové lásky, nová prostředí, která nechápou nic z toho, co jste zažili předtím. Chodíte po ulicích, míjíte hospody, ve kterých jste poznali tolik nových lidí a najednou zatoužíte po tom, aby bylo všechno jako dřív. Jako v patnácti, v sedmnácti, ve dvaceti, kdy se na internetu všichni znali a tykali si. Jenže to je pryč, je to dávno pryč. A nikdy se to nevrátí.

Usmíváte se na hezké cizí lidi a přemýšlíte, jaké jsou jejich nicky na Twitteru. Jaké jsou mé nicky? Žádné.

Jsem nicka.

Není to krásný začátek?

tools