Ona

by Frost

Seděla na břehu moře a hádala se s pumou. Moře bylo hlučné, ona byla klidná a puma se jmenovala Mia. Hádaly se zvláštní směsicí italštiny, španělštiny a znakové řeči, Mia si občas odfrkla proti větru a pár kroků poodešla. Ona na ni někdy zavolala, někdy ne, ale puma stejně vždycky přišla zpět a sedla si na stejné místo. Byl pozdní podzim, konec října a poslední bar na pobřeží zavřel před hodinou. Barman douklidil židle a houkl na ně, že kdyby něco potřebovaly, klíč je pod podlahou. „Gracias,“ zasyčela Mia, „a teď už jdi.“ Ona se ani nepohnula. Její oči, ještě ráno stejně azurové jako moře, které upřeně sledovaly, pomalu bledly. Mia nervózně vstala a šla se přece jen rozloučit s barmanem. Olízla mu obličej a pomohla s kufrem k autu. Bylo na něm vidět, že je z ní stále trochu nesvůj, ale za půl hodiny už bude na dálnici a kdo ví, jestli se sem ještě někdy vrátí.

Mia se vrátila zpět a pozorovala ji, jak hází žabky proti vlnám. Někdy se jich povedlo i osm, ale jen když trefila hřbet vlny, od kterého se odrazila přes další. Třetí skok byl žabce už obvykle osudný. Schválně si nevybírala ploché kameny, jako by si chtěla něco dokázat. Mia jí snesla dvacet dva ohlazených kamínků. Snažila se, aby byly co nejplošší. Pohladila ji a ukázala, že děkuje.

Zamyšleně naházela všech dvaadvacet do vln a zase si sedla. Slunce už se začalo schovávat za obzor a její oči teď plály rudými odlesky. Byla bosa. Mia začala obcházet kolem, hledala další kamínky, ale ona ji pohybem ruky zadržela. Mia si lehla, položila jí hlavu do klína a spokojeně předla. Po dlouhé době měla pocit, že je zase vše v pořádku.

Hádaly se o nesmyslech, jak už to tak bývá. Hádaly se o nesmyslech, protože se bály vyslovit to, co je trápilo doopravdy. Byl to jejich večerní rituál už několik týdnů, jenže dnes to bylo jiné. Dnes už nebylo kam jít. Vesnice byla opuštěná, bar zavřený a noci začínaly být chladné. Ještě pár dní vydrží pod střechou na terase baru, ale pak budou muset jít.

Moře se uklidnilo a hodiny v dálce odbily desátou. Zvuk jejich zvonů se nesl přes záliv tak, že zněl jako by byly přímo za nimi. Věděly, že je to jen iluze, že ve skutečnosti je zvonice mnoho kilometrů daleko. Na obzoru kotvila loď. Měla už rozsvícena poziční světla, i když z nich viděly jen to zelené. O lodích se také hádaly, ale ona nakonec musela nerada uznat, že by to s Miou doopravdy nešlo.

Setmělo se. Přesunuly se na terasu baru, Mia dostala misku s vodou. Dívala se na ni a najednou jí došlo, že je po všem. Takhle to ale nemělo být, řekla si pro sebe. Ale ano, mělo, pomyslela si ona. Mia ji slyšela.

Seděly tam mlčky a čekaly. Vyjasnilo se, byl skoro úplněk. Měsíc se odrážel v klidných vodách a zaplavoval krajinu stříbrným světlem. Minuty se měnily v hodiny a vzduch začal praskat statickou elektřinou. Mie se začaly ježit chlupy na hřbetě. Zvedla se a přišla k ní blíž. Chtěla se otřít čumákem o její ruku, ale když se přiblížila, přeskočila mezi nimi jiskra. Uskočila a schovala si hlavu mezi tlapy. Ona ji pohladila, už je čas, řekla.

Zvedla se z plážového křesla a vyšla ven. Podívala se na oblohu, měsíc byl modrý. Rudý příliv ve tmě zářil, naháněl strach, i když byl pro člověka neškodný. Nebo nebyl? Je to jenom bioluminiscence, slyšela ji Mia si pomyslet. Zavrtěla hlavou, vždyť ona sama tomu nevěří, tak proč?

Vzduch byl již tak nabit, že začal slyšitelně praskat. Na stěžni lodi na obzoru začaly hrát Eliášovy ohně. Dotknout se něčeho vodivého začínalo být nebezpečné. Mia si sedla a čekala, co se stane.

Trvalo to asi čtvrt hodiny, možná dvacet minut. Ona stála na břehu a kolem vlasů měla sotva znatelnou nafialovělou auru. Mia si poposedla, aby viděla skrz, chtěla vědět, co je na druhé straně, toužila po tom. Pomalu se zvedla a udělala krok stranou. Ještě jeden dva a bude to, konečně to uvidím. Tak, ještě krůček…

První noc na lodi je vždycky zvláštní. Ale ta dnešní byla zvláštní i mezi námořnickými historkami. Klidné moře, ale kolem zuřila bouře? Jenže co je to za bouři bez deště, a kdyby jen to! Kdybych já vám měl povídat, co se mi všechno zdálo… Zdálo se mi, že z nebe sestoupil anděl a svedl souboj s ďáblem v podobě černého jaguára. Zdálo se mi, že celá obloha zářila a moře se ani nehnulo. A to ticho – zdálo se vám někdy ticho? Ticho, do kterého se propadáte a neslyšíte nic, ale vlastně to není nic, je to, jako by všechny zvuky utíkaly od vás, do dálky, do šířky, do nekonečna. První noc na moři je vždycky zvláštní. A ty sny, kdybyste věděli, co všechno bych vám mohl vyprávět o prvních nocích na moři. Jenže každá noc někdy skončí, a ta moje skončila právě teď. Je čas pustit se do práce. Vstanu a zamávám, na břehu sedí bosá dívka a hraje si s velkou černou kočkou.