Zpoždění

by Frost

„Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku.“

Sedím na lavičce na nádraží a poslouchám hlášení rozhlasu. Znám je už všechny nazpaměť, však ono to není nijak složité. Na různých nástupištích znějí hlášení různě. V Holešovicích je to klasické pražské „Praha, Hlavní nádražííííí,“ a lavičky tam nejsou nic moc. Na druhé nástupiště prší, alespoň tedy na tu stranu od řeky. A ve fontánce leží láhev Tuzemáku. Železniční stanice Praha – Holešovice je esencí dělnické Prahy. Dodnes mne baví fakt, že před dokončením Nového spojení jezdila Pendolina právě sem. Pravdou je, že holešovické nádraží sloužilo jako velmi efektní nárazník, na jehož jednom konci byli rozzáření turisté a z druhé strany realita.

Zpožděný vlak vám rozhodí naučený rytmus. Na nástupišti najednou nečeká ta vysoká zrzka, co má na každý den v týdnu jiné náušnice a nikdy v životě se neusměje. Na informačním zařízení Pragotron nesvítí váš vlak. Znejistíte – jste tu brzy? Pozdě? Jede to vůbec? Nejelo to už? Na nástupišti nepoznáváte nikoho. Je vám zima a z párků v rohlíku se vám už zvedá žaludek.

Hypnotizujete traťové návěsti, které červeným světlem signalizují překážku na trati vašeho života. Jedete do práce, jedete domů. Co by se stalo, kdybyste nastoupili do prvního vlaku, který přijede, a odjeli někam daleko? Vysypete všechny drobné z peněženky a zeptáte se průvodčího, kam až vám to bude stačit. Zatáhnete si v kupé záclonky a vypnete světlo. Jak se na to asi budou tvářit vaši blízcí?

Ta slečna, co sedí na druhé straně nástupiště, tu ale také sedává pravidelně. Náhle cítíte jakousi spřízněnost, protože na rozdíl od ostatních pravidelných cestujících, ona je na tom stejně jako vy. Také čeká na zpožděný vlak. Uleví se vám, protože v tom nejste sami. Už jste začali podezřívat ostatní, že jsou členy nějaké tajné železniční sekty. Že mají lepší informace než vy. Že přesně vědí, kdy ten který vlak přijede a nikdy na něj nemusí čekat v dešti. Přemýšlíte, jestli ji máte oslovit. Co ale řeknete? To je strašné, jak se na ty vlaky nedá spolehnout, to za císaře pána si lidé podle vlaků řídili hodinky. Nebo – věděla jste, že jednotný čas přišel až s železnicí, slečno? Není nám to ale moc platné, jenom snad k tomu, že oba čekáme stejně dlouho…

Čas je tak relativní. Když jste jeli předchozím spojem, bylo vám dvacet a svět vám ležel u nohou. Teď sedíte na nástupišti a vracíte se zpět do jiného života, do jiného místa, do jiného snu. Kolem vás rachotí nákladní vlak, počítáte vagóny a opakujete si středoškolskou fyziku. Kdy skočit, aby to bylo jisté?

Kde je vlastně hranice mezi snem a halucinací? Cestování vlakem narušuje váš smysl pro realitu. Váš smysl pro čas. Nastoupíte do vagónu vyrobeného v době, kdy vaši rodiče snili o pravidelných cestách na Měsíc. Tomuhle vagónu by to trvalo tak pět let. Ve vlakovém kupé jako by se prolínaly reality. Druhou třídu obsluhuje průvodčí s brunátnou tváří a pozdravem zahuhlaným v dikci medvěda grizzly. Na opačném konci vlaku se pohybuje prvotřídní pověřená osoba s piercingy, tetováním a kosmickým účesem. Zvonivým hlasem požádá o jízdní doklady a jen těžko se bráníte pocitu, že na muže se usmívá, ale s ženami flirtuje.

Bývaly doby, kdy jsme vlakem jezdili na výlety. Dobrodružství, uvidíme vůbec někdy to nádraží, které jsme si zvolili jako cíl? Ale vždyť je to vlastně jedno. Nebo bylo – dnes není. Zpožděné vlaky nám komplikují život. Vlak je zpožděn z důvodu čekání na zpožděný přípojný vlak, takové nádražácké perpetuum immobile. První spoj čeká, druhý taky, ale ten další je už dávno pryč. A tak sedíme na lavičce a čekáme na další šanci.

Prší.

„Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit.“