K začátku školního roku

by Frost

Nedávno jsem poslouchal krátký rozhovor s panem Pravoslavem Němečkem, ředitelem základní školy v Českých Budějovicích. Rozhovor se týkal tématu školních družin a měl jen pár vět, ale přiměl mne k zamyšlení. Pan Němeček je totiž také viceprezident Asociace ředitelů základních škol, a jestli jsou jeho názory pro Asociaci reprezentativní, není těžké si domýšlet, proč na tom je české školství tak, jak je.

Školní družiny jsou, pokud to náhodou nevíte, odkladištěm pro děti, kterým se po skončení vyučování nemohou jejich rodiče ještě věnovat. Problém je ovšem v tom, že na většině škol poptávka po takovéto službě výrazně převyšuje nabídku. Důvody jsou dva, za prvé pevně daná kapacita ŠD, za druhé nedostatek financí na vychovatelky. Pan ředitel Němeček má ovšem letos štěstí, protože jeho zřizovatel se uvolil, že chybějící finanční prostředky doplní ze svého rozpočtu. Je to ale nesystémové řešení, protože o tyto finance by se měl postarat stát. Tolik v kostce rozhovor.

S panem ředitelem musím souhlasit s tím, že je to nesystémové řešení. A to je asi tak vše, s čím mohu souhlasit.

Dovolím si malou odbočku – to, že školní družiny financuje zřizovatel, mi vlastně docela systémové přijde. Ještě systémovější a průhlednější by samozřejmě bylo, aby svou vzdělávací instituci platit zřizovatel kompletně, ale z toho by také mohla vyplynout lepší kontrola a… no, nechme toho.

Základní problémy současného školství vidím dva: Devalvace pojmu „vzdělání“ a kumulace funkcí školy. Začnu tím druhým.

Současné děti tráví ve škole zbytečně moc času. Dnešní škola má tolik funkcí, že z toho až člověka rozbolí hlava. Škola se musí postarat o vzdělání, výchovu, prevenci patologických jevů, integraci cizinců, boj proti pohlavně přenosným chorobám a sexuální výchovu, dopravní východu, charitu, doplňuje rozvrácené rodiny a do toho všeho ještě provozuje hlídání dětí. A to samozřejmě není všechno, každý učitel a ředitel by zvládl ještě několik dalších funkcí doplnit. Zvlášť ve větších městech nejsou výjimkou děti, které ve škole a různých školou organizovaných aktivitách tráví víc času než doma. Současnému školskému systému se povedlo uvést do skutečnosti základní kámen všech totalitních režimů, tedy rozpad tradiční rodiny.

Škola dnes vstupuje do rodiny nepochopitelným a neomluvitelným způsobem. Rodiče v rozvodovém řízení si běžně přes školu vyřizují své účty, protože správně chápou, že je to jediná autorita v životech jejich dětí. Denní cyklus dětí zaměstnaných rodičů? Ranní družina, vyučování, odpolední družina, kroužky. Z domova v sedm, domů v sedm. V devět spát, v půl sedmé vstávat, úkoly má hotové z družiny, domácí komunikace se omezí na obligátní „Co bylo ve škole?“ „Nic.“

Nechci samozřejmě říct, že by to byla primárně chyba školy. To břímě leží na politicích, je to jejich touha po ovládnutí našich životů, touha po moci. A samozřejmě na samotných lidech, ale tento stereotyp je už natolik zažitý, že je těžké ho měnit. Svobodný člověk se ovládá špatně, proto je potřeba začít s výchovou co možná nejdříve. Těžko věřit politikovi vykřikujícímu hesla o svobodě, který zároveň nechce zásadně reformovat vzdělávací systém.

Současný systém připomíná zestárlého bulteriéra. Možná kulhá na všechny nohy, je slepý, hluchý, ale stisk má stále pevný. Protože jsme tou mašinérií prošli všichni, je pro nás těžké si představit něco jiného. Přitom má mnoho na první pohled patrných nedostatků. Například školní třída – to je sociální skupina, do které se už nikdy v životě nedostanete. V každém dalším kolektivu budete mít něco, co vás bude spojovat s ostatními, ale ne zde. Pokud chodíte na sídlištní školu, je dokonce i šance, že budete vrženi do třídy, ve které nebudete znát vůbec nikoho. Nebo „osnovy“. Je pošetilé domnívat se, že všichni jsou bez rozdílu schopni nebo ochotni dostát stejným požadavkům. A přesto neúnavně přidáváme učitelům další a další práci a vůbec nic neříkáme o jejím smyslu. Protože jaký je smysl toho, co se ve školách děje?

Běžný učitel dnes po nějakém smyslu nepátrá. Jeho cíle bývají prozaické, „přežít 9. B“, „naučit se konečně všechny žáky jmény“, „probrat s tou bandou alespoň polovinu učebnice“. Na dotaz na smysl jejich snažení se vám místo odpovědi dostane jen rozpačité pokrčení rameny. V tom lepším případě.

Dokumentů formulujících cíle vzdělávání je samozřejmě dlouhá řada. Když si je začnete pročítat, zjistíte, že jsou si nápadně podobné. Ano, je to i tím, že od sebe často opisují, dnes už asi nikdo nemá iluze o tom, jak se na školách tvořily ony slavné školní vzdělávací plány. Ve všech se objevuje kreativita, týmová práce, spolupráce, sociální inteligence atd. Jedním slovem konformita.

Protože konformita je přesně to, co se na dnešních školách vyučuje. A protože je systém stále hloupější, potřebuje vychovávat stále hloupější občany. Dnešní moderní technologie k tomu přímo nahrávají, umožňují maskovat hloupnutí a vyprazdňování hlav studentů moderními metodami výuky. Neustále opakovaná mantra „vědět, kde najít“ neustále naráží na fakt, že problém není v tom, že by lidé nedovedli hledat. Problém je, že je hledat vůbec nenapadne. Zatím mi ještě nebyl schopen nikdo vysvětlit, jak jde dohromady odklon od „biflování“ a výuka v souvislostech. Mně to nikdy nešlo, abych mohl ukázat nějakou souvislost, potřeboval jsem, aby žáci něco věděli. Tak se hodina informatiky dle potřeby měnila v matematiku, fyziku, chemii, dějepis, nebo třeba občanskou nauku. Jestli si z mých hodin žáci odnesli něco víc než z ostatních? To nevím. Ale mám pocit, že jsem pro to udělal vše, co bylo v mých silách.

Nikdy mne nepřestalo překvapovat, jak je ta konformita zažraná už v malých dětech. S každým dalším ročníkem to bylo horší a horší. Nevěřím tomu, že by byly děti stále hloupější „od přírody“. Věřím tomu, že je programově nutíme hloupnout. To je totiž přesně to „stát se má postarat“ pana ředitele Němečka. To jsou státní maturity, plošné testování. Je to vzdělání jako podnikatelský záměr.

Současný vzdělávací systém je nepřehledný a nejasný. Školský zákon je plný paragrafů, které řeší problémy marginálního významu a o věcech skutečně důležitých se nezmiňuje buď vůbec, nebo tak, že připouští několik vzájemně si odporujících výkladů. Ředitelé se dostávají do legislativních pastí, kdy jsou v některých situacích všechna rozhodnutí, které mohou udělat, proti nějakému nařízení.

Mimochodem, post ředitele státní školy je vůbec podivný. Vlastně není, řídí se stejnou logikou jako všechny posty ve státní správě. V každém normálním podniku vzniká napětí mezi vedením a zaměstnanci, vedení má pocit, že se zaměstnanci flákají a zaměstnanci jsou přesvědčeni, že je vedení banda nekompetentních blbců. A právě tento konflikt vede k neustálému vyrovnávání sil, nutí se soustředit na cíle firmy. Ne tak ve školství, přirozeně. Tím, že na funkci ředitele uvalíme požadavek, že musí být obsazena pedagogem s praxí, ničíme potenciální efektivitu. A zároveň jsme si téměř jisti, že do výkonu tak důležité funkce je dosazen konformista, v horším případě konzervativec v tom špatném slova smyslu. Pak mu ještě odebereme jedinou pravomoc, která za něco stojí, a to nakládání s penězi, tedy jednotlivé „balíčkování“ přidělených finančních prostředků.

V takovém prostředí se občan vychovává jedna radost. Dokud bylo vzdělání vymožeností pro elity, byly učené stavy hybatelem pokroku. V době, kdy je vzdělávání povinné pro každého, ztratil studentský názor na důvěryhodnosti. Stačí se podívat do nedávné historie, snad všechna studentská hnutí a iniciativy měly děsivé důsledky. Není bez zajímavosti, že levicová politika byla vždy doménou nevzdělané části obyvatelstva, jak to, že dnes jsou tradiční baštou socialistů vysoké školy?

Všemožné průzkumy mezi studenty toto jen potvrzují. Nedělám si samozřejmě iluze o důvěryhodnosti průzkumů veřejného mínění, ale v tomto případě pravděpodobně odpovídají realitě, protože se systému vysloveně hodí. Sociální stát, vysoké školy zdarma, podpora absolventů při hledání práce… Kde je důraz na samostatnost, kreativitu, svobodu a charitu? Je vidět, v jak velkém rozporu je to, co školy tvrdí, že učí, s realitou.

I když, kdo vlastně ví, co školy učí? Kvalita jednotlivých pedagogů je i v rámci jedné školy tak různá, že z toho až hlava jde kolem. Nároky kladené na školská zařízení nutí přijmout téměř kohokoliv ochotného pracovat za tabulkový plat. A ředitel školy je přece také učitel.

Současný stav školství je pravou příčinou hluboké krize společnosti. Tento stav je dlouhodobě cíleně i mimoděk podporován ze všech stran politického spektra a vůle ke změně není, protože status quo vlastně náramně vyhovuje. Vzdělávací systém plodí stále hloupější lidi opojené svou vlastní výjimečností. Zajímavým průvodním znakem je to, že máme pocit, že hloupnou ostatní národy. Například neustále dokola omílaná debata o přechylování. Základní argument je ten, že ostatní národy mají problém s přechýleným jménem v pasu. Logika by velela, že pokud já respektuji kulturní odlišnosti druhého, mohu předpokládat, že on bude respektovat mé. Ale to my ne. Sice považujeme ostatní za hloupější, protože oni si přece nedají vysvětlit, jak to je, ale zároveň se snížíme na jejich úroveň, protože moudřejší ustoupí. Taková falešná blahosklonnost je typickým produktem školství. Přitom tato debata má hned několik dalších perfektně racionálních argumentů, na které jaksi nikdy nezbyde dost místa.

Nadcházející volby se opět profilují jako zásadní střet mezi levicí a pravicí. Jsme a ještě budeme svědky mobilizací o záchranu budoucnosti naší země. Strašení vysokými daněmi, cenzurou tisku, nebo třeba Evropskou unií je vlastně docela úsměvné. Volby v našem rybníku ještě dlouho nic nezmění a je vlastně ve skutečnosti úplně jedno, jestli k nim vůbec půjdete. Ekonomie a ekonomika působí jako zaklínadla, která řeší všechny problémy jako mávnutím kouzelného proutku. Nevěřím na ekonomická řešení. Můj hlas získá strana, která alespoň otevře skutečnou debatu o totální krizi vzdělávání u nás i v Evropě. Do té doby nebudu přesvědčen, že by můj hlas měl cenu alespoň toho lístku, na kterém bude natištěn.