Nevolit je také volba

by Frost

aneb kdyby mohly volby něco doopravdy změnit, už dávno by je zakázali.

Moje proměna z přesvědčeného demokratisty k politikařskému nihilistovi začala nedávno, konkrétně v poslední instanci senátních voleb na Praze 8. Finálový výběr byl bohatý, tak bohatý, že jsem jen pokrčil rameny a řekl si, že s klidným svědomím nemůžu dát hlas ani jednomu kandidátovi. Byly to mé první volby, na které jsem zcela vědomě rezignoval.

Jak vám potvrdí každý narkoman, další dávka už je snadnější. Ideu volby „menšího zla“ jsem opustil již dávno, vlastně ani nevím, jestli jsem ji někdy zastával. Proto jsem se v reality show Česko hledá prezidenta prostě nenašel. V prvním kole volit nebylo koho a v druhém kole bych si radši uhryzal ruku, než bych vhodil lístek kterémukoliv z těch dvou. První neodvolené volby mne trochu mrzely, po druhých jsem měl již svědomí naprosto klidné.

Malá odbočka – jsem bytostně proti většinovému systému, protože naprosto zbytečně polarizuje společnost. Bylo to vidět v obou zmiňovaných volbách, zejména v té druhé. Zažil jsem hned několikrát debatu na téma „Ty jsi nevolil Karla? Jak jsi mohl volit to hovado?“ Jenom těžko (a zbytečně) vysvětluji, že jsem pro jistotu nevolil žádné hovado, zejména kvůli tomu, že se nejsem schopen rozhodnout, kdo z těch dvou šašků je hovado větší.

Menší odbočka – menší zlo. Dodnes jsem nebyl schopen pochopit, podle čeho se voliči „menšího zla“ rozhodují.

Zpět k tématu. Volby vzbuzují v české kotlině tradičně velké vášně. Nutno podotknouti, že zcela neopodstatněně. V našem podání je to typický chléb a hry, protože volby jsou jediná hra, ve které se běžný občan nějak angažuje. Média (a veřejnoprávní zvlášť) ho v tom samozřejmě masivně podporují, zveřejňují průzkumy, organizují debaty, dvacet čtyři hodin denně trvající masáž. Nad zcela zjevnými manipulacemi se už nepozastavuje snad nikdo (aktuálně třeba naprostá ignorace Strany svobodných občanů, i když má historicky první reálnou možnost se do sněmovny skutečně dostat). Není se čemu divit, však jim jde o kejhák. Smutné je, že diváci a posluchači si to většinou nechtějí přiznat. Protože pak se samozřejmě nabízí otázka: Komu věřit?

Současné polistopadové generace jsou v obrovské nevýhodě. Většina lidí, kteří vyrostli za minulého režimu, viděla disproporci mezi tím, co se říkalo, a tím, co bylo. S tímto faktem se musel vyrovnat každý po svém, způsobů existovalo mnoho. Dnešní mládež tuto disproporci ovšem necítí. Mají proto tendenci přestávat pochybovat.

Ne, že by ta disproporce neexistovala.

V záplavě informačních zdrojů si každý může vybrat ty, které odpovídají jeho náhledu na svět. A protože přicházející informace tak hezky potvrzují to, co si myslím, nemám důvod hledat další. Ano, v podstatě tím tvrdím, že každý, kdo se považuje za pravičáka, by měl být předplatitelem Haló novin. I když, možná by se stačilo občas podívat z okna.

V lidských myslích žije mnoho mýtů a ty volební nejsou žádnou výjimkou. V naší zemi vnímám tři. Pohádku o tvrdém komunistickém jádru, Postulát o vyhozeném hlasu a Pravidlo o nadávání na poměry. Jako všechny mýty, i tyto je překvapivě složité vyhnat z hlav i jinak poměrně inteligentních lidí. Pro mě osobně je nejzajímavější ten třetí.

„Kdo nevolí, nemá právo nadávat na poměry.“ Kolikrát jste to slyšeli? Dost možná tolikrát, že jste tomu začali sami věřit. Věta samotná je nesmyslná principiálně, kdo kdy slyšel o tom, že nadávání by mělo cokoliv společného s nějakým právem, nebo že by bylo racionální. Ta logika, která leží pod tím, je ovšem zajímavá.

Český lid obecně bere politiku jako divadlo, které musí povinně sledovat a jediná úlitba, kterou pro sebe získává, je právo jednou za čas vyměnit herce. Možná v tomto je schované dědictví minulého režimu, o kterém se moc nemluví. Jakákoliv aktivní účast v politice je brána okolím jako kolaborace s režimem, protože přece vždycky byla. Pravda je, že současní vrcholní politikové k vyvrácení tohoto názoru nijak zvlášť nepřispívají. Pokud se veřejně angažujete, vždy se na vás někdo bude dívat skrz prsty.

Není tedy divu, že se v tomto prostředí do politiky dostávají pouze jedinci výjimečně odolní.

Volby opět rozdělují společnost na více než jedné frontě. Většina z nich pár týdnů po volbách zmizí, některé zůstanou navždy. Ale nebereme je zas tak vážně, protože v té současné špíně je přece vlastně docela jedno, koho jste doopravdy volili.

Až budete doma vybírat ten správný lístek, zamyslete se na chvilku. Má vůbec smysl, abych této frašce věnoval svůj čas? Nedovedu si najít něco důležitějšího, něco, co má v mém životě doopravdy smysl?

Kacířská myšlenka, že? Směřování naší země že nemá smysl?

A co kdyby to udělali všichni?

Gratuluji, právě jsme se dostali k pointě.

Volební účast je věc poněkud ošemetná, je to velmi zajímavý ukazatel, se kterým málokdo pracuje. Zjednodušeně ukazuje množství lidí, kteří vyhodnotili, že pro ně osobně existují důležitější věci, než volby do Poslanecké sněmovny.

Je potřeba začít brát tyto lidi vážně.

Je nutné si uvědomit, že tito lidé učinili také volbu. Zvolili, že jít na houby je důležitější, než jít k volbám (například). Ne, nedělám si legraci. Zkuste se nad tím alespoň na chvíli zamyslet zcela vážně.

Opravdu si myslíte, že váš hlas něco změní?

Problém je v tom, že politika začíná zdola. A je to právě to dolní patro, které nám chybí. Lidé se nezajímají o své okolí, jediné, kdy je zajímá soused, je v den, kdy mu chcípla koza. V takové atmosféře je bláhové a naivní se domnívat, že volby do nejvyšších státních orgánů změní to, co je skutečně důležité, tedy kulturu myšlení.

Výše zmiňovaná Strana svobodných občanů je zářným příkladem. Ne, že by její volební program byl špatný. Ne, že taková vláda pro většinu občanů neznamenala zlepšení jejich životní úrovně. Ale nikdy ve vládě nebude. Zapomíná totiž na jednu věc – aby se taková strana dostala do vlády a prosadila svůj program, je potřeba zásadně proměnit myšlení občanů. A to nejde shora.

V první řadě je nutné proměnit náladu a atmosféru ve společnosti. Pak se můžeme bavit o těch, které nám necháme vládnout.

Opravdu věříte, že váš hlas něco změní?

Nevolit je také volba.

***

Dodatek k volebnímu systému

Napadla mne hříšná myšlenka: Co kdyby se obsazení Poslanecké sněmovny počítalo z absolutního počtu hlasů? Pokud půjde k volbám jen 50% oprávněných voličů, bude obsazeno jen 50% sněmovny. V takové situaci bude samozřejmě velmi složité nadcházet podporu pro některé zákony a nemožné prosazovat například změny Ústavy. Proč by taky mělo jít, když má PS důvěru pouze poloviny voličů?

Zpátky do reality.

Jděte radši hrabat listí.

suggest