Není divu

by Frost

Není divu, že důvěra v politiky neustále klesá, protože na nejvyšších státních úrovních si evidentně nevšimli, že devatenácté, ba i dvacáté století je dávno pryč. Místo toho, abychom se vyrovnávali se změnami základních paradigmat na trhu práce, snažíme se vše zregulovat a přerozdělit tak, aby se nikdo neměl o moc lépe než ostatní.

Velké debaty momentálně provázejí situaci kolem předškolního vzdělávání. On tedy samotný termín vzdělávání je poněkud zavádějící, protože školy se postupně transformují z institucí vzdělávacích na instituce hlídací, takže není divu, že celé slavné předškolní vzdělávání spěje k obyčejnému státem organizovanému babysittingu. Problém je definován jako nedostatek místa ve školkách, takže rodiče nemohou pracovat na plný úvazek.

Řešení se nabízí hned několik, od změn stávajících zákonů po přijímání nových, vytváření pololegálních dětských skupin, podporou zakládání firemních školek a tak dále. Všechna navrhovaná opatření ale řeší pouze symptomy mnohem hlubšího problému, tedy že rodiče nechtějí být s dětmi doma.

Otevřený i plíživý socialismus dvacátého století pokračuje i do století nového. Svou základní úlohu, tedy rozklad rodiny, plní na výbornou. A rozhodně se nechystá s tím přestat.

Nalijme si čistého vína – žijeme v době, kdy je produktivita práce tak vysoká, že všechny vyspělé země trpí obrovskou přezaměstnaností. Zvláštní je, že i když si to většina lidí uvědomuje, správnou cestu vidí ve zvyšování počtu pracovních míst, a ne ve snižování pracovních úvazků. V roce 2015 opravdu není nutné pracovat osm hodin denně, čtyřicet hodin týdně. Produktivita práce je tak vysoká, že mnoho lidí vyplňuje pracovní čas záměrnou neproduktivitou. Základní ekonomické poučky fungují perfektně – když je nějaké komodity dostatek, klesá její cena. Práce je v našem světě nejen dostatek, ale obrovský přebytek, což nutně vede k devalvaci její ceny. Proto si tolik lidí stěžuje na plat – jejich práce, odborná i neodborná, je prostě zbytná.

Tím se ovšem dostáváme do zajímavé situace – protože naše společnost je nastavena na hodinky a ne na úkoly, většina lidí zná přímou úměru takto: Chci-li mít více peněz pro svou rodinu nebo na své koníčky, musím strávit více času v práci, a tedy budu mít méně času na rodinu a koníčky. Nejvíc evidentní je to právě v případě rodičů malých dětí – více peněz = méně času.

Přitom ta samotná rovnice je nesmyslná. Funguje jen u profesí z matematických příkladů – když horník narube za pět hodin x vozíků uhlí, kolik jich narube za osm hodin? 21. století nám dává obrovskou pracovní flexibilitu, kterou naprostá většina z nás nevyužívá. Společenské klima je nastaveno tak, že kdo není v práci, je flákač. A kdo chce zůstávat s dětmi doma, je podezřelý, protože slušný člověk si to přeci nemůže dovolit.

Správné řešení otázky školek tedy není ve zvyšování jejich počtu, ale v nastavení podmínek tak, aby děti nemusely trávit čas ve státních a státem podporovaných ústavech, ale mohly zůstávat co nejdéle tam, kde mají být – se svými rodiči.

research