Bloudíme v kruzích

by Frost

Při další, asi třísté osmdesáté šesté debatě o situaci na našich silnicích, jsem dospěl k prozření. S největší pravděpodobností narážím na zcela fundamentální nepochopení debatujících stran. Je to ten český „odezdikezdismus“ (zrovna tuhle jsem říkal, jak je angličtina super, že dokáže udělat sloveso z čehokoliv… taky máme hezké výrazové prostředky) – buď budeme jezdit všichni absolutně podle předpisů, a pak se nemůžou stávat nehody, nebo budeme všichni jezdit jako prasata, a pak se všichni pozabíjíme, včetně žen, dětí a kojenců, kteří ani nepijí pivo. Jenže ono to tak není, jak ostatně každodenní zkušenost potvrzuje. Lidské vnímání totiž není digitální (zákon buď dodržujeme, nebo porušujeme), ale osciluje ve velmi jemné škále, kdy ta skutečná litera zákona je pouze jedním ze vstupů, na základě kterých se rozhodujeme.

Ono je to vůbec s vnímáním těch zákonů takové ošemetné. Jsou zákony, které jsou skutečně téměř digitální – pokud někoho zabijete, můžeme se sice bavit o různých polehčujících i přitěžujících okolnostech, které budou mít vliv na kvalifikaci onoho skutku (a případný trest), nicméně oběť je mrtvá, a protože zákon zapovídá zabíjet ostatní lidi, je nad slunce jasné, že se trestný čin stal. Stejně tak krádež – pokud mi ukradnete z peněženky pětistovku (a víc byste z mé peněženky stejně těžko kradli), pak je to opět jasné – mně vznikla škoda, způsobili jste ji vy, pročež jste zloději a budete pykat.

Na silnici to ale zdaleka tak jasné není.

To, že překročím povolenou rychlost, přejedu plnou čáru, jedu na červenou, nebo třeba špatně parkuji, automaticky neznamená, že se stane někomu nějaká újma. Ta červená je dobrý příklad – pokud pojedu na červenou v rušné křižovatce, újma se stane velmi pravděpodobně a velmi rychle. Pokud na tu samou červenou pojedu ve tři v noci, kdy v dohledu evidentně nikdo není, pak jsem sice porušil literu zákona (neb zákon neuposlechnutí signálu „Stůj“ zapovídá), ale žádnou škodu jsem nikomu nezpůsobil.

A včil mudruj.

Nehodlám se zde dopouštět nošení sov do Athén a poučovat o formální a materiální stránce přestupku, od toho jsou jiní, povolanější, pojďme si spíš rozebrat to, co vzbuzuje největší vášně, tedy onu rychlost.

To, jakou rychlostí můžete na dané komunikaci aktuálně jet, určují primárně dva faktory: Aktuálně platná nejvyšší dovolená rychlost (která může být určena buď generickým limitem 50/90/130, místní úpravou, případně vlastnostmi vozidla) a to, co výslovně zmiňuje § 18, odst. 1 zákona 361/2000 Sb., tedy:

Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Ten druhý faktor je zdánlivě jasný, jet můžete maximálně tak rychle, abyste byli schopni zastavit vozidlo na rozhled (a zároveň nejezdit zbytečně pomalu, to zapovídá § 18, odst. 2b), ale jeho naplňování v praxi je poměrně složité, zejména pro to, že to vyžaduje množství tzv. soft skills, hlavně sebereflexi. Pravdou ovšem je, že ač se nám média snaží tvrdit opak, naprostá většina řidičů to zvládá bez výraznějších obtíží.

Mimochodem, odstavec 2b mluví výslovně o bezdůvodně pomalé jízdě, takže až příště budete nadávat na někoho bezdůvodně pomalého, uvědomte si, že může něco hledat, vézt akvárko, jet do servisu s brzdami, nebo si třeba prostě jen nevěří a jede přesně podle odstavce 1. Obecně bych řekl, že fenomén „podle sebe soudím tebe“ je na silnicích rozšířen zbytečně moc.

První faktor, tedy arbitrární omezení rychlosti vzbuzuje ony vášně. „V Německu žádnou omezenou rychlost na dálnicích nemají a nehodovost je nižší než u nás,“ „Ve Skandinávii mají omezení na 110 a nehodovost je nižší než u nás,“ a tak dále, a tak dále. Zajímavé je, že málokdo rozporuje ty nižší limity, skoro vždy se debata točí kolem limitů dálničních.

Pravda je, že rychlost na dálnici je irelevantní.

Dálnice jsou nejbezpečnější silnice vůbec, protože mají striktně oddělený protisměrný provoz a oproti ostatním komunikacím velké množství varovných i bezpečnostních prvků. Limity na ostatních komunikacích jsou mnohem zajímavější.

Ty totiž slouží zejména k tomu, aby byl provoz předvídatelný.

V rozporu s většinovým míněním, rychlost přijíždějícího vozidla se obecně odhaduje velmi špatně, o ztížených světelných podmínkách (noc, déšť apod.) nemluvě. Proto je například pro chodce úžasnou přidanou hodnotou, může-li počítat s tím, že pokud je na daném místě povolena (50), bude se přijíždějící auto přibližovat asi padesátkou, možná sedmdesátkou, ale téměř jistě ne stovkou. Stejně tak pokud vyjíždím z vedlejší silnice na hlavní, pak předpokládám, že to vozidlo v dálce jede devadesát, maximálně sto dvacet, ale rozhodně ne dvě stě.

Nikdo vám nebrání jezdit na okreskách 150. Bude-li to bezpečné (a tím teď nemyslím limit, ale skutečnou bezpečnost – ona je totiž bohužel pravda, že na okresce bez vyloučení ostatního provozu není 150 bezpečná rychlost skoro nikdy), jen do toho. Problém je v tom, že o tom, jestli je to doopravdy bezpečné, jste jako řidiči málokdy kompetentní rozhodnout, protože většinou nemáte dostatek informací. Takže to risknete, v pořádku, je ale bezpodmínečně nutné si uvědomit, že je to risk.

Silniční doprava je velmi specifická v tom, že její bezpečnost téměř stoprocentně závisí na individuálních rozhodnutích jednotlivých řidičů. Je nezbytně nutné si neustále uvědomovat, že řidiči jsou jen lidé, kteří reagují na různé podněty různě. Pravidla silničního provozu tu nejsou od toho, abyste se museli nechat buzerovat od pochybných individuí (někdy dokonce i v uniformě), kteří mají pocit, že jste nedovychovaní. Pravidla silničního provozu nejsou dogma, které musíte bezchybně dodržovat za každou cenu, jsou vodítkem, které dennodenně činí provoz na pozemních komunikacích předvídatelnější, a tedy bezpečnější.

Zkuste je dodržovat alespoň rámcově.

Včetně rychlosti.

participate