Legenda o svatém Mikuláši

by Frost

Přiznám se, že většina těch klasických tradic mi nic moc neříká. To platí i o Mikulášském večeru, který jsem vlastně ani nikdy pořádně nechápal. A nechápu ho dodnes, ale to je asi jedno.

Dnešní svět je pro jednu mysl příliš komplikovaný. Všechny ty žabomyší války, od sousedských vztahů až po nejvyšší patra politiky, zástupné problémy, které jen odvádějí pozornost od skutečně důležitých věcí, které ale nikdo doopravdy řešit nechce. Jeden prostě musí dřív nebo později kapitulovat.

Žít v tomto světě je čím dál obtížnější, i když je to – pravda – asi subjektivní pocit způsobený neustálým přesycením naprosto nepotřebnými informacemi.

Naštěstí jsou stále ještě věci, na které nemá žádná politická ani mediální reprezentace vliv.

Říkali mi, že vlastní dítě všechno změní. Jenže znáte je – oni toho nakecaj. Nikdy za těch osmnáct měsíců mne ani na vteřinu nenapadlo, že bych ho neměl rád, ale pravda je, že jsem si s tím vším ze začátku trochu nevěděl rady. Naštěstí je to v přírodě tak zařízeno, že jak přestává být malý raubíř absolutně závislý na mamince, začne si nekompromisně omotávat kolem prstu tatínka.

Já jsem přirozeně omotaný až na půdu.

Je rozhodně vděčné ukazovat, co všechno vás čeká, když si pořídíte dítě. Všechny ty seznamy věcí, které děti dělají a nedělají, neustálá varování, jak se nevyspíte, jak se nikam nedostanete, jak tohle a tamto. Je vlastně úplně neuvěřitelné, že se v dnešní době někdo dobrovolně rozhodne mít dítě místo toho, aby žil život, ve kterém je samá zábava.

Jenže víte co? Mít dítě je ta největší zábava na celém světě.

Ano, všechny ty seznamy jsou pravdivé. No a? K čemu to odrazování, když všechny nepříjemnosti vymaže ze světa jediný úsměv?

Všechny ty posměšné články o rodičovství jsou evidentně určeny pro rodiče, abyste věděli, že v tom nejste sami, že vaše rodina je úplně normální, když vám velké balení toaletního papíru vydrží týden a zubní pasta dva dny, o psích granulích nemluvě.

Přes den řešíte problémy velkého světa a zoufáte si, že líp už bylo, ale pak přijdete domů a místo toho, abyste si lehli na gauč, dali si nohy nahoru a pustili si televizi, vyfasujete stavebnici, kaši a ručník, protože máma si po celém dni potřebuje taky odpočinout. A raubíř je šťastný, že vás vidí (a mámu to naplňuje zoufalstvím, které znají všechny matky a třídní učitelky – já se můžu strhnout, a pak přijde chlap a všechna pozornost patří jemu), pověsí se na vás a běda, jak jenom zkusíte říct, že toho máte taky dost. To se přece nepočítá, teď jsi, tati, doma se mnou, tak se mi věnuj.

A tak se věnujete, celý se rozdáte, a najednou je čas večeře, koupání, převlékání do pyžama.

“Pojď, půjdeme spát, dáme pusu mámě, zamáváme jí a…”

…a vaše děťátko je tak unavené, že nemůže usnout a jenom pláče – co pláče, brečí a řve, až vám to drásá uši a krájí vědomí na tenké plátky, jako když se propadáte stále hlouběji do studny zoufalství, protože nevíte, co dělat, protože nemůžete vůbec nic dělat.

A pak najednou přestane plakat, dvakrát vzlykne, položí si hlavu na váš hrudník a začne pravidelně oddychovat. Nejdřív mělce, tak mělce, že se skoro bojíte sami dýchat, abyste jej nevzbudili, ale pak zabere a dýchání je stále pravidelnější a hlubší, až pochopíte, že dnes večer jste vyhráli. A vaší duší, celým světem se rozhostí klid a mír a vy najednou víte, že je všechno v pořádku, a že svatý Mikuláš je tam venku a dohlíží na všechny děti.

Život je krásný.

feedback