Když se mě máma letos ptala, co chci k narozeninám, řekl jsem jí, že nic, protože si nic nezasloužím. Asi jsem se pletl.
Dostal jsem dárek přímo speciálního charakteru, tedy luxusní car crash. Viník toho nemá na autě moc, já jsem bohužel trefil sápa na čumák. Na první pohled s autem není nic moc, ale letmé posouzení fotografií servisem mi vytvořilo dalších pár vrásek na čelo. Pro finální verdikt je samozřejmě potřeba počkat až na fyzickou prohlídku, ale začínám se pomalu smiřovat s tím, že ta pitomá cesta do Velvar byla pravděpodobně poslední, kterou jsme společně absolvovali.
Nejsem natolik sentimentální, abych plakal nad rozlitým - eee - rozbitým autem, ale pravda je, že jsme si nějak padli do oka. Za ten rok a půl společného života jsme najezdili skoro padesát tisíc kilometrů, což je jednou kolem Země a kus k tomu. Podívali jsme se do míst, kde jsme nikdy předtím nebyli, navštívili jsme Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Francii a Dánsko. Viděli jsme Severní i Středozemní moře a vždycky jsme se dostali pohodlně do místa určení.
Pohrával jsem si s myšlenkou, že ho vyměním za něco novějšího, ale když jsem si uvědomil stav svého konta, věřil jsem tomu, že spolu strávíme ještě hezkých pár let.
Achjo.