Miluju.
Trochu mě to děsí, protože se to vůbec nehodí. Visí to ve vzduchu, stéká to po mě v podobě kapek potu a odpařuje se to zpět do vzduchu, ze kterého to kondenzuje zase zpět.
Nechci.
Nechci nic vědět, i když mě to nevědění trápí víc, než jsem kdy tušil. Energii čerpám z televize, neposlouchám, nedívám se, ale cítím, jak mne dobíjí.
Paradox?
Vlastně ani ne. Člověk musí umět čerpat energii kdekoliv se mu nabízí.
Přemýšlím o tom, o čem se vlastně moc přemýšlet nedá - není o čem. Hypotézy? V čem mi pomůžou?
Prosím, miluj mě.
I když to nejde.