Prší.
Kapky deště s sebou nesou z nebe informace. Kdo jsou, odkud padají, jaké to tam je. Kdybychom je jen uměli rozluštit.
Dokonalý tvar přímo vybízí k luštění záhad. Je to jen odpor vzduchu, nebo je v tom nějaký záměr? Božské poselství, fyzika, chemie, náhoda. Chytám kapky deště na jazyk. Jsou kyselé.
Kyselé hrozny hněvu z nebes, snad to je jejich poselství. Nebo možná odpuštění, padají, aby z nás smyly hříchy. Cítím je na jazyku, na čele, na zavřených očích. Čím víc jich pochytám, tím lepší člověk budu.
Má mysl touží po záhadách, po odkrývání tajemna. A zároveň se mu brání, možná ví, že některé věci mají zůstat skryty. Informace padají z nebe, bity a bajty, kilo, tera, litry. Vsakují do mne všechny taje světa.
Nic není zadarmo, neustále mi opakují. Ale já vím, že to není pravda. Déšť je, stejně jako vědění. Stačí se jen rozběhnout a pochytat co nejvíce kapek. A až budu úplně promočený a svět se na mě bude dívat jako na blázna, to bude má nirvána.
Vidím ji, budoucí kapku - teď krystalek ledu - jak se odlomí a padá. Cestou taje a nasává celý svět. V jedné kapce je dokonalost. Asijské monzuny, dánské deště, polární sněhy, třeboňské rybníky, krasové jeskyně, holandské kanály, řeky spoutané přehradami i lužní lesy. Duha.
Dokonalost padá, padá přímo na mě. Nese v sobě tajemství našeho světa. Kdybychom je tak uměli rozluštit - teď, tady je, jsem tomu blízko, míří přímo na můj jazyk! Jsem jen takový krůček od všeobjímajícího poznání.
Plesk - a je to.
Je po všem.
Proč jen je na to luštění tak málo času?