Abychom se na ty další otázky mohli podívat, musíme si nejdříve stanovit, o čem se to vlastně bavíme. Problém, který se snaží vyřešit mnoho lidí už dlouhou dobu se jmenuje Police Officer´s Dilemma. Na rozdíl od mnoha podobných problémů toto není pouze myšlenkový konstrukt, naopak představuje problém velmi skutečný.

Ve skutečném životě totiž policista občas stojí před zásadním rozhodnutím, které může ovlivnit mnoho životů; konkrétně před zhodnocením, je-li daný podezřelý ozbrojen. Problém je v tom, že na dané zhodnocení a rozhodnutí má často pouze zlomek sekundy (split-second decision). Správné rozhodnutí může být otázkou života a smrti, proto klade na policistu obrovský stres.

Mozek to v takové situaci nemá nijak jednoduché, musí zpracovat neuvěřitelné množství informací. Není proto divu, že aby se rozhodl včas, sklouzne k jistému zjednodušování. Jedním z těchto zjednodušení jsou takzvané kulturní stereotypy, v tomto případě založené na na nejsnadnějším (vizuálním) rozhodovacím parametru, kterým je rozhodně barva kůže.

Pokud se bavíme o realitě současných USA, pak kulturní stereotyp diktuje, že pokud je podezřelý černoch, bude mnohem pravděpodobněji ozbrojen, než pokud je pachatel jiné rasy. Tento rasismus se dá u policistů v USA předpokládat, protože v tomto případě se kulturní stereotyp bohužel shoduje s realitou - a v zájmu sebezáchovy se mozek přirozeně adaptuje na to, aby předcházel rizikovým situacím. Zjednodušení rozhodování je tedy přirozeným výsledkem reality všedních dnů, kterou policisté zažívají. Každý policista v USA je tedy tak trochu možná i proti své vůli rasista.

Odpověď tedy máme, jaká že byla otázka? Budete-li muset zhodnotit nebezpečnost podezřelého před sebou, budete brát v úvahu jeho barvu pleti? Ano, ne, možná...?

Většině lidí bude tato otázka nepříjemná, protože se vymyká jejich vlastní představě o společnosti a o sobě. Málokdo je ochoten naplno přiznat, že kdyby došlo na lámání chleba, radši zastřelí černocha.

Naštěstí žijeme v době internetu, a proto není velký problém si to vyzkoušet. Na stránce http://ccsn.uchicago.edu/Studies/ShooterEffect/ si můžete vyzkoušet jednoduchou hru. Před vámi se objevují obrázky lidí s různými předměty a vy se máte rozhodnout, jestli je zastřelíte nebo ne. Jednotlivé možnosti jsou bodovány, plusovými body pokud zastřelíte ozbrojeného a nezastřelíte neozbrojeného, minusovými samozřejmě opačné situace. Rozhodovat se musíte nejpozději ihned, aby to pokud možno simulovalo to dilema.

Výsledky této studie (která samozřejmě probíhala i "vědečtějšími", tedy kontrolovanými způsoby) ukázaly zajímavý fakt. Lidé měli větší tendenci "střílet neozbrojené černochy", tedy předpokládat, že lidé s černou pletí byli ozbrojeni, i když ve skutečnosti nebyli. Tento efekt byl přítomný u lidí, kteří se ke svému rasismu hlásili, i u aktivních odpůrců rasismu. Co z toho ale vyplývá?

Předně je nutné si uvědomit, že toto není žádný izolovaný výkřik do tmy, studie o rasismu probíhají v USA již desítky let. Ve čtyřicátých letech minulého století jedna taková ukázala, že černošské dívky si raději hrají s bělošskými panenkami. Proč? Protože vyrůstaly ve společnosti, která je učila, že bílá kůže je symbol krásy. Tyto předsudky samozřejmě nezmizí ze dne na den, ony totiž pravděpodobně nezmizí nikdy. Ony nám totiž pomáhají přežít.

Přijde vám to absurdní?

Pro člověka, který se nikdy neocitl v přímém ohrožení života, možná. Ti ostatní ale většinou chápou, že mozek v takových situacích funguje skutečně trochu jinak. Pokud jste si udělali ten výše zmiňovaný test, dost možná vaše výsledky netíhly k automatickému posuzování černochů jako hrozby. To ovšem neznamená, že byste byli menší rasisté než obyvatelé USA, to znamená pouze to, že ten test nebyl přizpůsoben našim kulturním stereotypům. Stejně jako u nás není černoch synonymem pro násilnou trestnou činnost, tak ani střílení na ulici u nás nepatří mezi obvyklé kratochvíle. Každý si ale asi dovede představit pár drobných úprav, které by zaručily, že by test fungoval i u nás. Otázky tedy zní: Dá se s tím něco dělat? A je to vůbec problém?

Problém to bohužel je. Jak se ukazuje, podvědomé mechanismy, které nám po tisíciletí zajišťovaly přežití, se dostávají do rozporu se společností. Můžete být hrdým a přesvědčeným antirasistou, ale v ohrožení života váš mozek stejně přepne na autopilota a bude se rozhodovat podle jednoduchých vzorců. V době střelných zbraní schopných rychlého usmrcení na dálku se ale dostáváme do situace, kdy je ve vyhrocených případech jedna skupina obyvatel ohrožena výrazně více. A to je prostě špatně.

Myslíte-li si že vás se to netýká, protože váš odpor ke střelným zbraním je všeobecně známý? Vězte, že tudy cesta nevede. Je experimentálně dokázáno, že člověk, který u sebe má střelnou zbraň, má tendenci tyto zbraně vidět i u ostatních. I pokud je nemají. Z evolučního hlediska věc rozumná, ale z hlediska vašeho, kdy ve vypjaté situaci sáhnete pro mobilní telefon? Slušně řečeno, problém.

Co tedy s tím?

Jak se říká, zde je každá rada drahá. Jak chcete bojovat s něčím, co je do mozku pečlivě vryto jako součást pudu sebezáchovy? Těžko, protože cesta ven by znamenala zásadní celospolečenskou změnu. Lidský mozek bude v ohrožení jednat v jednoduchých vzorcích, to je fakt, se kterým nic neuděláme. Můžeme ovšem implantovat ty vzorce.

Kulturní stereotypy totiž nejsou jen iracionální rasismus, jak se nám snaží mnohé "anti-" organizace vštípit. Kulturní stereotypy jsou mimo jiné i to, čemu se říká "zdravá opatrnost". Vyjadřují kolektivní zevšeobecněnou zkušenost s konkrétní skupinou lidí. V životě společnosti hrají mnoho rolí a zdaleka ne všechny jsou negativní. Jejich důležitou vlastností je to, že nejdou nařídit, protože vycházejí ze skutečných zkušeností. A to je také jediný způsob, jak je změnit.

Lidský mozek si bude stále hledat metody, jak zrychlit své rozhodování v krizových situacích. Pokud chceme, aby jeho kritéria nebyla založena na etniku podezřelé osoby, musíme nutně udělat vše pro to, aby si byla všechna etnika v našich očích rovna. Háček je v tom, že to nejde nařídit, nebudou na to fungovat žádné zákony ani kvóty. Až přestanou být některé skupiny obyvatelstva vnímány jako potenciální ohrožení, teprve potom se mohou měnit myšlenkové vzorce pro případ krize.

Míč je tedy na straně těch ohroženějších, protože jen oni sami mohou tento stav změnit. Jde jim - nebo vlastně nám - o život.

Zajímá vás, jaké zjednodušení by si mozek našel, kdyby byly tyto stereotypy odstraněny? To jistě nejste sami. Ale upřímně - příliš nevěřím, že někdy nastane potřeba to řešit.