Pokud ano, dokážete jistě i opak. I když, co je opak v případě sociálních sítí? To, že někoho nenávidíte tak, že hejtujete každý jeho příspěvek, nebo to, že ho nesledujete, ale jste vděčni za každý retweet, abyste se utvrdili, že je to stále stejný idiot?
Internet je černobílý jako televize Merkur. Všichni tu hledáme něco, co tu není. Nebo je? Ke komu patříme, k černým nebo k bílým? A rozhodčí nejsou pruhovaní...
První dojem je to nejdůležitější, říká se, první dojem je to jediné, jak můžete na někoho doopravdy zapůsobit. Co je prvním dojmem tady? Sto čtyřicet znaků a profilovka. Posledních pár tweetů a statusů, galerie fotografií. Od každého nového dostaneme šanci, kterou si ani neuvědomujeme. Stylizujeme se podvědomě do rolí, stejně jako v reálném světě.
V reálném světě? Co je reálný svět? Přece ten, kde trávíte nejvíc času, kde máte přátele, na které se obracíte, když něco potřebujete, kteří vás rozesmějí, když se to zrovna nehodí, a rozpláčí, když je vám náhodou zrovna příliš dobře. Je to ten, kde vás znají, i když o tom možná sami ani nevědí...
Všimli jste si někdy, že zajímaví lidé mívají zajímavá jména? My ostatní se to snažíme změnit, dáváme si přezdívky, které nás lépe vystihují, pod kterými se stáváme známými a zajímavými, ale přesto v hloubi mysli trpíme, že se nejmenujeme nějak zajímavě, neobyčejně.
Dojem ze sociálních sítí je tak silný, že přehluší i dojem osobní. Ne hned, ne úplně, ale postupem času se pro ostatní stanete zase jen sto čtyřiceti znaky a profilovkou. Je správné se setkávat? Je správné měnit si dojmy? Co když někdo přijde na to, že všechno není tak sluníčkové, jak se zdá? Co když někdo přijde na to, že je?
Co když někdo přijde na to, že je?
Jsem, co jsem. Jsem sto čtyřicet znaků, bio a profilovka. Dokážete se zamilovat?
Dokážete to?