Přemýšleli jste někdy o tom, že byste doopravdy mluvili pravdu, nic než pravdu a k tomu by vám dopomáhal bůhvíkdo? Je to takové vznešené předsevzetí, ale vlastně je asi tak stejně hodnotné jako ta ostatní typu "přestanu kouřit", "budu chodit spát včas" nebo "od zítřka nechlastám". Lidská společnost není na pravdu připravena - vlastně ani to není pravda. Lidská společnost není na pravdu stavěna.

V jedné kapele se odehrál klasický příběh - jeden člen se cítil dlouhodobě neuspokojen a zvažoval odchod. To samo o sobě není nic zvláštního, zvláštní na tom je to, že své zvažování oznámil ostatním. Tím je dostal do nezáviděníhodné situace, přirozeně. Tím, že jim sdělil, že pouze uvažuje o tom, že je opustí, nastolil problém, který potřeboval být vyřešen. A ostatní ho samozřejmě začali řešit - každý svým způsobem, ale všem to vlastně vadilo. Vše nakonec dopadlo dobře, dotyčný se po nějaké době rozmyslel a odešel. Proč dobře? Protože to vlastně nemohlo dopadnout jinak - v ten moment, kdy to bylo vysloveno, uzavřel si efektivně cestu zpět. Pasoval se tím do role pochybovače, nespolehlivého člena, který nejde s týmem. Pokud si měli ostatní zachovat nějakou integritu, musel jít po tomto prohlášení pryč v každém případě. Ostatní možnosti jsou pouhým přáním, tato slova by nad nimi visela stále.

Co by se stalo, kdyby si za měsíc rozmyslel, že mu to vlastně nevadí? A že zůstane? Zkuste se vžít do pozice těch ostatních, třeba při domlouvání dalších koncertů. Tato situace byla prostě od začátku celá špatně - pokud chtěl skutečně odejít už na začátku, bylo unfair ulevit si tak na úkor ostatních a nechat je zoufale přemýšlet nad tím, co bude. Pokud odejít nechtěl, měl - s prominutím - radši držet hubu. A pokud by se ho na to někdo přímo zeptal, lhát.

Ano, lhát. Protože pravda v takovém případě nepřináší nic dobrého ani pro jednu stranu. Modelová situace - partneři večer před spaním v posteli, jeden se zeptá druhého: "Na co myslíš?" A druhý mu odpoví popravdě: "Na to, že bychom si měli od sebe na nějakou dobu odpočinout." Je jasné, že podobné myšlenky napadají občas každého z nás, nakonec nejednou i mnohem horší. Ale většina z nich má společné to, že po nějaké době přejdou. Co dobrého by v tomto případě přinesla pravda?

V lepším případě hádku. Ale vlastně neexistuje lepší případ - to, že tohle vůbec vyslovíte, vnáší do vztahu trvalou nepříjemnost. Jsou věci, které se s partnerem nejbližším prostě nesdílí. A vlastně paradoxně - jsou to často věci, které můžete sdílet s někým, kdo váš partner není. Pokud si nejste schopni v takové situaci poradit sami, může pomoci externista. Pohled zvenku je ve většině případů dobrý. Ne proto, že by musel být nutně správný, ale že vám dá alternativu, ke které se musíte nějak postavit. To samo o sobě mnohdy stačí pro nalezení řešení. Ano, zde je počátek všech těch časopisových a internetových poraden, kafíček s kamarádkami a večerů v hospodě. Pokud si člověk potřebuje srovnat svůj názor na svět, potřebuje k tomu okolí. Ale velmi pravděpodobně ne to nejbližší.

Vyslovením podobné myšlenky vlastně zhmotníte nejniternější obavy druhé strany. "Pravda" v tomto případě je přímým útokem na sebevědomí, uráží ego toho druhého a jasně ho nutí se k tomu nějak postavit. Špatné na tom není to, že řeknete pravdu, ale to, že tím donutíte toho druhého přemýšlet o něčem, co třeba vůbec není důležité, ba co víc - nutíte ho postavit se k věci, která je pro něj bytostně nepříjemná. A to vše jen kvůli tomu, že trvá na tom, abyste mu za každých okolností říkali pravdu.

Lhaní je výhodný vzorec chování - kdyby nebyl, nedělali bychom to. Ovšem stejně jako u všeho, co je výhodné, je potřeba najít správnou míru. To je na tom to nejobtížnější, samozřejmě. Pokud by partner partnerce na zmiňovanou otázku odpověděl: "Myslím na to, jak jsi úžasná a jak moc s tebou chci trávit všechen čas," mohlo by to znamenat, že euforie partnerky přeroste v láskyplný zákaz hospod a sportů s kamarády, abyste si sebe pořádně užili. Výsledek? Stejný.

Ano, je to poněkud absurdní příklad, uznávám. Ale dobře ilustruje to, že v situacích, kdy je nezbytné lhát, je potřeba lhát neutrálně. Když odpovíte "Na práci," může to sice vyvolat debatu o práci (ona to beztak stejně bude pravděpodobně pravda), ale nic tím nezkazíte. Když odpovíte "Na fotbal," budete mít jako bonus ještě určitě celou noc klid na spánek.

Netvrdím, že je správné zatajovat před milenkami manželku, před zdravotní pojišťovnou choroby nebo před zaměstnavatelem solitaire. Tvrdím jen to, že lhaní je v mnoha situacích výhodné pro obě strany. V případech netrvalého charakteru je to často dokonce jediná možnost, jak si zachovat zdravý rozum. A hlavně - přísloví "mlčeti zlato" je staletími prověřená moudrost.

Jednat bezmyšlenkovitě se prostě nevyplácí nikdy. Zvlášť pokud máte tendenci nelhat.