Při konsolidaci blogu jsem narazil na tenhle nikdy nevydaný článek. Původní datum napsání ukazuje, že je starý sedm a půl roku. Kolik se toho za ty roky změnilo - nejen v našem světě, ale hlavně ve mně. Už nevěřím, že politika je cestou změny, a že zastupitelská demokracie je zřízení, za které stojí za to bojovat, nebo jej obhajovat. Nevěřím, že většina těch věcí, o kterých jsem psal, mají vůbec být v rukou státu. Úloha státu se v mých očích od té doby ještě výrazně smrskla a ani tak si nejsem jistý, jestli není ještě příliš veliká.

Nicméně i když já jsem se posunul někam jinam, stále mi přijde, že by to mohl být zajímavý kompromis, na kterém by se dalo stavět dál. V té době jsem měl představu, že to budu já, kdo na něm bude dál stavět; tahle představa mne už dávno opustila.

Přesto jsem se rozhodl místo smazání tenhle článek konečně publikovat. Třeba bude někomu inspirací 🤷‍♀️

Česká republika je země výjimečná a obyčejná zároveň, přesně tak, jako všechny ostatní země na celém světě. Výjimečná je tím, že má naprosto unikátní kombinaci polohy, nerostného bohatství a lidí, kteří na jejím území žijí, úplně stejně, jako to mají všechny ostatní země. Naše výjimečnost spočívá v naší obyčejnosti, nejsme v ničem lepší ani horší, než jsou ostatní. Nemáme komu co závidět, a zároveň nikdo jiný nemá co závidět nám. Současná realita České republiky je plná historických vítězství i proher, dobrých i špatných politických rozhodnutí, závisti, nenávisti, tolerance, pochopení i nedorozumění. Je zcestné za to někoho dnes vinit, jediné, co má cenu, je dívat se na historii s nadhledem a pochopením, a hledat si takovou novou cestu, která bude znamenat lepší život pro co největší část občanů České republiky.

21. století je érou zcela nepodobnou všemu, co jsme kdy z historie znali. Celá průmyslová odvětví se mění, vznikají a zanikají během života jedné jediné generace, což je situace, která v historii nikdy nanastala. Protože je to situace naprosto bezprecedentní, není divu, že ji současná společnost neumí uchopit, a proto se jí snaží vzdorovat. Máme-li se z historie ovšem něčemu přiučit, je to neoddiskutovatelný fakt, že změnám vzdorovat nelze. Lze je samozřejmě pozdržet a oddálit, ale mají, stejně jako voda, tendenci vracet se s nezmenšenou silou. Proto je, stejně jako na vodu, lepší se na změny systematicky připravovat.

Je lidskou přirozeností nepouštět se do neznáma a následovat vyšlapané cesty. Není na tom nic špatného, koneckonců objevitelem nemůže být každý a naopak za úplně každým novým objevem stojí obrovské množství „obyčejné“ práce, bez které není žádný pokrok možný. Přesto jsou ale pro společnost potřeba lidé, kteří se nebojí ony vyšlapané cesty opustit a prošlapat cesty nové byť o malý kousek vedle. Aby ale ony nové cesty nevedly úplnou divočinou do neznáma, je potřeba pečlivě zhodnotit, proč jsou ty stávající cesty nevyhovující.

Zdaleka největším problémem české politiky je fakt, že „obyčejný lid“ v politiku prostě nevěří. Není se moc čemu divit, historické zkušenosti důvěře v politiku příliš nepřejí, a to nemluvím pouze o oněch dokola omílaných čtyřiceti letech socialismu. Česká nedůvěra v politiky má kořeny mnohem hlubší, a i proto považuji za obrovskou škodu to, že se po roce 1989 nenašel na politické scéně nikdo, kdo by se vědomě a systematicky snažil občanům důvěru v politiku vrátit. „Politik“, stejně jako „podnikatel“ se stal (nebo spíše zůstal) v naší společnosti pohrdlivým termínem. Přitom politici i podnikatelé jsou doslova základními stavebními kameny státu – bez nich by neexistovalo vůbec nic z moderních vymožeností. Úplně stejně jako bez občanů a zaměstnanců. Politici, občané, podnikatelé, živnostníci, zaměstnanci. Všechny tyto skupiny mají své nezastupitelné místo ve společnosti, a pokud bude jedna z nich strádat, nebude společnost fungovat správně, nebude plnit své základní poslání a úkoly. Současná nálada ve společnosti ovšem ukazuje, že tyto skupiny v rovnováze nejsou, a proto ve společnosti vzniká disharmonie, proto jsou lidé rozladěni, mají onu pověstnou „blbou náladu“, která společnost radikalizuje a dále prohlubuje ono rozčarování z polistopadového vývoje, které mnoho občanů ČR pociťuje.
Ve svém prvním novoročním projevu pronesl Václav Havel slova, která se zapsala do historie: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“ Slova, která byla absolutně pravdivá v roce 1990, dnes už naštěstí pravdivá nejsou. Už není potřeba lhát a manipulovat s ekonomickými ukazateli, abychom mohli s klidným svědomím říct, že naše země vzkvétá. Daří se nám čím dál lépe a nejen nám, ale celému světu. Tato situace je ale mimořádně křehká, dalo by se říci, že se máme čím dál lépe navzdory tomu, co se u nás i ve světě děje. Proč tedy velká část obyvatel ČR vnímá současnou realitu jako neustále se zhoršující?

Každý z nás vnímá svou realitu jako omezený výsek skutečnosti. K tomu, abychom mohli posoudit situace v kontextu, nemáme nikdy dost informací. To není samo o sobě nic špatného, protože to je fakt, se kterým nemůžeme nic udělat. Dělá nás to z principu manipulovatelnými a důvěřivými. Každý člověk si je vědom toho, že neví vše, proto si ustanovuje autority, které toho mají vědět o konkrétních problémech více, než on. To je princip zastupitelské demokracie – platíme si své zastupitele, aby se oni mohli věnovat porozumění a rozhodování o problémech, o kterých my sami víme příliš málo na to, abychom se o nich mohli kvalifikovaně rozhodnout. Je to ale zároveň něco, co musíme mít stále na paměti. Stejně jako my, i naši volení zástupci vidí pouze omezený výřez reality, a i když by měl být větší, než který vidíme my, neznamená to automaticky, že jejich rozhodnutí jsou správná. Všichni jsme lidé a všichni činíme správná i špatná rozhodnutí. Jak ale poznáme správné rozhodnutí od špatného?

Není to tak jednoduché, tak by se mohlo na první pohled zdát. Důsledky politických rozhodnutí se nezřídkakdy projeví až za mnoho let, a to, co se před pár lety mohlo zdát jako skvělý nápad, tak nyní nemusí zdaleka tak vypadat. A naopak. Proto je naprosto zásadní, aby existoval strategický plán, společný cíl, se kterým se ztotožní občané i politická uskupení napříč společenským spektrem, abychom si mohli říct, že se sice lišíme ve zvolených cestách, ale jdeme stejným směrem.

Troufnu si říct, že tento cíl může být definován velmi jednoduše, ale přitom konkrétně. Můj cíl je jednoduchý, velmi:

Chci, aby Česká republika byla nejbohatší zemí na světě.

Jsem přesvědčen o tom, že když budou občané ČR bohatí, budou také spokojení. K naplnění tohoto cíle nám navíc nahrává hned několik faktorů: Máme výjimečnou polohu pro to, abychom se stali nejdůležitějším obchodním uzlem na světě, máme silnou tradici ve výzkumu a inovacích a naši emigranti dokážou býti ve svých oborech světovou špičkou. Je načase toho konečně využít.

Bohatství Budoucí České republiky musí plynout ze tří základních zdrojů: z obchodu, z výzkumu a ze vzdělání.

Obchod

O naší zemi se říká, že leží v srdci Evropy. A stejně jako jde všechna krev v těle přes srdce, bylo by skvělé, kdyby většina obchodních transakcí šla přes Českou republiku. Máme úžasnou geografickou polohu, která přímo vybízí k založení datových, finančních a logistických center u nás. Profitovat z toho budou všichni, protože enormně zvýšené nároky na infrastrukturu bude potřeba uspokojit tak, že budeme mít nejlepší infrastrukturu na světě. Ano, ve skutečnosti je to PŘESNĚ TAK jednoduché.

Výzkum a vývoj

Naše věda má ve světě obrovské renomé, o kterém velká část občanů ČR nemá nejmenší tušení. Vývoj a výzkum je dlouhodobě jednou z našich nejsilnějších stránek. Je naprosto nezbytně nutné, aby tento stav nejen přetrval, ale ještě se znásobil. Nastavíme-li podmínky tak, aby u nás vznikala vývojová centra pro celý svět, bude to něco, s čím se nemůže nikdo rovnat z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska.

Vzdělávání

Současný vzdělávací systém klade příliš velký důraz na akademické vzdělání. Má-li být Česká republika stejně úspěšná, jako jsou naši emigranti, musíme tuto cestu opustit. Většina emigrantů byla úspěšná ne díky našemu vzdělávacímu systému, ale zejména proto, že se z něj vymanili. Češi, jako národ, mají neuvěřitelnou schopnost identifikace problémů a improvizace. Je to vlastnost společná většině občanů postkomunistických států a je to vlastnost, kterou se musíme naučit naprosto zásadně využívat. Proto je potřeba od základu změnit koncepci našeho školství. Musíme se v první řadě soustředit na praktické vzdělávání – odborná učiliště, střední a vyšší odborné školy musí tvořit naprostý základ vzdělávací soustavy. Naše školství musí produkovat odborníky na světové úrovni, kteří naleznou uplatnění kdekoliv na světě, ať už se jedná o truhláře nebo zdravotní sestru. Všeobecné vzdělání má být určeno zejména pro žáky a studenty připravující se na akademickou dráhu, kde je naopak velmi žádoucí, aby získali co nejširší spektrum vědomostí. Už v dnešní době je běžné a očekávatelné, že velká část lidí bude z nejrůznějších důvodů nucena změnit svou odbornost možná i několikrát za život. Naše budoucí školství musí své svěřence na tuto skutečnost připravit, musí je tedy naučit tomu delikátnímu umění získávání skutečné odbornosti, což – i když to zní dnes velmi nemoderně – většinou nejde bez nějaké formy biflování. Kritické myšlení, umění se učit a touha po poznání jsou základní tři pilíře, na kterých musí být postaveno školství budoucnosti.

Je poměrně jednoduché sestavit politický program, jehož základem budou tyto tři pilíře. Bohužel, i když tyto problémy mohou být zcela zásadními pro naši budoucnost, nejsou zdaleka jedinými problémy, které je nutno vyřešit. Jenže i když se politici obvykle přehánějí v jednoduchých řešeních, žádný systémový problém ve skutečnosti jednoduché řešení nemá. Pokud ale řešení nevidíme a nevidíme ho ani jinde, odkud bychom se mohli inspirovat, je potřeba vyvolat veřejnou a odbornou debatu a začít řešení hledat. Takové obory jsou například:

Zdravotnictví

Problém, který se, stejně jako školství, dotýká doslova všech. Narozdíl od školství ale velice nerovnoměrně a mnohem osobněji. Existuje vůbec správné řešení? Na světě jsou modely od cele privátního po cele státní zdravotnictví, ale snad žádný z nich nefunguje bez významných připomínek. Česká republika by měla být nejen centrem světového odborného zdravotnictví, ale i zemí, kde bude špičková zdravotní péče dostupná všem občanům. To je vize – konkrétní kroky k jejímu naplnění jsou ovšem věcí velké debaty.

Občanské soužití

Soužití různých kultur bok po boku s sebou vždy přináší komplikace, známe to jak v případě menšin, které u nás žijí dlouhodobě, tak v současnosti v mohutně medializované imigrantské kauzy. Z historie opět plyne jediné poučení – nikomu se nikdy tyto komplikace nepovedlo uspokojivě vyřešit. Je proto načase se těmito problémy začít konečně komplexně a seriózně zabývat a snažit se najít řešení, které bude skutečným dlouhodobým a řešením uspokojivým pro všechny strany. Jisté je momentálně jen to, že neprodyšné uzavírání hranic ani nekritické přijímání všech žadatelů nejsou řešení dlouhodobě možná ani správná. Nemáme patent na rozum a nevíme s tím momentálně rady – to ale vůbec neznamená, že tato situace řešení nemá. Jen musíme najít skutečnou vůli ho hledat.

Evropská unie

Pro běžné občany není současný stav EU vůbec čitelný. Není jasná naše pozice v ní, není jasné její dlouhodobé směřování, nejsou jasné žádné společné zájmy, za které by se dalo postavit. Pro mnoho občanů je setrvání v současné EU problematické, ne-li nemožné. Naši zákonodárci si ovšem osvojili nepříjemnou schopnost, které se lidově říká „být papěžtější než papež“. V současné době je velmi těžké rozlišit, která nařízení pocházejí skutečně „shora“ a která jsme si na sebe uvalili sami. Bez komplexní, upřímné a poctivé revize našeho systému nemůžeme zodpovědně říct, jestli je členství v EU pro nás přínosné, nebo škodlivé. Pojďme si nejprve začít dělat pořádek doma.

Každý z těchto oborů je samozřejmě komplexní sám o sobě, ale všechny mají společné jmenovatele. Pokud má být politika u nás důvěryhodná, musí proběhnout základní reformy v následujících oblastech:

Jednoduché zákony

Mám vizi sbírky zákonů o velikosti románu. Ano, dlouhého románu, ale přece jen o velikosti, která umožní každému občanovi si ji jednou za život přečíst kompletní. Zákony musejí být jednoduché, srozumitelné a jednoznačné. Čím méně výjimek a pravidel bude existovat, tím menší prostor bude pro korupci a úřednickou svévoli. Jednoduchý daňový systém bude občany a firmy motivovat k platbě daní, protože bude jednodušší daně platit, než se jim vyhýbat. Jednoznačné zákony dovolí mnoho současných úkonů ve státní správě buď zautomatizovat, nebo rovnou zrušit. Veškerá interakce se státní správou musí být navržena tak, aby ji mohl absolvovat kdokoliv samostatně, bez pomoci právníků, účetních a dalších specializovaných profesí.

Právní stabilita

Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících podnikání v dané zemi je právní stabilita. Není přece možné, aby se politické strany předháněly v tom, kolik norem ta která vláda přijala. Právní systém je velice křehká věc a jakýkoliv zásah do něj přinese neočekávané následky. Je nutné omezit zákonodárnou moc tak, aby přijímání nových zákonů předcházely co nejpečlivější analýzy a projednávání. Bylo by vhodné zvážit možnost lidového veta jako poslední instance obrany proti špatně připraveným zákonům.

Omezení korupce

Korupční potenciál vzniká všude tam, kde se vzniká převis poptávky nad nabídkou. Zatímco v soukromé sféře se taková nerovnováha dřív nebo později spraví sama, v regulovaném prostředí (což je i státní správa) neexistují přirozené mechanismy, které by pomohly tento stav napravit. Protikorupční normy jsou potřeba, ale jediným dlouhodobým způsobem, jak korupci omezit, je omezit možnost úředníků rozhodovat o cizích penězích. Před státní správou si musí být bezpodmínečně všichni občané i firmy rovni a státní správa by až na velmi výjimečné případy neměla rozhodovat o soukromých penězích.

Důvěryhodný stát

Asi nejpřesnější definicí toho, co se dnes děje, je to, že státy zažívají „krizi důvěry“. Dnes už neplatí, že stačí vydat příkaz a lidé provedou, co se jim řekne. Stále více lidí se ptá po významu a dopadu různých nařízení. Zdaleka nejde jen o peníze, to je nemístné zjednodušení. Je bláhové domnívat se, že stát bude na jednu stranu vynakládat veřejné prostředky na vzdělávání spotřebitelů, aby se sami pídili po původu zboží, které kupují, a spoléhat na to, že se ti samí spotřebitelé v roli občanů nezačnou pídit po původu a smyslu zákonů a norem, které mají dodržovat. Jednou z nezastupitelných rolí státu je dělat i taková opatření, která nejsou populární a jejichž význam není třeba na první pohled zřejmý. Státní správa musí v první řadě vysvětlovat svým občanům, proč ty které kroky dělá a jaký mají smysl. Je nezbytně nutné veškerá opatření probírat s veřejností a získat k nim souhlas. Jen tak bude státní správa dlouhodobě důvěryhodná a jen tak bude mít zajištěnu implicitní podporu svých občanů. Občané přece nejsou hloupé stádo, které jde tam, kam ho pastýř vede. Politika je z velké části umění PR a pokud politik nedovede přesvědčit veřejnost, že to, co dělá, má smysl, nemá v politice co dělat.

Efektivní stát

Staré rčení říká, že nejlépe ušetřené peníze jsou ty nikdy neutracené. V případě veřejných prostředků to platí dvojnásob. Existuje jen málo oblastí, které by soukromý sektor nevedl efektivněji než stát. Namátkou například budování a provozování infrastruktury, vedení mnoha registrů a databází, nebo třeba vzdělávání. Klíčem k efektivnímu státu je zejména to, aby stát provozoval jen ty funkce a služby, které nemůže svěřit soukromým organizacím. Některé části státní správy by tak šly zrušit zcela, jiné velmi omezit díky symbióze mezi státními a nestátními organizacemi. Dlouhodobě by pak stát měl fungovat jako tvůrce a garant norem, podle kterých se v zemi funguje. Například: Chcete-li si postavit silnici a vyberete si peníze, jen do toho. Mají-li na té silnici ale platit stejná pravidla, jako všude jinde, musí splňovat stanovené parametry. Svět spěje mílovými kroky k decentralizaci a státní správě nezbyde, než se tomu přizpůsobit. Není důvod myslet si, že svět, ve kterém budou i klíčové instituce vlastnit nestátní organizace (ať už komerční, nebo neziskové), bude horší, než ten dnešní, pokud bude existovat skutečně důvěryhodná autorita, která bude určovat univerzální pravidla hry.

Sociální stát

Základním principem sociálního státu je to, že ten, kdo se dostal do svízelné životní situace, zasluhuje pomoc. Je to jedna z těch úplně základních hodnot, na kterých je postavena naše společnost. Plošné odmítání sociálního státu je popírání naší kultury. Sociální systém naší země je nutné revidovat tak, aby plnil toto své základní poslání, tedy pomoc lidem v nouzi, a zároveň si na sebe sám „ vydělal“, tedy aby nezadlužoval budoucnost na úkor současnosti.

Ekologie

Ochrana životního prostředí je jednou z nezastupitelných úloh státní správy. Je to zejména proto, že značná část ekologických problémů daleko přesahuje i dlouhodobé plány soukromých organizací, ať už je to tím, že jsou možné dopady příliš vágní, nebo příliš dlouhodobé. Ekologie se navíc jako všechny vědy neustále vyvíjí a poznatky, které jsme měli před dvaceti lety, dnes nemusí být vůbec relevantní, naopak mohou být i kontraproduktivní. Je tedy naprosto nezbytné, aby stát měl vypracovanou dlouhodobou a neustále aktualizovanou politiku ochrany životního prostředí, kterou bude přizpůsobovat tak, aby na jednu stranu nebrzdil vývoj a na druhou stranu zajistil, že se naše životní prostředí bude neustále zlepšovat. Vývoj posledních desetiletí ukazuje, že i tyto dva zdánlivé protiklady jdou skloubit dohromady.

Při pohledu na současný stav české politické scény je snadné propadnout beznaději a říkat si, že je už všechno ztraceno. Není tomu tak. Česká republika je prosperující a vzkvétající stát, kterému ovšem chybí strategická vize. Vize, na které se můžeme shodnout všichni napříč názorovým spektrem. Pojďme společně udělat Českou republiku nejbohatší zemí na světě, zemí, ve které je radost žít, zemí, do které se budeme rádi vracet z dovolených.

Pojďme do toho.