Před několika lety vyvolala ve světových médiích rozruch studie výzkumníků z Osla, která tvrdila, že modroocí muži si primárně vybírají modrooké ženy. Na tom asi těžko shledáme něco divného, když minimálně v našich zeměpisných šířkách platí modré oči tak nějak obecněji k ideálu krásy, jenže ona studie měla dva velmi zajímavé momenty. První z nich byl to, co prokázala, druhý ten závěr, který z toho byl vyvozen. Ale vezměme to popořádku.

Test probíhal tak, že autoři vybrali fotografie atraktivních žen, a pozměnili je tak, aby získali vždy pár obrázků, na kterých bude jedna a ta samá žena mít modré a hnědé oči. Tyto pak promítali účastníkům testu, kteří je hodnotili. Samozřejmě žádný testovaný subjekt neměl možnost vidět tu samou ženu s oběma barvami očí. Výsledky byly překvapivé - testovaná skupina ukázala, že modroocí muži mají tendenci vybírat si modrooké ženy. Dobře, tedy. Jenže ona to byla jediná skupina, která vykazovala takovou preferenci. Výsledky ostatních mužů ani žen nevykazovaly nic podobného.

Ano, výsledky byly poměrně jasné, jenže to je pouze začátek. Ony výsledky jsou totiž potřeba nějak interpretovat. A interpretace autorů byla senzační, posuďte sami: Modroocí muži si vybírají modrooké partnerky, protože mají menší šanci, že je jejich partnerky budou podvádět! Zní to fantasticky, ale má to samozřejmě jistou logiku. Mendelovská genetika nás učí to, že barva očí je dána dědičně, a že modrá je recesivní a hnědá dominantní. Tedy dva modroocí partneři by měli mít modrooké děti, a že jakákoliv jiná kombinace by měla dát barvu hnědou. Tedy pokud jste modrooký muž a máte modrookou ženu, oči vašeho dítěte mohou mnoho napovědět. Nemá-li modré oči, není jednoduše vaše.

Sami autoři přiznávají, že tuto interpretaci nelze považovat za stoprocentní fakt, protože za jistých okolností mohou mít i modroocí rodiče hnědooké děti. Nicméně tato situace je rozhodně výjimečná a upřímně řečeno, většinu hnědookých dětí budou mít skutečně na svědomí ženy nevěrnice. Vlastně musíme užasnout nad tím, jak se jednoduchý genetický fakt dostal do lidského podvědomí tak, že si skutečně instiktivně vybíráme partnery podle barvy očí. Problém je v tom, že v genetice je jistá pouze jedna věc – a to, že rozhodně neexistuje nic jako „jednoduchý genetický fakt.“

Barva očí je zvláštní vlastnost, která běžně nemá žádný vliv na životaschopnost organismu. Modré oči mají skutečně trochu jiné vlastnosti než oči hnědé, jenže tyto odchylky nejsou zdaleka takové, aby jejich nositelům dávaly nějakou, byť nepatrnou, evoluční výhodu.  Barva očí není zřetelně spojena s žádnou další vlastností, která by takovou výhodu dávala, tedy není  vůbec zřejmé, co k tomuto jednání modrooké muže vede. Vysvětlovat to tedy jakýmsi přírodním testem otcovství se zdá být legitimní. Faktem je, že příroda připravila své děti v průběhu věků i na mnohem neuvěřitelnější situace. Je ovšem velmi složité uvěřit, že by toto byl pouze jakýsi vedlejší produkt, který by dával výhodu modrookým na úkor ostatní populace. Je to dokonce tak těžké, že to vyvolává nutkání poohlédnout se po dalších možných řešeních této hádanky.

Abychom se ale do dalších spekulací mohli vůbec pustit, musíme nejdřív vědět ještě několik dalších důležitých věcí o barvách očí. Barva očí je výsledkem poměrně složitého procesu, mnohem složitějšího než prosté AaBb, o kterém jsme se učili ve škole. V průběhu tohoto procesu se určí vzájemný poměr různých druhů pigmentu (melaninu) a tím výsledný odstín, od modré přes jantarovou, zelenou, šedou, až do hnědé a tmavě hnědé. Mimochodem, tyto barvy jsou popsány v tzv. Martin-Schulzově stupnici, která má šestnáct stupňů od světle modré po černou. Pokud si budete pozorně všímat svého okolí, najdete tam jistě mnoho odstínů, ale s největší pravděpodobností bude většina patřit do tmavé části stupnice, tedy mezi nejrůznější odstíny hnědé. Není to rozhodně žádná zvláštnost, hnědou barvou očí se honosí více než polovina všech lidských obyvatel naší planety. Jenže ani tady to nezačíná být jednodušší.

Barva očí se totiž totiž rozhodně není neměnná. Zatímco drobné změny barvy očí jsou v průběhu života poměrně běžné (produkce melaninu souvisí mimo jiné například s některými hormony), pro více než 10% lidí je realitou výrazná změna barvy očí v průběhu života. Tato změna je ale dlouhodobá a postupná, náhlé změny v barvě očí se stávají v důsledku různých chorob či úrazů. Jednu změnu si ale prožila naprostá většina z nás, a to v průběhu prvních let života. Děti se rodí s nedostatkem melaninu v duhovkách, ten se na svou normální hodnotu dostává v průběhu prvních třech let života. Děti se tedy obvykle rodí modrooké. Alespoň děti s evropskými kořeny.

S množstvím melaninu souvisí jedna podstatná vlastnost modrých očí – jsou citlivější na světlo. Modroocí lidé skutečně vidí lépe ve tmě, protože méně barviva znamená více světla. Na druhou stranu to samozřejmě znamená, že na přímém slunci víc trpí. Modré oči jsou také náchylnější na jiný druh chorob než hnědé, ale to také funguje obousměrně. Jenže, i když tohle všechno víme, abychom mohli začít tu záhadu konečně rozmotávat, chybí nám ještě jedna zásadní informace: Co jsou to vlastně modré oči?

Vlastně stačí říct jenom jeden fakt a všechny ostatní dílky začínají zapadat dohromady. Tím faktem je to, že v rodu Homo původně žádné modré oči neexistovaly. Ta správná barva je totiž – hnědá. To ovšem znamená, že modrá barva musí být výsledkem nějaké mutace!

Na tento objev jsme se museli počkat až do roku 2008, kdy s touto převratnou zprávou přišel Hans Eiberg z Kodaňské univerzity. Zjistil, že zhruba před 6000 – 10000 lety se objevila mutace jednoho genu, který způsobuje částečnou dysfunkci genu OCA2, který je zodpovědný za produkci melaninu. Tato částečná nefunkčnost znamená omezení tvorby barviva a očích a vlasech, a tak efektivně vytváří modré oči a světlé vlasy (na rozdíl od celkové nefunkčnosti, která by vytvořila albína). To ovšem zdaleka není vše.

Genetické mutace tohoto typu jsou v průběhu evoluce naprosto běžné a vděčíme jim za mnohé rozdíly mezi námi. Ovšem tato mutace je naprosto zásadní – vizuálně, ne evolučně. Pro přírodu barva očí nehraje žádnou roli, ale pro primitivní společnost to musela být obrovská změna. Navíc považte to zjištění, že se tato vlastnost začíná postupně dědit! Pro neolitickou rodinu kdesi u Černého moře muselo být narození modrookého dítěte naprosto neuvěřitelnou událostí.

Dokonce tak neuvěřitelnou, že jakmile toto dítě dosáhlo pohlavní dospělosti, začalo být žádaným partnerem. Ve skutečnosti tak žádaným, že jeho potomci jsou dnes rozeseti po celé planetě. Ano, zdá se to býti naprosto neskutečné, ale všichni modroocí lidé mají jednoho společného předka.

Dalšímu rozšíření již pravděpodobně vděčíme přirozenému výběru. Modrookým a světlovlasým lidem byly dost možná přisuzovány nadpřirozené schopnosti, což jistě přispělo ke zvýšenému množství potomků. Navíc dlouhou dobu stačily pouhé světlé oči jako důkaz příslušnosti do jedné rodiny – což ostatně v širším hledisku platí dodnes.

Že by právě tady byly kořeny chování dnešních světlookých mužů? Modré oči a blond vlasy byly po tisíciletí znaky jisté elitní skupiny, byly to znaky, které nikdo nemohl získat, pouze se s nimi narodit, vlastně dodnes jsou. Ideál krásy je tedy dost možná po tisíciletí zakořeněná hrůza, kterou vzbuzovali plaví modroocí barbaři se svými údajnými božskými schopnostmi v běžné populaci, kde byly tyto znaky po staletí ne výjimečné, ale zcela neznámé. Andělé byli také zobrazováni jako modroocí a světlovlasí, oproti démonům a pekelníkům, jejichž vizáž měla mnohem větší oporu ve většinové populaci. Byl to chytrý nápad, jak manipulovat s veřejností, nebo náhoda? Navíc jak víme, modrookost se nedědí samozřejmě, ne všichni modroocí rodiče mají modrooké děti, ba co víc, dítě se světlýma očima se může narodit i hnědookým rodičům, což není ani zdaleka tak výjimečné. Ne nadarmo to bylo považováno za božský atribut.

Ať je to jak chce, náhoda hraje ve vývoji lidstva nezanedbatelnou roli, a je tedy dost dobře možné, že jedna taková náhoda, drobná nepřesnost v replikaci genetického kódu, pravděpodobně naprosto zásadně změnila historii lidského pokolení. Co je to tedy v nás, modrookých mužích, co nás táhne ke stejnookým partnerkám? Možná to, že k zachování této vlastnosti bylo po tisíciletí nutné bojovat, protože jinak by se prostě rozplynula v dominantní populaci. Možná vědomí, že vlastně všichni patříme do jedné rodiny. A také možná hluboko uložená víra, že jeden člověk může změnit svět a stát se nesmrtelným. Jde to. Máme důkaz – naše oči. Jsou tu už deset tisíc let.