Německým slovem roku 2014 se stalo slovo „lichtgrenze“, zatímco českým slovem roku 2014 se stalo slovo „pasy“.

Když jsme se vyráželi na lichtgrenze do Berlína podívat, bál jsem se, že tam bude příliš mnoho lidí. Na místě se ale ukázalo, že davy dodávají celé instalaci tu správnou váhu. Světelná hranice byla sama o sobě působivá, ale to, co působilo doopravdy, byly právě ty tisícovky lidí, které proudily po ní. Bylo to v přímém kontrastu s šedivou – doslova – realitou doby, kdy tam stála zeď skutečná. Prázdné ulice, pásmo nikoho a vlastně všech.

V Praze se konal 17. listopadu na Václavském náměstí koncert.

Já sice chápu, že u nás žádný podobný symbol sametové revoluce nemáme, protože naše revoluce byla spíše „vo lidech“, ale stejně, jako by pětadvacetileté výročí nestálo za víc než za koncert.

Možná je to tím, že 17. listopad naši společnosti i po pětadvaceti letech nijak zvlášť nespojuje. Mnoho lidí ho vnímá spíš jako generálku na silvestr, spojený s menším bilancováním i popíjením, zejména kvůli tomu, že pak následuje pracovní den. Mnoho lidí si myslí, že vlastně není moc co slavit.

A je vůbec?

Dvacet pět let po revoluci není náš stát v rozkladu, naopak se těší výbornému zdraví. Armáda státních úředníků je velká jako nikdy jindy, armáda skutečná se těší velikosti a vážnosti asi jako sdružení chovatelů drobného ptactva. Ministerstvo financí vede typický český chytrák, manažer, jehož firmám se rok po jeho odchodu daří lépe než kdy předtím. Nebývale si rozumí s hlavou státu, zneuznaným politikem s vřele mstivou povahou. Premiérem je… kdo je vlastně premiérem?

Ale čert vezmi vysokou politiku, když o vašich životech rozhodují nekvalifikovaní úředníci na finančních, stavebních a dalších úřadech. Lidé, jejichž jedinou motivací je vydržet v úřadě co nejdéle, protože tabulkové platy zohledňují primárně délku praxe. O vašich životech rozhodují lidé, kteří pro správná rozhodnutí nemají vzdělání, kvalifikaci, ani zájem. Lidé, kteří jsou díky služebnímu zákonu na svých místech zakonzervováni pravděpodobně navždy.

Žijeme v zemi, kde potřebujeme zákony na to, aby nás ochránily před jinými zákony. V zemi, kde je více policistů než kdy předtím, kteří znovu začínají dohlížet na onen pověstný klid na práci. V zemi, v jejíchž zákonech a nařízeních se každý živnostník orientuje lépe než ti, kteří vynucují jejich dodržování.

Kdybyste na konci osmdesátých let seděli v nějakém prognostickém ústavu a přemýšleli, jak alespoň na nějakou dobu zachránit zjevně se hroutící systém, asi byste to nevymysleli lépe. Nejdříve zrušíte vedoucí úlohu jedné strany, protože už nebude potřeba – nakonec vykrystalizují dvě tři velké strany, které si rozdělí zdánlivou moc (ta faktická je stejně koncentrována jinde). Poté otevřete hranice, protože kam by ti lidé chodili? Vládu sice předáte disidentům a známým tvářím, pro chod státu ale potřebujete odborníky, kteří se ovšem nezhmotní z éteru, že. Armádě vyhlásíte nového nepřítele, policii potřebujete tak jako tak a soudce si taky nevycucáte z prstu. Státní majetek zachráníte tím, že ho rozdáte a budete doufat, že to, co se ztratí, se alespoň částečně ztratí do správných rukou. Vyhlásíte zločinnost minulého režimu, ale lidé na správných místech zajistí faktickou beztrestnost. Lid bude spokojený, protože se mu skokově zvedne životní úroveň, ochutná cizokrajné pochoutky a uvidí i jiné moře, než Balaton. Dáte tomu pár let, řekněme dvacet pětadvacet, nakonec nejste ještě tak staří, a na stará kolena převezmete opět otěže a uděláte si hezký důchod jako spasitelé sociálního státu.

Přitažené za vlasy? Absurdní?

Dobře, jedeme dál. Jak budete ovládat veřejné mínění? Cenzura se neosvědčila jako dlouhodobý plán, lidé si nakonec uvědomí křiklavý rozpor mezi propagandou a skutečností. Důvěru si vybudujete poměrně jednoduše tím, že budete poukazovat na to, co je skutečné, co lidé vidí kolem sebe. A dáte jim toho tolik, že otupí a ztratí pozornost. Příklad? Debata o poslaneckých platech – hrozilo až 26% zvýšení! Ta nehoráznost! Jenže – kolik peněz přijde na platy politiků za rok? Hrubým odhadem třeba pět miliard. To je 5 000 000 000,- Kč. Hodně peněz? Státní rozpočet na rok 2015 má schválený schodek sto miliard, tedy 100 000 000 000,- Kč. Příjmové složky tvoří 1 118 500 000 000,- Kč a výdaje 1 218 500 000 000,- Kč. To jenom abychom se uvedli do kontextu, co je hodně peněz. Mimochodem, majetek Andreje Babiše, druhého nejbohatšího Čecha a shodou okolností ministra financí, kdyby někdo zapomněl, odhaduje časopis Forbes na 39 500 000 000 korun. Pravdu? Kdyby se poslanecké platy zvedly třikrát, pro státní rozpočet je to stále nezajímavá položka. Platy poslanců budily nezasloužené vášně, co by tedy bylo zasloužené? Daňové změny pro rok 2015. Změny v registru vozidel ode dneška. To, že ministr financí považuje schodek sto miliard za úspěch. Dalo by se pokračovat dál a dál…

Po pár letech skutečné svobody je tu opět období utahování šroubů. Každý incident, skutečný nebo ne, je záminkou k další otočce. Špatný výběr daní? Nezodpovědní řidiči (zvlášť oblíbená skupina)? Vyšinutý vrah? Soukromá firma provozující muniční sklad? I když se to hned nezdá, každá taková událost má tichou dohru v dalších nařízeních, vyhláškách a zákonech. Sbírka zákonů má tisíce stran a neexistuje nikdo, kdo by se v nich vyznal, natož aby měl tušení, jaké dopady bude mít v podstatě jakákoliv změna.

Takové prostředí samozřejmě mimořádně nahrává lidem, kteří sledují své konkrétní zájmy, a dělá ze všech našich symbolů revoluce užitečné idioty. I proto je škoda, že nemáme žádnou Berlínskou zeď, která by byla symbolem sama o sobě. Mimochodem, Německo ohlásilo pro letošní rok vyrovnaný rozpočet. Pak, že to nejde.

Sametová skepse je pokračováním Havlovy blbé nálady, je to všudypřítomné dusno vycházející ze zvláštního rozporu, který cítí většina národa. Rozpor mezi všudypřítomným hlásáním svobody a pocitem, že se zase nic moc nezměnilo. Postupný přerod z „Za tohle jsme bojovali?“ na „Za tohle jste bojovali?“ a uvědoměním si, že tu skoro nikdo vlastně za nic moc nebojoval.

V roce 1968 taková revoluce nemohla proběhnout, okolní svět na to nebyl ještě připraven. Protože ale socialisté jsou a vždycky byli nejdůležitějším vývozním artiklem komunistických států, od té doby proběhla plíživá socializace Evropy a tempo inovací se zpomalilo, až zastavilo. Přitom to byl jediný skutečný rozdíl v oněch zřízeních, protože za neustálým růstem životní úrovně v zemích před železnou oponou nebylo zvyšování minimální mzdy, ale právě inovace. Jedině ty totiž nutí společnost být neustále ve střehu, což je základním předpokladem dlouhodobého úspěchu. V roce 1989 už byla Evropa pevně usazena na „správné“ cestě. Systematická likvidace rodiny jako základní buňky funkční společnosti, která mimochodem za nadšeného aplausu mas pokračuje dodnes, způsobila totální rozklad hodnot společnosti, která se pak stává snadnou kořistí kohokoliv, kdo si troufne.

Jen pro pořádek – v letošním roce si polepší rodiny s dětmi, protože jim stát milostivě dovolí odečíst si z daní „školkovné“. Tedy místo toho, aby nechal rodičům víc prostředků tak, aby mohli trávit čas s dětmi, udělá odložení dětí do státem schválených institucí výhodnější. Pořád nic?

Je rok 2015 a stále se vyplácí jezdit do Německa nakupovat. Stále jsme druhořadý trh, který má „svá specifika“. Stále nemáme moderní dopravní spojení mezi krajskými městy, o okolních zemích nemluvě. Stejné produkty u nás mají buď horší kvalitu, nebo jsou rovnou dražší než u našich sousedů. Všudypřítomná závist podvědomě omezuje všechno naše chování. Školský systém vychovává konformní jedince, „pravičák“ je u nás nadávka. Českým slovem všech slov je slovo „ale“. To je samé ano, ale…

Skoro by se chtělo říct, že nás v roce 2015 nečeká nic moc dobrého.

Je to pravda – asi nečeká.

Sametová skepse se bude prohlubovat dál a dál a buď se z ní stane opět ten socialismus, jak na něj starší generace zapomněla a ta mladší po něm touží, nebo se stane něco mnohem horšího.

Připadá mi, že se na generaci narozenou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let trochu zapomíná, přitom jsme to my, kdo má ještě nějakou šanci tuto společnost zachránit. Nejsme tolik zatíženi minulým režimem, ale zároveň k němu máme pevné vazby. Snad jsou dostatečně pevné, aby nám dovolily nezapomenout.