Kreativita je svatým grálem moderní doby. Všechno je potřeba dělat jinak a nově a nápaditě a kreativně. Na pracovních pohovorech je kreativita tématem číslo jedna. Na reklamu bez kreativity ani nemyslete. Kreativní myšlení se nám vloudilo snad i do Prostřeno. Své dítě přece nedáte do školy, která nepodporuje kreativitu – ne, že byste měli na výběr, kreativitu dnes podporují naprosto všechny.

„Nejsem produktem kreativního školství“ by byl možná dobrý nápis na tričko. Původně jsem měl na mysli placku, ale pak jsem si ji představil vedle placky „Volím Karla“ a ta kombinace byla i na mne příliš ironická. V době mé indoktrinace se kreativní školství teprve nesměle oťukávalo. Zažili jsme i moderní metody, takové, které jsou v dnešní době docela běžné. Mohli jsme se například během vybraných hodin napít. A s dovolením jsme dokonce mohli i na záchod. Ne příliš často, samozřejmě. Interaktivní výuka byla tenkrát v plenkách, vrcholem zapojení studenstva bylo samostatné zatemňování odborné učebny před výukou fyziky, samozřejmě pod bedlivým dozorem paní profesorky. Vlastně ne, svou podstatou k interaktivitě přirozeně táhla výuka výpočetní techniky. Pamatuji se například na sofistikovanou customizaci Novellovského login screenu, pomocí které se daly lapat hesla. Pravdou ale je, že v těchto hodinách – povinných i nepovinných – byly položeny základní kameny mého vztahu k počítačům, které mi vydržely až do dnešních dnů.

Například šílenství zvané MORPG. Textové verze, přirozeně. Každý měl svou postavu, svého poloboha. Jeli v tom všichni. No, všichni – všichni, kdo mě tenkrát zajímali. Později se ukázalo, že „všichni“ byla poměrně úzká skupina lidí. Trefili jsme se do zvláštní doby, u nás to ještě nikoho nezajímalo a ve světě to už nikoho nezajímalo. Takových trendů bych mohl jmenovat více, namátkou e-mail, série Warcraft, nebo Windows 3.11. Základním kamenem mého počítačového vzdělání je zejména to, že všechny trendy musí nejprve projít kolem a pokud možno vyhasnout, abychom se do nich mohli pustit s plnou vervou.

A někdy v té době se začala vyučovat kreativita.

Přemýšlím, jak k tomu asi došlo. Pravděpodobně příkaz shora, jak to tak ve školství bývá. Naše děti jsou málo kreativní, musíme je to naučit. Představuji si, že tenkrát byli učitelé trochu bezradní. Jak máme tu kreativitu učit, ptali se. Ptali se sami sebe, ptali se kolegů, ptali se na ministerstvu. Ptali se všude možně. Kreativitu můžeme učit tak, že naučíme děti něco tvořit. Samostatně. A tak se děti začaly učit tvořit. Samostatně.

Slovo „samostatně“ je klíčové. Něco vytvořit je jedna věc, dát tomu nějaký smysl je věc druhá. V naší kreativní společnosti neustále něco tvoříme. Naše realita je plná prezentací, instalací, deinstalací, reinstalací, demonstrací, manifestací. Jsme všemi těmi –cemi přímo oslepeni, ohlušeni, znechuceni. Dodat dnes něčemu význam je tak složité zejména proto, že po významu nikdo nepátrá. Důležitá je přece kreativita.

Být kreativní je snadné, vždyť návody na probuzení vašeho kreativního já se na vás hrnou zpoza každého rohu. Udělejte každý den něco jinak. Pořiďte si blok. Pište pro radost. Vstaňte levou nohou. Pijte kafe. Oblečte si každou ponožku jinou. Sejděte schody pozadu. Hopkejte po kanceláři. Čtěte. Nepijte kafe. Přenastavte hodiny. Spěte pod oranžovou dekou. Pijte červené víno. Pozorujte mraky. Bavte se s cizinci. Berte stopaře. Okousejte si nehty do tvaru srdce. Spěte s otevřeným oknem. Skládejte mozaiky z lentilek. Jděte ven bez brýlí. Pijte bílé víno. Sviťte si lampou s ručně vyrobeným stínítkem. Pijte kohoutkovou vodu. Pěstujte řeřichu. Vezměte si kočku z útulku. Milujte svou práci. Olizujte zrcadlo. Vzrušujte se smyslnými představami. Vzrušujte se nesmyslnými představami. Utečte.

Utečte.

Výuka kreativity má jednu vadu. Jakmile něco začnete učit, přestává to být kreativní. Všimli jste si někdy, že nejkreativnější jste ve věcech, které jste se naučili sami?