Bouře

„Dámy a pánové, na kontrabas vám hrál pan Milan Hintermüller,“ ozvalo se z reproduktorů v zákulisí. To bylo znamení pro nás, teď přišla naše chvíle. Mrkli jsme na sebe a pomalu prošli podzemní chodbou až za pódium. Bubeník se na nás otočil a udělal gesto, které značilo, že přídavky dnes nebudou. Kývl jsem hlavou na znamení, že rozumím. Všichni jsme už chtěli být pryč, z téhle štace nás mrazilo v zádech. Měli jsme ještě tak dvě tři minutky, pak se pustíme do úklidu. Myslel jsem na to, jaké to bude, vrátit se domů po takové době. Myslel jsem na všechna zvířata, co mám doma. Není to tak dlouho, jen tři týdny, ale byl to náš zatím nejdelší kšeft. A ten právě teď skončil. Ne, ještě ne – ještě několik vteřin, tři, dvě, teď. Je konec. Za dvě hodiny už budeme na cestě domů. Ještě, že tak, začíná se zvedat vítr.

Vím, že dnes v noci přijde domů. Konečně, těším se na něj. Neloučili jsme se zrovna v dobrém, ale na to už nemyslím. Chtěla jsem mu něco uvařit, opravdu jsem se snažila, ale chtěla jsem toho udělat tolik a na to kuře jsem zapomněla. Když jsem otevřela kouřící troubu, vyhrkly mi do očí slzy. Opřela jsem se o lednici a plakala.

Prší. To není nikdy dobře. Déšť totiž znamená spěch, ale my jsme nemohli spěchat. Byla to poslední zastávka, čeká nás dlouhá cesta domů, všechno musí být přesně tak, jak má být. Kdo ví, kdo to kdy zase rozbalí. Když se něco rozbije, bude to na nás. S kolegy jsme komunikovali pouze posunky. Bylo to úsporné a jasné, teď není prostor na vlastní iniciativu. Nikdo z nás nevydělává tolik, abychom si mohli dovolit svou práci odfláknout.

Stýská se mi po něm, i když jsem na něj byla nepříjemná. Nemusela jsem mu to říkat, sama jsem na to přece kývla, když tu práci bral. Jenom mi to teď přišlo líto. Vypnula jsem troubu a vyhodila kuře do popelnice. Do popelnice, jak trefné, nechat ho tam ještě chvilku, nezbylo z něj nic než popel. Vlastně jsem ještě chtěla vytřít chodbu. Otřela jsem si slzy a šla se podívat do koupelny. Kolik je hodin? V kolik hodin říkal, že přijede?

Když zapadlo poslední víko a přivazovali jsme poslední plachtu, spustil se liják jak z přírodovědného filmu. Rychle jsme zkontrolovali poslední úvazy a přeběhli do autobusu. Řidič už topil, na oknech se srážela vlhkost. Otřít okno nepomáhalo, hned se zamlžilo zpět. A i kdyby ne, venku stejně nebylo vidět na krok. Autobus se pomalu rozjel, stěrače na předním okně se sice snažily, ale jejich boj byl předem prohraný. Uvnitř panovala zvláštně stísněná nálada. Nikdo nemluvil, většina se dívala bezvýrazně kamsi vpřed. Pár lidí klimbalo, zbytek nervózně poposedával.

Asi mají zpoždění, venku je fakt hnusně, říkám si. I když to vlastně nevím, nevím, v kolik mi říkal, že přijede. Vyvětrala jsem kuchyň a rozhodla se, že upeču buchtu. Nějakou jednoduchou, říkala jsem si, ale doma nemám skoro na nic potřebné ingredience. V duchu se na sebe zlobím, že jsem za celou tu dobu nebyla schopna dojít na nákup. Celé tři týdny žiju jenom z toho, co tu bylo. Asi mě nepochválí, říkám si, určitě bude mít hlad. Nesmysl, okřiknu se, cestou si něco dají. Chce se mi ze sebe brečet. Brečím.

V tomhle počasí bude cesta trvat možná dvakrát tak dlouho. Dal jsem si velkou rezervu, když jsem říkal, kdy přijedu, ani jsem si nemyslel, že ji využiju. Je to stejné jako vždycky, se mnou nemá cenu si nic plánovat. Nikdy nic není tak, jak má být. Mohl jsem třeba poslat zprávu, i když vlastně nemohl. Baterie telefonu je beznadějně vybitá už několik dní, nabíječka stovky kilometrů daleko. Ano, říkám si, to máš za to, že jsi vždycky musel mít něco extra. Nikdo ti nepomůže.

Šla jsem nakrmit zvířata. Myslela jsem, že s nimi půjdu ven, ale venku je tak, že se mi ani psa nepodařilo vyhnat. Není to dobré počasí na dlouhou cestu, napadne mě najednou. Co když se něco stane? Jak se to dozvím? Má vybitý mobil. Napadne někoho zavolat mi? Nebo budu muset čekat na zprávy? Zapínám televizi, jestli nehlásí nějaké neštěstí. Bouřka už má na svědomí první oběti, vidím. Přeražené sloupy vysokého napětí, tisíce lidí bez elektřiny. Nehody zatím žádné. Mám strach.

Cesta ubíhá pomalu, ale klidně. Po hodině jízdy se zdá, že ta stísněnost mizí. Rozhlédnu se kolem, nevidím ostatní vozidla v naší koloně. Vlastně nevidím vůbec nic. Divím se, že řidič vidí vůbec něco. Nemám ani podle čeho odhadnout rychlost, kterou jedeme. Za chvíli ale už musíme být na dálnici, potom už to bude klidná cesta.

Neměl tu být už před hodinou? Stále se na sebe zlobím, že jsem si v záchvatu vzteku nenapsala, kdy přijede. Vážně jsem si myslela, že už tu touhle dobou nebudu? Vypínám televizi, stejně se ty zprávy neustále opakují. Našla jsem recept na banánovou buchtu, na který mám doma všechno. Došla jsem do kuchyně podívat se, jestli už je vyvětráno a zjistila jsem, že tím pootevřeným oknem napršelo dobrých pět centimetrů vody. Buchta počká, jdu pro mop.

Řidič pustil potichu rádio. Většina cestujících spí. Přesouvám se dopředu, abych slyšel, co je nového. Vítr láme sloupy vysokého napětí, tisíce lidí bez elektřiny. Hladina některých řek se začíná zvedat. Je čas, říkám si, jako každý rok. Ptám se řidiče, jak to vypadá. Krčí rameny, nedokážu ti odpovědět, ještě dvě tři hodiny, když se nic nestane. Přemýšlím, jak to asi vypadá doma. Chyběla mi, celou tu dobu. Vlastně ani nevím, proč jsme se pohádali. Kvůli nějaké blbosti, jako vždycky. Naštěstí to usmiřování vždycky stojí za to, usměju se.

Před deseti minutami vypadla elektřina. Sedím na zemi v rohu ložnice a koukám se ven na to boží dopuštění. Buchta nebude, všechno můžu vyhodit. Mám na sebe vztek, za všechno. Bojím se. Co když se mu něco stane? Co když nepřijede? Co když se sem už nechce vrátit? Zvednu se a jdu do kuchyně. Hledám v ledničce to, co do rána nevydrží. Vyrovnám to na kuchyňskou linku a začnu to systematicky konzumovat. Bude mi zle. Snažím se zapnout televizi, zapomínám, že nejde ta zpropadená elektřina. Někde v pracovně bylo rádio na baterie. Jdu ho hledat.

První problém při nájezdu na dálnici. Stojíme už přes dvacet minut a nikdo neví, co se děje. Možná spadlý strom přes cestu, hlásí řidič. Mám to zkusit objet? Odpovědí mu je souhlasné mručení. Řidič otáčí autobus a vrací se na nejbližší odbočku. Prší čím dál víc, ani jsem si nemyslel, že to ještě jde. Řidič potichu nadává a zpomaluje.

Našla jsem ho! Dokonce se mi ho podařilo i zapnout a naladit nějakou stanici se zpravodajstvím. Napjatě čekám při výčtu poruch a nehod, zatím neslyším nic, co by ukazovalo na nehodu autobusu. Trochu jsem se uklidnila. Šla jsem douklidit kuchyň.

Stojíme. Skrz hustou clonu deště vidíme majáky. Červenomodrá značí záchranku, co se tam vpředu asi stalo? Jedeme krokem. Před námi se najednou objeví policista řídící dopravu. Ukazuje nám, kudy to místo objet. Řídíme se jeho pokyny a míjíme auto, na které spadl strom. Musela to být pěkná rána, vypadá to, že měla posádka štěstí. Kmen dopadl úplně dopředu, na masku auta. Zbytek karosérie zadržel větve, nebyla dokonce ani rozbitá okna. Snad se nikomu nic nestalo. Otočil jsem se na řidiče a viděl jsem, jak se narovnal v sedadle a zatnul ruce na volantu.

Zapnuli elektřinu, v kuchyni se rozsvítilo světlo a já s hrůzou zjistila, co jsem všechno vyndala z té lednice a snědla. Rychle to uklidit zpátky, snad už to bude fungovat. Začala hrát televize, nahlas, lekla jsem se tak, že se mi málem zastavilo srdce. Přeběhla jsem k ní a dívala se na zprávy. Začínají povodně, letos je to opravdu narychlo. A teď, je to tu – nehoda autobusu na severu. Žádné další informace, na dálnici i příjezdech se tvoří dlouhé kolony. Žádné záběry, informace, nic. Přestala jsem dýchat. Je to ono? Musí to být ono. Měl tu přece dávno být. Vzpomínám si, že říkal, že bude do šesti doma. Je osm pryč a on nikde. Hledám číslo na někoho z kolegů. Přece musím někoho znát!

Vypadá to, že déšť řídne. Už je dokonce i trochu vidět. Jedeme kolem dálnice, pozorujeme dlouhou a nehybnou řadu světel. Co se asi stalo? Ptám se řidiče, jestli by nemohl trochu zesílit to rádio, až budou zprávy. Neodpoví, kývne.

Nikdo! Vůbec nevím, s kým tam je! Jak jsem ho tam jenom mohla pustit! Co teď budu dělat? Do jaké nemocnice ho asi tak odvezli? Přežil to vůbec? Co se vlastně stalo? Uklidni se, říkám si, nic o tom nevíš, třeba to nebyl jeho autobus, nikdo o tom nic neví. Nepomáhá to, srdce mi buší jako o závod, mám strach, mám strašný strach, bojím se, jako nikdy předtím. Vytáčím jeho číslo – volaný účastník není dostupný, samozřejmě, že není, křičím na sluchátko, leží někde v nemocnici s jehlami v ruce, víš přece, jak nesnáším jehly. Potřebuju obejmout, vlezu si k psům do pelechu a brečím. Co si jenom počnu?

Řetězová nehoda na dálnici. No, to se dalo čekat. V duchu děkuji řidičovi, že se rozhodl to objet. Takhle jedeme, sice pomalu, ale jedeme. Ohlédnu se do autobusu. Všichni spí. Za chvíli už budeme doma, ptám se řidiče, odpovídá mi, že snad do půlnoci. To se mi hodí, však jsem jí říkal, že do půlnoci.

Musela jsem usnout, kolik je hodin? Spala jsem hodinu, jsem celá rozlámaná a od chlupů. Musím vstát a jít něco dělat. Elektřina stále funguje. V televizi právě běží zprávy, to vlastně není nic divného, dnes přece běží zprávy celý den. Druhý stupeň, třetí stupeň, tisíce lidí bez elektřiny, o autobusu ani slovo. Zdálo se mi to jen?

Přestalo pršet. Vím, zní to jako zázrak, ale opravdu neprší. Stěrače setřely poslední kapky a silnice před námi je sice mokrá, ale rovná a jasně zřetelná. Na řidičovi je vidět, jak z něj spadlo napětí. Autobus pomalu nabírá běžnou cestovní rychlost. Možná budeme doma už v jedenáct, prohodí směrem ke mně. Odpovím mu něco vtipného, oba se zasmějeme.

Nezdálo. Zírám na obrazovku a nevěřím vlastním očím. Reportáž z místa nehody, jasně vidím jejich autobus. To logo bych poznala všude. Z obrazovky na mne blikají majáky, záchranka se tam nemůže dostat, vrtulník nepřipadá v takovém počasí v úvahu. Ne, to přece nemůže být pravda. Přežil někdo? Co se stalo? Říkají, že pravděpodobně nepřežil řidič a možná někdo, kdo seděl vepředu, ale co ti ostatní? O nich ani slovo, stále nikdo nic neví, konečně přijíždí první záchranka. Jak je možné, že tam byla televize dřív než záchranka? Hasiči mají místo uzavřené a stříhají autobus, aby se dostali k těm uvnitř. Není nic slyšet, jenom déšť, hromy a rychlou mluvu reportéra. Šlape si na jazyk. Strašně mě to rozčiluje. To neměli nikoho lepšího? Vždyť on mluví o mém autobusu, možná je tam on někde zraněný nebo mrtvý a v televizi to říká někdo s vadou řeči! Nevím, co mám dělat.

Je to až zvláštní, jak je najednou sucho. V rádiu stále popisují řádění bouře, podle všeho by měla být všude kolem nás. Je to to pověstné oko hurikánu? Nesmysl, za prvé tohle není žádný hurikán, co by tady dělal. A za druhé, oko hurikánu není takhle klidné, vane tam čerstvý vítr, ale tady je úplný klid. Cesta mezitím oschla. Jede se krásně a pohodlně, nepotkáváme skoro žádná auta. Vlastně žádná, napadá mě. Asi museli zůstat na té dálnici, pomyslím si.

Je to potvrzené. Je to jejich autobus. Už to říkali v televizi i v rádiu. Je tam tolik mrtvých, všichni spali, nemohli se na to vůbec připravit. Záchranky postupně odvážejí těch pár přeživších do nejbližších nemocnic. Co se stalo? Co se vlastně stalo? Vždyť je to jedno. Reportéři začínají spekulovat. Strašlivě mě to rozčiluje. To nemůžete mít kousek soucitu? Vždyť to jsou lidé, něčí příbuzní, někdo je měl rád, někdo je bude postrádat, tak jak, čí je to vina? Kdo za to může? Uvědomujete si vůbec, kolika rodinám se dnes nevrátí někdo domů? Nevrátí domů. Mně se dnes nikdo nevrátí domů. Možná už nikdy. Nikdy. Nemůžu brečet. Nebrečím.

Řidič začíná dostávat dobrou náladu. Už jsem si myslel, že se z toho deště nedostaneme živí, řekl s úsměvem. Nedivím se mu. Já bych na sebe tu zodpovědnost za tolik lidí asi nevzal. Nechtěl bych. Stačí mi to, co jede za námi. Otáčím se, abych se podíval na kolonu. Kde je kolona, ptám se řidiče. Nevím, odpovídá, nevím o nich někdy od toho nájezdu na dálnici. Však oni se o sebe postarají, těm věcem nevadí, když budou doma o pár hodin později. Asi máte pravdu, odtušil jsem. Určitě má pravdu, těch pár beden to opravdu nevytrhne. Chce se mi spát, přemýšlím, jestli mám zůstat vepředu, nebo si jít sednou zpět na své místo.

Potřebuju s někým mluvit, komu mám zavolat? Je pozdě, koho můžu budit s takovou zprávou? Nemám tu nikoho, asi mi nestačí jen s někým mluvit, potřebuji někoho vidět. Je mi to líto, je mi to tak strašně líto, nechtěla jsem být na něj zlá, chtěla jsem ho jenom mít doma o jednu noc víc, přišla jsem prostě utahaná z práce, měla jsem strašný den, pak přijdu domů a vidím, jak se balí? To přece nejde, udělala jsem scénu, já vím, strašně mě to mrzí, proč jsem se ti neomluvila, když jsem s tebou mluvila? Chtěla jsem se ti omluvit až osobně, čekala jsem, a teď je všechno pryč, co mám dělat? Nemůžu brečet, sedím na pohovce schoulená v klubku a nemám nejmenší tušení, co se mnou bude.

Zůstal jsem vepředu, vím, že to je nejnebezpečnější místo, ale co by se mohlo stát? Silnice suchá, provoz minimální, řidič evidentně v dobré náladě a odpočatý. Možná si na chvíli zavřu oči. Za půl hodiny prý budeme doma, slyším. Těším se. Těším se na ni.

Co když je doopravdy mrtvý? Tahle otázka se mi přehrává v hlavě pořád dokola. Ale co když ne? Co když je teď někde v nemocnici a čeká na mě? Kam mám jet, kam mám zavolat? Řeknou mi vůbec někde něco? Pořád straší, že cizím lidem nic neřeknou a já jsem pro nemocnici cizí člověk. Co na tom, že spolu tři roky žijeme, co na tom, že bydlíme v jednom bytě, co na tom? Jsem cizí člověk, musím obcházet čekárny a doufat, že se nějaká sestra nade mnou slituje a poruší zákon. Ale kam mám jít? Tady nemůžu zůstat, musím něco udělat, musím přece něco udělat!

Musel jsem usnout, probudil mne blesk. A jaký blesk! Ten snad musel uhodit do autobusu. Celý se otřásl, podíval jsem se na řidiče, držel volant pevně v rukou. Bylo vidět, jak je vyděšený. Co bylo horší, začalo zase pršet. Doprdele, zamumlal si řidič a narovnal se v sedačce. Z prvních pár kapek se rychle stal stejný déšť, ze kterého jsme před pár hodinami vyjeli. Rozhlédl jsem se po okolí, tady to poznávám, za pár minut jsem doma. Vyhodíte mě u nádraží, ptám se.

Sakra, kde mám bundu? Tu, co jsem dostala od něj. Tady je, rychle na sebe, boty, deštník asi nemá stejně smysl. Klíče od bytu a dolů do průjezdu. Kde mám auto? Kde jsem ho sakra zaparkovala? Tady je jeho auto, ale od něj jsou klíčky nahoře. Kam pojedu? Co budu dělat? Kterou nemocnicí začnu? Vždyť já ani nevím, kam je odváželi… Sednu si na lavičku, je úplně mokrá, ale mně to nevadí. Pláču, brečím, cítím svoje slané slzy i přes ten déšť. Nejsem k utišení.

Škoda, že jsem si nevzal tu bundu, co jsme si tenkrát koupili spolu. Ale co, od nádraží je to jenom pár minut, nevadí mi, když promoknu, doma je teplo. Těším se, až se převleču, sedneme se na terasu, zabalíme se do dek a budeme si povídat o tom, co se ty tři týdny dělo. Zahýbám do naší ulice, před vchodem mi parkuje auto a za ním na lavičce někdo sedí. V tomhle dešti? Co to je za blázna?

Vzbudila jsem se v prázdné posteli. Nevím, jak jsem se sem dostala. Venku už neprší, z koupelny slyším sprchu. Co se děje? Zvuky přestaly, slyším klapnutí dveří a kroky v chodbě. Zalézám pod peřinu, bojím se, co se to děje? Ve dveřích stojí on, usmívá se. Ptá se, jestli jsem vzhůru, měl o mě strach. Našel mě prý před domem na lavičce v dešti. Když jsem ho viděla, omdlela jsem. Asi jsem se nastydla, říká. Ne, to ne, to není pravda, to přece nemůže být pravda, viděla jsem to na vlastní oči, bráním se. Nebo neviděla? Řekni prosím, že se mi to nezdá. Vleze si ke mně do postele a obejme mě. Když se k sobě přitiskneme, omdlím znovu.