Jako každá tragédie, i nedávná tragédie ve Studénce přitáhla spoustu generálů. Není to úplně mým zvykem, ale tentokrát se přidám i já. Na celém případu mi totiž vůbec není jasné jedno:

Jak je možné, že v roce 2015 se na železničním přejezdu srazí vlak s autem?
O tom, jak fungují železniční přejezdy, napsal vyčerpávající článek Johnny Machinegun, o tom, jak funguje systém a řidiči kamiónů píše D-FENS, a o tom, jak funguje všechno ostatní, se diskutuje na Novinkách. Ale nic z toho podle mě nevystihuje pravou podstatu problému.

V roce 1994 vznikla ve Švédsku Vision Zero. Vision Zero je koncepce, která si dala za cíl snížit počet osob usmrcených na silnicích do roku 2020 na nulu. V roce 1997 ji přijal švédský parlament a zakomponoval do švédských zákonných norem. Dnes se sice ukazuje, že cíl pravdědopobně nebude splněn (proto byl také změněn, současný je snížení úmrtí o 50% do 2020 a nula až ve 2050), ba dokonce, že jsou i efektivnější cesty (například v Německu, které Vision Zero neadoptovalo, klesal počet mrtvých rychleji než ve Švédku), ale to není zas tak důležité. Ba dokonce není ani příliš důležité, jestli aplikace VZ ve Švédsku i jinde je smysluplná, nebo užívaná jenom jako nástroj k šikaně motoristů (to je zase úplně jiný problém). Důležité je na tom to, že Vision Zero je jedna z mála věcí, na kterých se lze univerzálně shodnout. Cíl nula mrtvých na silnicích je cíl vznešený, takový, za jehož podporu se nemusí nikdo stydět. A protože je to navíc cíl vysloveně dlouhodobý, přináší krásnou možnost debat, dohod a kompromisů.

Nehody se stávají. Dílem za ně může člověk, dílem technika, dílem systém. Ve 21. století s přístupem ke neuvěřitelnému množství dat by mělo být jednoduché eliminovat systémové problémy (to jsou právě třeba ty přejezdy). Technické i lidské problémy jsou věc jiná, ty se stávají a budou stávat. Ve 21. století by ale mělo být možné najít způsob, jak snižovat fatalitu jejich následků.

Žijeme v době naprosto bezprecedentní technologické úrovně. Zároveň máme celkem neprůstřelnou jistotu, že tato úroveň bude i nadále stoupat. Proč tento pokrok využíváme ke šmírování občanů (kde navíc není potřeba, nic nebude fungovat lépe, než staré dobré udávání), místo toho, abychom ho směřovali tam, kde může napáchat nějaké skutečné dobro? To je otázka, kterou si máme klást.

A to je pravá podstata problému.