O divadelní trilogii Praha I-III jsem se dozvěděl náhodou asi hodinu před začátkem představení. Vidina šesti hodin strávených v Divadle Komedie mi vlastně ani nepřišla nijak zvlášť lákavá. Nakonec jsem ale byl rád, že jsme šli.

Jednotlivé části trilogie Davida Jařaba s názvy "Vodičkova - Lazarská", "Žižkov" a "Karlovo náměstí" uvádí divadlo i samostatně, ale musím se přiznat, že na samostatná představení bych se asi neodvážil.

První představení je zasazeno těsně před divadlo, na křižovatku ulic Vodičkova a Lazarská. Znalci pražské MHD (a zejména její noční odrůdy) uchovávají na toto místo vzpomínky takřka gurmánského charakteru. Je pravda, že příběh o ztroskotaných existencích, kterým se najednou zjeví odnikud nikdo by po Praze jen těžko hledal trefnější kulisy. Herecké výkony byly naprosto adekvátní situaci i formě, nikdo z herců nijak nečněl v žádném smyslu, což vytvářelo příjemnou kompaktnost. To ostatně platilo i o dalším kusu.

Žižkovská část byla jednodušší co se do formy a "stravitelnosti" představení týče, ovšem na druhou stranu s poněkud mělčím příběhem. Návrat emigranta do malých českých poměrů je rozhodně vděčné téma, kterému neublíží ani časté opakování, nicméně zasazení do žižkovských ulic představení možná paradoxně spíše ublížilo. Autor si vzal Žižkov jako předlohu klasické pražské čtvrti, která vzbuzuje specifické představy, nicméně realita se jim nijak zvlášť neblíží - a vlastně ani nikdy příliš neblížila. Ovšem nejvíce rušivým elementem v samotné hře byl fakt, že i když je příběh naprosto jasně zasazen do Prahy, postavy (nebo herci?) rozhodně nemluvili pražsky. Musím přiznat, že mi to přišlo trochu líto, protože mě slovní spojení typu "bude to dobré" v podání žižkovské "lůzy" vyloženě tahalo za uši. Byla to rozhodně škoda, protože hra samotná za uši nijak jinak netahala. Představení bylo herecky poměrně zajímavé, už jenom v tom, že po celou dobu byly všechny postavy přítomny na jevišti (vlastně mimo navrátivšího se emigranta v podání Jiřího Štrébla), takže divákovi v průběhu ani nepřišla na mysl banalita příběhové linky.

Závěrečná část celé trilogie se odehrávala na Karlově náměstí. S tímto podivuhodným prostranstvím v centru Prahy se odnepaměti pojí celá řada příběhů a legend. Tu pravděpodobně nejznámější si autor hry zvolil pro volné zpracování a nutno říci, že to byla přesvědčivá volba. V tomto představení jako jediném neplatilo, že herecké výkony byly vyrovnané, Romanu Zachovi ostatní sice zdatně, ale přece jen "pouze" sekundovali. Ne, že by se v jejich podání nebylo na co dívat, nebo že by snad hráli špatně, ale role Jendy svému představiteli prostě sedla. V celkovém kontextu všech třech her hodnotím tuto jako nejzdařilejší a nejvyzrálejší.


A závěr? Ano, doporučuji toto poměrně vydařené dílo k vidění, ale rozhodně takto dohromady. Stojí to za to obětovat několik hodin času, protože upřímně řečeno si vůbec nejsem jistý, jestli bych se po první části donutil přijít na druhou. A to by byla škoda.