Lepší časy tu sice nejsou, ale tohle potřebovalo ven.

Kdysi jsem býval aktivním voličem, každé jednotlivé volby jsem bral velmi zodpovědně, pročítal jsem si programy stran a snažil jsem se volit v souladu se svým přesvědčením (které se samozřejmě taky v průběhu času měnilo). Až jednou přišel zlom – bylo to konkrétně druhé kolo jedněch senátních voleb na Praze 8, kdy mi byli oba kandidáti tak protivní, že jsem začal seriózně uvažovat o tom, že nebudu volit ani jednoho z nich. A tak se i stalo. Každé další volby poté mi přišly méně a méně důležité, až jsem si nakonec interně zformoval takové devatero důvodů, které shrnují, proč nevolit je racionální volba.

Můj hlas nic nezmění

Přiznejme si to, je to tak. Ano, existují okrsky, kde rozhodují jednotky hlasů, ale jeden konkrétní hlas nezmění nic. Existuje ale ještě jeden, mnohem závažnější pohled – celá kampaň „I váš hlas rozhodne“ je postavena na premise, že občané mají jednou za (průměrně) tři a půl roku hodit svůj hlas do volební urny, tím rozhodnout, a zbytek volebního období držet hubu a krok. Pokud přijmu za své fakt, že budování a udržování občanské společnosti je souvislý proces, pak významně ztrácí na významu nejen jednotlivé hlasy, ale i volby jako celek.

Kdo nevolí, volí komunisty

…ať už v KSČM, nebo v jiných stranách. Velmi líbivý argument, který (opět) nemá oporu v realitě. Speciálně na té KSČM se to ukazuje velmi dobře – její procentuální výsledek je plus mínus konstantní, ať už je volební účast jakákoliv. To znamená, že její voliči jsou zhruba stejně disciplinovaní jako všichni ostatní. Jinými slovy, žádné „tvrdé jádro“ neexistuje. Mezi prohlášeními na Facebooku a skutečnou volební účastí je drastický rozdíl.

Negativistická kampaň

Nechci volit stranu, která svou volební agitaci staví na tom, co ostatní dělají špatně, a co oni budou dělat lépe. Nechci vládu, která bude dělat věci lépe než někdo jiný. Chci vládu, která bude dělat věci dobře z principu. Rušení nesmyslných nařízení považuji za samozřejmost, ne za volební kampaň. Nebudu volit někoho, kdo svou agitaci staví na tom, že se vymezuje proti někomu nebo něčemu. Stejně tak mi přijde absurdní volit stranu proto, že „pokládá zajímavé otázky“, i když nesouhlasím s jejími odpověďmi.

Absence volitelné strany

Pro nikoho, kdo mě zná, asi nebude překvapením, že nejblíže mým preferencím jsou Svobodní – souhlasím asi s polovinou jejich programu, z té druhé poloviny je mi část jedno a se zbytkem zásadně nesouhlasím. Nechci volit menší zlo, nechci volit vůbec žádné zlo. Dokud v naší zemi existuje poměrný volební systém, existuje naděje, že se objeví strana, která nebude žádné zlo. Strana, která bude mít promyšlený program a realistickou vizi jeho naplnění. Všechny tzv. antisystémové strany jsou ve skutečnosti systémové až běda – všechny mají obrovskou motivaci na zachování současného systému s nějakými kosmetickými úpravami. Chybí mi strana, která by se nebála formulovat skutečné a zároveň proveditelné reformy tak, abychom měli z ČR moderní stát pro 21. století.

Můj hlas nikdo nechce

Když (ne)budu volit XY, házím hlas Agrofertu/vítačům/uprchlíkům/jiným strašákům. Problém je v tom, že já se nebojím. Nebojím se budoucnosti, nebojím se uprchlíků, muslimů, křesťanů, kobylek, hladomoru, povodní, ani premiéra Babiše. Nebojím se Božího trestu a věřím, že peklo existuje už na zemi a děláme si ho sami sobě. A prostě mi chybí strana, která by úplně normálně řekla: „Chceme tvůj hlas, protože ho potřebujeme. Když budeš hlasovat pro nás, přinese ti to tohle a tohle.“

Občanská povinnost

Nevěřím na občanské povinnosti. Stát mi neposkytuje takové služby, aby měl morální nárok po mne cokoliv vyžadovat.

S nevoliči nikdo nepracuje

Když někomu řeknu, že k volbám nejdu, většina lidí si pomyslí, že jsem prostě flákač. Málokoho napadne, že by to mohlo být uvážené rozhodnutí. A už vůbec nevidím, že by se za tím zamýšlel někdo z těch, komu by to (na rozdíl od nás všech) nemělo být jedno – tedy z politiků. Akce přemluv bábu, přemluv dceru, jsou z hlediska volebního výsledku úplně k ničemu – jedná se stejně maximálně o jednotlivá procenta. Stejně tak třeba prvovoliči, není jich prostě dostatek, aby něco změnili. Na druhou stranu tu máme ale neustále cca polovinu oprávněných voličů, kteří k volbám prostě nejdou. Ukažte mi stranu, která systematicky pracuje s tímto potenciálem. Ukažte mi stranu, která přemluví MĚ.

Voličské průkazy

Mimochodem, já flákač jsem. Mám občanský průkaz se strojově čitelnými údaji, dokonce s čipem. Až budu moci přijít do kterékoliv volební místnosti, kolem které zrovna půjdu, a odevzdat svůj hlas tam, budu o tom určitě uvažovat víc.

Legitimizace moci

Pro mne jeden z nejsilnějších argumentů, zejména ve většinovém typu voleb. Naposledy se plně uplatnil při prezidentské volbě, ale platí úplně stejně při všech ostatních. Pokud si nejsem schopen s klidným svědomím vybrat svého kandidáta, nebudu legitimizovat (z mého pohledu) špatnou volbu volbou menšího zla. Nikdy totiž dopředu nevím, které zlo bude to menší, proto pokud zlo vidím, nemohu ho volit.

Je mi jasné, že pro většinu lidí jsou tyto argumenty naprosto irelevantní, a že o svém postoji stejně nebudu nikdy nikde mluvit moc nahlas. Mně to nevadí. Vím, že moje argumenty ve skutečnosti nikoho nezajímají, stejně jako mě nezajímají ty jejich. Ale třeba tohle najde někdo, komu to pomůže v nějakém vnitřním rozhodování. Protože zásadní shrnutí je – na volbách nezáleží. Nezáleží na tom, jestli a koho volíte. Záleží jen na vás, jak přemýšlíte, jak se chováte, co děláte ve svém životě. Naše republika je totiž odrazem toho, jak se chováme, ne toho, jak volíme.