„Před sebou vidíte tři siluety,“ řekl profesor Šrámek, „jedna z nich patří americkému prezidentovi Calvinu Coolidgeovi. Vaším úkolem je vybrat tu správnou, pečlivě ji překreslit do sešitu a vyplnit test o tom, co významného pan prezident Coolidge vykonal. Pracujte.“ Spolužák Bláha seděl vedle mě a nic neříkal. Několikrát se pustil do práce, ale vždycky hned přestal. Rozhlédl jsem se po třídě, polovina hlav byla skloněná a upřeně pozorovala čmárající ruce. Druhá polovina bezradně lelkovala. Bláha se chvíli díval na mne, nevědoucího, jak nervózně okusuji tužku. Najednou se přihlásil, stoupl si a povídá: „Pane profesore, já si nemohu pomoci. O panu prezidentovi Coolidgeovi toho vím dost, ale ani v jedné z těchto siluet ho nepoznávám.“ Profesor Šrámek se otočil k Bláhovi a zamyslel se nad tou drzostí. „Jak to můžeš říct, Bláho?“ zeptal se. „Pane profesore, fotografii pana prezidenta si z učebnice vybavuji naprosto jasně, ale k žádné z těchto siluet ho zařadit nedokážu. Omlouvám se, ale opravdu to nedovedu,“ odvětil Bláha a nespouštěl z pana profesora Šrámka oči. Ve třídě bylo hrobové ticho. Ustalo škrábání per po papíře, báli jsme se i dýchat. Napjatě jsme očekávali, co se stane. Pan profesor Šrámek chvíli přemýšlel. Bylo na něm vidět, že si najednou neví rady. Bláha pokračoval: „Vybavuji si, že na té fotografii je pan prezident Coolidge v poloprofilu, dívá se doprava a má pečlivě učesané vlasy. Má tmavý oblek, kravatu a je hladce oholen. Tu fotografii vidím před očima, ale nedokážu ji k žádné z těchto siluet přiřadit.“ Pan profesor Šrámek gestem Bláhu umlčel. „Možná, že ty siluety nejsou pro vás tak zřejmé, jak byly vašim předchůdcům. Ukáži vám tedy na krátký okamžik skutečnou fotografii,“ řekl, otočil se zády ke třídě a začal něco hledat. Podíval jsem se kolem sebe, všechny oči sledovaly Bláhu a nikdo netušil, co to má znamenat. Pan profesor Šrámek se otočil a v ruce držel arch s velkou fotografií pana prezidenta Coolidge. Na spodním okraji té fotografie byly rukou načmárány správné výsledky testu. „Děkuji vám, pane profesore, nyní tu podobu vidím naprosto jasně,“ řekl zdvořile Bláha. Když si sedal, cítil na sobě třiatřicet obdivných pohledů.
***
„Rád bych si u vás objednala psa,“ řekla postarší dáma, když se usadila v křesle. Trochu jsem znejistěl a podíval se na svou partnerku. Z jejího výrazu se nedalo vyčíst nic. „Psa?“ zeptal jsem se pro jistotu. „Psa,“ odpověděla mi. Čekal jsem, jestli přijde další upřesnění, ale po chvíli mi začínalo být jasné, že se nedočkám. Dáma měla spokojený a trochu nadřazený výraz, specifikovala své přání a teď čekala, jak se k němu postavím. „Psa,“ zopakoval jsem pro jistotu. „Ano, psa,“ dostalo se mi odpovědi. „Je to nějaký problém?“ zeptala se náhle trochu neklidně. Má partnerka se tvářila stále neproniknutelně a mé zoufalé pohledy jakoby ji míjely. „Není,“ řekl jsem po chvíli. „Jenom bych potřeboval nějaké upřesnění,“ dodal jsem. „Prostě psa,“ řekla, „řekněte mi, kdy si pro něj mohu přijít.“ Nevěděl jsem, co na to mám říct. V obchodě dělám už roky, ale podivnějšího zákazníka jsem asi sotva kdy potkal. „Přijďte si příští pátek, vyhovuje vám to?“ řekl jsem nakonec. „Příští pátek se mi hodí, děkuji. Přijdu po obědě, dopoledne mám ještě nějaké vyřizování,“ odpověděla po chvíli přemýšlení. „Děkuji vám a přeji hezký den.“ Zvedla se, podala mi ruku a nesouhlasným pohledem si změřila mou partnerku. „Na shledanou,“ řekla jí ona. Neodpověděla a odešla. Po jejím odchodu se v kanceláři rozhostilo napjaté ticho. Dívali jsme se na sebe a přemýšleli, co teď uděláme. Má partnerka se nadechla, ale neřekla nic. „Ano,“ řekl jsem já. „A teď jdi shánět psa.“***
„K čemu je tenhle vypínač?“ zeptal jsem se. Byl jsem u ní poprvé a všechno tu bylo jiné. „Nevím,“ odvětila, „ale prý na něj nemám za žádných okolností sahat.“ Celý ten byt byl zvláštní, snad vystřižený z jiné doby. Obývací pokoj osvětlovala jediná žárovka, ale na zdi byly dva vypínače vedle sebe. „Co se stane, když ho vypneš?“ ptal jsem se dál. „Nevím,“ odpověděla, „a ani mě to nezajímá.“ Dala najevo, že tímto pro ni debata skončila. Byla to celá ona, na nic se nevyptávala, o ničem nepochybovala. Prostě žila ve vymezených hranicích. „Pojď ke stolu,“ zavolala na mne z kuchyně. K večeři jsme měli kuře na soli, nikdy předtím jsem ho nejedl. Chutnalo mi, ale nemohl jsem přestat myslet na ten vypínač. Jak je to možné, jak může vůbec žít s tím, že má v obýváku vypínač, o kterém neví, na co je? Jak je možné, že jí někdo řekne, že na něj nemá sahat, a ona se ani nezeptá proč? Čím víc jsem na to myslel, tím víc mě to uvnitř užíralo. Když jsem obíral poslední kost, nemohl jsem se soustředit na nic jiného. Sklidila ze stolu a zeptala se, jestli půjdeme na terasu. „Ano,“ odpověděl jsem. Venku byla jasná noc. Bylo sice chladno, ale uvědomil jsem si, že ten prokletý vypínač je hned vedle dveří na terasu. Dokážu kolem něj jen tak projít? Už teď jsem věděl, že ne. Za žádných okolností, to tak. Co se může stát? Zvedla se od stolu a vzala mne za ruku. Vedla mě na terasu. Oknem bylo vidět nádherné hvězdné nebe. Takový výhled doma nemám, napadlo mne. Když jsme šli kolem toho vypínače, dotkl jsem se ho. Nestalo se nic. Ulevilo se mi. Opravdu ulevilo? Vlastně jsem cítil vztek, že jsem si nechal zkazit večeři takovým nesmyslem. Podíval jsem se na hvězdy a zjistil, že hvězdy zhasly.