Když telefonujete v poloprázdné nádražní hale, nevyhnete se tomu, že si ostatní budou domýšlet druhou stranu rozhovoru a mít vás tak trochu za blbečka. Zvlášť, když při tom hovoru štrádujete sem a tam, to spolehlivě zaujmete. "V Ústí nad Labem to bude ve dvacet dva třináct. Sedum set třicet korun tam snad je, měla by tam bejt tisícovka, tak mi ji koupíš? Jsem moc ráda, že to pro mě uděláš. A prosím tě, možná blbej dotaz, ale jízdenku kam?"

Slunce už dávno zapadlo a zašlá dlažba odráží světlo z čerstvě vyměněných výbojek. Nic proti nim, ale holešovické nádraží, kde je vidět do tváří lidí kolem, ztrácí něco ze svého kouzla. A nové sedačky. A na čekárně pro první třídu stále trochu děsivý nápis "Z hygienických důvodů zavřeno".

Traduje se, že muži rozlišují pouze šestnáct barev a asi to bude pravda, protože pro barvu místních nových sedaček výraz prostě nenacházím. Že by lososová?

Trojský most stále nesvítí, na nástupišti je příjemně chladno a vedle někdo telefonuje. "Ne, nechci tam chodit, běž si sama, stejně na ty tvoje debilní kamarádky nejsem zvědavej." Věříte v lásku na první pohled?

Když v kupé vypnete světlo, jsou občas vidět hvězdy. Čím to je, že při pohledu na hvězdy napadají člověka samá klišé? A čím to je, že mu najednou nepřipadají jako klišé? Vždycky mi říkali, že při pohledu na hvězdy si člověk uvědomí svou malost. Já si lidskou malost uvědomuji v diskuzích na internetu, ne při pohledu na hvězdnou oblohu. Zdá se mi blízko, tak blízko, že by se jí možná dalo dotknout, kdyby se jeden dokázal ještě o kousek víc natáhnout.

Vedle v kupé někdo telefonuje. "Ty vole, to je kisna. Ty vole, Aleši, to je ta, dcera tamtý, jak jsme s ní to. Víš? Ta teda přibrala. Počkej, já zavřu dveře, zvenku sem něco smrdí."

Když necháte světlo rozsvícené, nevidíte naopak zvenku nic. Vaše kupé má najednou dvanáct míst a sedí v něm dva lidé. Kdo je ten druhý? Někoho vám připomíná, ale nemůžete si vzpomenout. Vzpomínky se perou jedna s druhou, ale ty ruce znám, jenom jsou nějaké zničené, odřené, suché. Suché rty, co pálí. Hluk v tunelu.

Průvodčí telefonuje. "Ne, nemáme zpoždění, proč bys na mě měla čekat? To víš, že půjdu rovnou domů. Ne, nestavím se cestou v hospodě. Možná na jedno. Vydrž, musím jít zkontrolovat ty, co přistoupili." Docela hezká holka, ale hlas má jako chlap.

Jestli má poslední vlak své kouzlo, o předposledním to rozhodně neplatí. V předposledním vlaku se nikdy nic nestane. Stanice ubíhají za oknem, vnímáte jejich názvy, přemýšlíte nad nimi. Mlčechvosty. Dolní Beřkovice. Hrdly. V hlavě máte prázdno stejně jako ve vagónu první třídy. Nemůžete spát, nemůžete číst, nechce se vám poslouchat hudba. Hrob. Prackovice nad Labem. Dolní Zálezly.

V Roudnici na nástupišti někdo telefonuje. "Jasně, zrovna jsem vylezl z vlaku. Ne, nevím, jak se tam dostanu, ale za deset minut jsem tam. Jasně. Jasně. Jasně. Jasně. Neboj. Jasně. Zdar. Jasně."

Je prý neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale platí to, i když slyšíte jenom polovinu? Etiketa v telefonickém světě dostává na frak. Hola hola, tam Smoljak.

Koleje se tu lesknou skoro tak, jak jsem si představoval Rearden Metal, ale tyhle určitě nebudou zázračné. I když - proč by nebyly? Dojdu po nich až domů, za přejezdem doleva pod most a kolem parkoviště do červených vrat. Nebo jsou růžová? Čert vem ty barvy, navíc se pořád mění, v noci jako by nebyly, ráno jsou jasné a večer zase všechny do oranžova. Jak mám vůbec někomu popsat, jaké dveře má hledat? Musím vzít v potaz, kdy asi tak přijde, ale co když nemám tušení?

Pravda, mohl bych mu říct číslo. A teď mne omluvte, někdo mi telefonuje.