Spoustu let mě zaráží, proč se komunisté označují jako extrémní levice a nacisté jako pravice, a proč jsou anarchisté ultralevice, ale Svobodní ne. Asi jsem to přičítal tomu, že v médiích sedí blbci, kteří jsou zvyklí papouškovat nesmysly, aniž by se nad nimi zamýšleli. Až v poslední době mi to nedalo a zjistil jsem, že s těmi blbci to sice možná pravda je, ale to „jejich“ dělení na pravici a levici má svou logiku.

Proč se tím vůbec zabývat?

Protože obsah pojmů je důležitý. Prvním nástrojem propagandy je vždy zmatení a zamlžení pojmů. Pokud spolu mluvíme o něčem konkrétním a každý pod tím myslíme něco jiného, budeme se mít navzájem za blbce, kteří se nenechají přesvědčit logickými argumenty. Mějte prosím na paměti, že následující text je velmi zjednodušující, byť (doufám) fakticky správný.

V předvečer francouzské revoluce nemělo Národní shromáždění pevný zasedací pořádek. Ani s jednacím řádem na tom nebylo úplně valně, tak se debaty vedly zejména vzájemným překřikováním a napadáním. V té době v něm krystalizovaly dva větší tábory, které pochopily, že pokud mají brojit proti sobě, bude mnohem praktičtější, když se příznivci jednoho tábora seskupí na jedné straně a příznivci druhého tábora na straně druhé. Po levici krále tak usedli pokrokáři, zastánci republiky a svobody, na pravé straně pak monarchisté a zastánci dosavadních pořádků. Na straně levice to tak byly progresivní, liberální, rovnostářské a demokratické hodnoty, na pravici pak konzervativní, elitistické a absolutistické. Toto dělení na levici a pravici se zachovalo dodnes, leč levicové a pravicové hodnoty prošly určitým vývojem.

Industrializace spolu s demografickou revolucí s sebou někdy zhruba v té době přinesla obrovské společenské proměny. Jednou z těch nejviditelnějších byl vznik úplně nové sociální třídy, tedy dělnictva. Dělnictvo bylo úplné novum, neukotvené v historii, tedy bez tradičních práv a ochran. Není proto divu, že vznikla ideologie, která se jeho problémy zabývala. Tou ideologií byl socialismus. Socialismus tedy není komunistická diktatura, ale hnutí za pozvednutí dělnické třídy. Socialisté se považovali za pokrokové rovnostáře, proto sami sebe tradičně řadili k politické levici. Socialistická hnutí tak posunula vnímání pravice a levice směrem k dnešní době.

Hned na začátku vytváření dělnických hnutí se ukázalo, že k emancipaci dělnictva je možné přistupovat v zásadě dvěma způsoby. Socialistická hnutí se tak postupně rozštěpila na dva proudy, které dnes známe pod pojmy komunisté a anarchisté. Oba měli společný boj proti kapitálu, tedy koncentraci výrobních prostředků v soukromých rukách. Zásadně se lišili v tom, jak svých cílů dosáhnout. Komunisté tvrdili, že správnou možností je veškerou výrobu zestátnit a posléze přerozdělovat. Výrobní prostředky by byly všech a každý může dostávat to, co potřebuje. Stát není prostředkem k dosažení cíle, stát je tím samotným cílem. Komunismus buduje stát jako ultimátní dobro, které se o všechny postará. Komunisté jsou tedy pokrokáři, rovnostáři a demokraté (nepřestávejte teď číst, prosím), tedy levice.

Anarchisté proti tomu s ideou státu vůbec nesouhlasí. Ideálem anarchismu je společnost založená na absenci jakékoliv externí autority, jenom na dobrovolných svazcích. Všichni jedinci jsou si v ní rovni, nikdo nic nevlastní a jedinou hodnotou, kterou jedinec pro společnost má, je hodnota práce, kterou vykoná. Anarchisté jsou tak pokrokoví, rovnostářští a demokratičtí, tedy — levicoví.

Výrazným společným znakem socialistických hnutí byla jejich internacionalizace. Socialismus vznikl v době národních obrození a největšího rozmachu dosáhl za budování národních států. Národní hnutí a státy se socialistům hodily, protože rozbíjely tradiční mocenské celky založené na feudálních, byť konstitucionalizovaných základech. Socialisté a posléze komunisté se sdružovali do Internacionál, anarchisté měli internacionalizaci tak nějak „v genech“ tím, že státy neuznávali vůbec a národy jen jako nositele kultury. Dalším znakem byl rozpad rodiny. Pro komunisty bylo manželství trpěným přežitkem a dítě majetek státu, pro anarchisty byla rodina a manželství nepochopitelným reliktem a dítě (stejně jako cokoliv jiného) nepatřilo nikomu. „Všechno patří všem“ a „nikomu nepatří nic“ jsou prostě dvě strany téže mince, leč zatímco kolektivistická vize zní jako plán, anarchistická je pouze společnost přespříští, tedy taková, která vznikne někdy PO revoluci, ale není k ní známa cesta. Komunistické diktatury tedy známe, anarchistické „státy“ ne.

Protipólem k radikálním socialistům se nestaly monarchistické a konzervativní strany, ale jiní socialisté, fašisté. Ti na to šli jinak. Zatímco klasickým socialistům se jednalo zejména o kolektivizaci výrobních prostředků, fašistům šlo o kolektivizaci práce jako takové. To znamená, že důležité bylo, jestli vaše práce směřovala k vytyčenému cíli, ale jestli jste ji dělali v soukromé firmě nebo ve státním podniku, bylo jedno. Stát se pro fašisty stal „pouhým“ prostředkem k dosažení cílů, ne samotným cílem. Fašistické režimy měly silný stát, řešily hospodářskou krizi státními zakázkami a dotacemi, ale na rozdíl od komunismu nelikvidovaly soukromé vlastnictví cíleně. Znárodňování se dělo ve jménu emancipace pracující třídy (tedy socialismus), ale znamenalo rozbití velkých koncernů (které představovaly mocenskou protiváhu státu) a rozdělení do malých společností, které byly sice na stát těsně navázané, ale soukromé. Těsně navázané na stát byly ostatně všechny společnosti, právě kvůli té kolektivizaci práce. Fašismus je korporativismus, postavený na soukromém vlastnictví, ovšem s řízeným hospodářstvím. Společensky klade zásadní důraz na rodinu, výchovu a soukromé vlastnictví. Ideologicky tedy konzervativní, elitářský a absolutistický, tedy — pravicový.

Nacismus si vzal „to nejlepší“ z fašismu a přidal k tomu silný národní a rasový podtext. Na rozdíl od komunistů a anarchistů ale nechtěl budovat celosvětovou říši. Základním kamenem byl lebensraum, tedy životní prostor pro jeden národ a s tím spojená inferiorita národů ostatních. Nacismus je tak přímo proti komunistické internacionalizaci, protože nechce národy spojovat, ale asimilovat nebo vyhladit. Komunismus, anarchismus, fašismus i nacismus jsou sice všechno ideologie socialistické, protože všechny stojí na „fetišizaci“ pracující třídy nebo práce jako takové, nicméně ideologicky protikladné.

Jak tedy došlo ke zmatení pojmů?

Teď se pouštím do spekulací, ale zkusím to. Fašismus i nacismus měly v Evropě relativně krátké trvání, zatímco komunismu jsme si „užívali“ mnohem déle, měl tak možnost vývoje. Lenina socialistická revoluce v Rusku překvapila, protože o ní sice léta psal, ale předpokládal, že se odehraje v nějaké zemi se silnou dělnickou třídou (Anglie, Francie), a ne v zaostalém Rusku. Když se válečný komunismus ukázal jako neudržitelný, sám Lenin přišel s NEPem, který hospodářství částečně liberalizoval. Stalin ho sice za necelých deset let zrušil, ale politika pomohla Sovětskému Svazu natolik, že mohl přežít další desetiletí devastace plánovaným hospodářstvím.

Dopouštíme se tedy té chyby, že porovnáme neporovnatelné. Dělení na levici a pravici se týká původní ideologie, my ale porovnáváme nacismus a fašismus, který se od své ideologie nestihl nijak výrazně odchýlit, s komunismem, který prošel dlouhým vývojem a musel od svého radikálního kolektivismu ustoupit. Ideologicky a propagandisticky to ale přirozeně nereflektoval, protože nebylo myslitelné říct nahlas, že se komunisté přibližují režimu svého největšího protivníka, tedy nacistického Německa.

V našem prostředí pak situace nahrávala dalšímu zploštění politického spektra. Komunisté sami sebe titulovali jako levici, bylo pak nasnadě, že všechno ostatní bylo dehonestováno jako pravice — a fakticky to tak i bylo, protože anarchistické hnutí se u nás znovu objevilo až v 80. letech 20. století. Po sametové revoluci se pak pravicové strany profilovaly jako alternativa k silnému státu, což historicky není pravda. Dostali jsme se tak do situace, kdy část společnosti používá dělení na levici a pravici v tom klasickém, historickém slova smyslu, a část společnosti v novém českém.

Já sám mám v sobě stále to dělení, že levice = otroctví a pravice = svoboda. Těžko jsem se srovnával s rozporem nacismu, komunismu a anarchismu. Bral jsem za vděk vysvětleními, jako že to vymyslel Stalin, aby se odlišil od Němců. Přitom si dobře pamatuji na výuku (gymnaziálního) profesora Vladimíra Hepnera, který jako téměř sedmdesátiletý pán hrající s námi o přestávkách ping pong maloval v hodině občanské nauky kolem roku 1994 politické spektrum jako kruh, ve kterém se radikální levice a pravice stýkala. I když mi to evidentně utkvělo v hlavě, mé politické smýšlení se zřejmě utvářelo až o hodně později. Politické spektrum ale samozřejmě není tak jednoduché, aby šlo popsat jednorozměrně. Důležité je si uvědomit, že pravolevá osa neměla nikdy nic společného s rolí státu — ostatně v 18. století byl postoj obyvatele ke „svému“ státu výrazně odlišný než dnes. Na klasické ose jsou tak anarchisté úplně vlevo spolu s komunisty a libertariáni (nebo anarchokapitalisté) úplně vpravo spolu s fašisty a nacisty. Pro jejich rozlišení bychom museli přidat další osu, která by ukazovala zapojení státu. Anarchisté a libertariáni by tak byli úplně vlevo/vpravo dole, zatímco komunisté a fašisté by byli nahoře.

Posledních pár desetiletí nám přineslo další zmatení pojmů, protože programy stran se dostaly do rozporu s historickými názvy a rolemi, o reálné politice nemluvě. Občanská společnost se také významně posunula, takže dnes už snad nenarazíme na stranu, která by otevřeně hlásala kolektivizaci nebo znárodňování. Internacionálnost je spíše poznávacím znamením než kritériem — větší integraci do EU může podporovat i pravicová strana, ale levicová nebude určitě proti. Zůstává nám tedy dělení na progresivní levici a konzervativní pravici, které ale taky nefunguje úplně dobře. Asi jediný způsob, jak zachovat to původní pravolevé dělení je říct, že levice je rovnostářská, zatímco pravice elitistická.

Pokud bych chtěl seřadit strany v dolní komoře parlamentu zleva doprava podle jejich programů, zjistím, že je to poměrně složité, protože zveřejněné programy mají různou kvalitu a těžko se z nich vychází. Dojdete tak k v podstatě neuvěřitelným paradoxům.

Nejlevicovější stranou v poslanecké sněmovně jsou Piráti. Toto místo získávají zejména díky své sociální politice — zaručeným důchodem, dorovnáváním mezd, základním příjmem apod.

Následuje ČSSD, která drží moderní socialistický program, tedy rozdávání příspěvků, přídavků, půjček a důchodů.

Další v pořadí je hnutí STAN, které prezentuje v podstatě socialismus light, rozdávání peněz už podmiňuje nejen existencí, ale i nějakou prací.

KDU-ČSL je tak zhruba někde uprostřed, základem je stále přerozdělování, ale začíná cílená podpora rodin, která je typicky konzervativním rysem.

Následuje největší překvapení — KSČM je podle svého programu vpravo od lidovců. Komunisté mají ve svém programu podporu soukromého podnikání, nahrazení sociálních dávek motivací pracovat a obecně protekcionismus.

Další je asi ne příliš překvapivě ODS, v programu má spíše omezení přerozdělování a rovnostářství a jde tedy cestou, že čím lépe se máte, tím lépe se budete mít.

Úplně napravo je pak SPD svou razantní podporou rodiny se striktními podmínkami a akcentovaným důrazem na bezpečnost, spravedlnost, výchovu a protekcionismus.

Pro úplnost dodávám, že TOP09 by zde byla někde na úrovni KDU-ČSL a Svobodní mezi ODS a SPD.

Jediná strana, kterou se mi nepodařilo zařadit, je asi poměrně pochopitelně ANO 2011. Vůdcův projev zařazený na webu v sekci Program totiž nedává téměř žádné konkrétní informace o tom, co ANO chce, za čím stojí, co chce prosazovat, a hlavně JAK. Logicky by mělo hnutí být někde na úrovni KSČM, ale těžko pro to v programu najít nějaké argumenty.

Celkově jsem byl překvapen různorodostí pojetí programů jednotlivých politických stran. Vypadá to, že platí přímá úměra mezi jednoduchostí programu a reálnou politickou silou.

Nejsem politolog, nedělám si tedy iluze, že můj pokus o analýzu současného stavu nemůže být přehodnocen. Obecně je mezi STAN, KDU-ČSL a KSČM tak malý rozdíl, že by je šlo seřadit víceméně libovolně. Pozice ostatních stran je naproti tomu poměrně jasná. Rozškatulkování aktuálního politického spektra ale nebylo mým cílem. Chtěl jsem dokázat, že i když si jistě každý může vybrat svou vlastní škálu, proti které bude politické strany hodnotit, ta v současné době nejpoužívanější (zejména mediálně) má své opodstatnění a historickou návaznost, i když v českém prostředí na první pohled ne úplně logickou.