Post Blue

It's in the water, baby…

Den boje studentů

Dnešní státní svátek mne vždy pobaví svým názvem – den boje studentů za svobodu a demokracii. Kdo kdy viděl, aby studenti bojovali za svobodu a demokracii?

Studenti odjakživa bojovali proti režimu, ať už je jakýkoliv.

Je potřeba si uvědomit, že i když před čtyřiadvaceti lety stáli na správné straně, není to v žádném případě pravidlem. Studentský politický kompas je velmi zmatený.

A nebude to lepší.

suggest

Nevolit je také volba

aneb kdyby mohly volby něco doopravdy změnit, už dávno by je zakázali.

Moje proměna z přesvědčeného demokratisty k politikařskému nihilistovi začala nedávno, konkrétně v poslední instanci senátních voleb na Praze 8. Finálový výběr byl bohatý, tak bohatý, že jsem jen pokrčil rameny a řekl si, že s klidným svědomím nemůžu dát hlas ani jednomu kandidátovi. Byly to mé první volby, na které jsem zcela vědomě rezignoval.

Jak vám potvrdí každý narkoman, další dávka už je snadnější. Ideu volby „menšího zla“ jsem opustil již dávno, vlastně ani nevím, jestli jsem ji někdy zastával. Proto jsem se v reality show Česko hledá prezidenta prostě nenašel. V prvním kole volit nebylo koho a v druhém kole bych si radši uhryzal ruku, než bych vhodil lístek kterémukoliv z těch dvou. První neodvolené volby mne trochu mrzely, po druhých jsem měl již svědomí naprosto klidné.

Malá odbočka – jsem bytostně proti většinovému systému, protože naprosto zbytečně polarizuje společnost. Bylo to vidět v obou zmiňovaných volbách, zejména v té druhé. Zažil jsem hned několikrát debatu na téma „Ty jsi nevolil Karla? Jak jsi mohl volit to hovado?“ Jenom těžko (a zbytečně) vysvětluji, že jsem pro jistotu nevolil žádné hovado, zejména kvůli tomu, že se nejsem schopen rozhodnout, kdo z těch dvou šašků je hovado větší.

Menší odbočka – menší zlo. Dodnes jsem nebyl schopen pochopit, podle čeho se voliči „menšího zla“ rozhodují.

Zpět k tématu. Volby vzbuzují v české kotlině tradičně velké vášně. Nutno podotknouti, že zcela neopodstatněně. V našem podání je to typický chléb a hry, protože volby jsou jediná hra, ve které se běžný občan nějak angažuje. Média (a veřejnoprávní zvlášť) ho v tom samozřejmě masivně podporují, zveřejňují průzkumy, organizují debaty, dvacet čtyři hodin denně trvající masáž. Nad zcela zjevnými manipulacemi se už nepozastavuje snad nikdo (aktuálně třeba naprostá ignorace Strany svobodných občanů, i když má historicky první reálnou možnost se do sněmovny skutečně dostat). Není se čemu divit, však jim jde o kejhák. Smutné je, že diváci a posluchači si to většinou nechtějí přiznat. Protože pak se samozřejmě nabízí otázka: Komu věřit?

Současné polistopadové generace jsou v obrovské nevýhodě. Většina lidí, kteří vyrostli za minulého režimu, viděla disproporci mezi tím, co se říkalo, a tím, co bylo. S tímto faktem se musel vyrovnat každý po svém, způsobů existovalo mnoho. Dnešní mládež tuto disproporci ovšem necítí. Mají proto tendenci přestávat pochybovat.

Ne, že by ta disproporce neexistovala.

V záplavě informačních zdrojů si každý může vybrat ty, které odpovídají jeho náhledu na svět. A protože přicházející informace tak hezky potvrzují to, co si myslím, nemám důvod hledat další. Ano, v podstatě tím tvrdím, že každý, kdo se považuje za pravičáka, by měl být předplatitelem Haló novin. I když, možná by se stačilo občas podívat z okna.

V lidských myslích žije mnoho mýtů a ty volební nejsou žádnou výjimkou. V naší zemi vnímám tři. Pohádku o tvrdém komunistickém jádru, Postulát o vyhozeném hlasu a Pravidlo o nadávání na poměry. Jako všechny mýty, i tyto je překvapivě složité vyhnat z hlav i jinak poměrně inteligentních lidí. Pro mě osobně je nejzajímavější ten třetí.

„Kdo nevolí, nemá právo nadávat na poměry.“ Kolikrát jste to slyšeli? Dost možná tolikrát, že jste tomu začali sami věřit. Věta samotná je nesmyslná principiálně, kdo kdy slyšel o tom, že nadávání by mělo cokoliv společného s nějakým právem, nebo že by bylo racionální. Ta logika, která leží pod tím, je ovšem zajímavá.

Český lid obecně bere politiku jako divadlo, které musí povinně sledovat a jediná úlitba, kterou pro sebe získává, je právo jednou za čas vyměnit herce. Možná v tomto je schované dědictví minulého režimu, o kterém se moc nemluví. Jakákoliv aktivní účast v politice je brána okolím jako kolaborace s režimem, protože přece vždycky byla. Pravda je, že současní vrcholní politikové k vyvrácení tohoto názoru nijak zvlášť nepřispívají. Pokud se veřejně angažujete, vždy se na vás někdo bude dívat skrz prsty.

Není tedy divu, že se v tomto prostředí do politiky dostávají pouze jedinci výjimečně odolní.

Volby opět rozdělují společnost na více než jedné frontě. Většina z nich pár týdnů po volbách zmizí, některé zůstanou navždy. Ale nebereme je zas tak vážně, protože v té současné špíně je přece vlastně docela jedno, koho jste doopravdy volili.

Až budete doma vybírat ten správný lístek, zamyslete se na chvilku. Má vůbec smysl, abych této frašce věnoval svůj čas? Nedovedu si najít něco důležitějšího, něco, co má v mém životě doopravdy smysl?

Kacířská myšlenka, že? Směřování naší země že nemá smysl?

A co kdyby to udělali všichni?

Gratuluji, právě jsme se dostali k pointě.

Volební účast je věc poněkud ošemetná, je to velmi zajímavý ukazatel, se kterým málokdo pracuje. Zjednodušeně ukazuje množství lidí, kteří vyhodnotili, že pro ně osobně existují důležitější věci, než volby do Poslanecké sněmovny.

Je potřeba začít brát tyto lidi vážně.

Je nutné si uvědomit, že tito lidé učinili také volbu. Zvolili, že jít na houby je důležitější, než jít k volbám (například). Ne, nedělám si legraci. Zkuste se nad tím alespoň na chvíli zamyslet zcela vážně.

Opravdu si myslíte, že váš hlas něco změní?

Problém je v tom, že politika začíná zdola. A je to právě to dolní patro, které nám chybí. Lidé se nezajímají o své okolí, jediné, kdy je zajímá soused, je v den, kdy mu chcípla koza. V takové atmosféře je bláhové a naivní se domnívat, že volby do nejvyšších státních orgánů změní to, co je skutečně důležité, tedy kulturu myšlení.

Výše zmiňovaná Strana svobodných občanů je zářným příkladem. Ne, že by její volební program byl špatný. Ne, že taková vláda pro většinu občanů neznamenala zlepšení jejich životní úrovně. Ale nikdy ve vládě nebude. Zapomíná totiž na jednu věc – aby se taková strana dostala do vlády a prosadila svůj program, je potřeba zásadně proměnit myšlení občanů. A to nejde shora.

V první řadě je nutné proměnit náladu a atmosféru ve společnosti. Pak se můžeme bavit o těch, které nám necháme vládnout.

Opravdu věříte, že váš hlas něco změní?

Nevolit je také volba.

***

Dodatek k volebnímu systému

Napadla mne hříšná myšlenka: Co kdyby se obsazení Poslanecké sněmovny počítalo z absolutního počtu hlasů? Pokud půjde k volbám jen 50% oprávněných voličů, bude obsazeno jen 50% sněmovny. V takové situaci bude samozřejmě velmi složité nadcházet podporu pro některé zákony a nemožné prosazovat například změny Ústavy. Proč by taky mělo jít, když má PS důvěru pouze poloviny voličů?

Zpátky do reality.

Jděte radši hrabat listí.

K začátku školního roku

Nedávno jsem poslouchal krátký rozhovor s panem Pravoslavem Němečkem, ředitelem základní školy v Českých Budějovicích. Rozhovor se týkal tématu školních družin a měl jen pár vět, ale přiměl mne k zamyšlení. Pan Němeček je totiž také viceprezident Asociace ředitelů základních škol, a jestli jsou jeho názory pro Asociaci reprezentativní, není těžké si domýšlet, proč na tom je české školství tak, jak je.

Školní družiny jsou, pokud to náhodou nevíte, odkladištěm pro děti, kterým se po skončení vyučování nemohou jejich rodiče ještě věnovat. Problém je ovšem v tom, že na většině škol poptávka po takovéto službě výrazně převyšuje nabídku. Důvody jsou dva, za prvé pevně daná kapacita ŠD, za druhé nedostatek financí na vychovatelky. Pan ředitel Němeček má ovšem letos štěstí, protože jeho zřizovatel se uvolil, že chybějící finanční prostředky doplní ze svého rozpočtu. Je to ale nesystémové řešení, protože o tyto finance by se měl postarat stát. Tolik v kostce rozhovor.

S panem ředitelem musím souhlasit s tím, že je to nesystémové řešení. A to je asi tak vše, s čím mohu souhlasit.

Dovolím si malou odbočku – to, že školní družiny financuje zřizovatel, mi vlastně docela systémové přijde. Ještě systémovější a průhlednější by samozřejmě bylo, aby svou vzdělávací instituci platit zřizovatel kompletně, ale z toho by také mohla vyplynout lepší kontrola a… no, nechme toho.

Základní problémy současného školství vidím dva: Devalvace pojmu „vzdělání“ a kumulace funkcí školy. Začnu tím druhým.

Současné děti tráví ve škole zbytečně moc času. Dnešní škola má tolik funkcí, že z toho až člověka rozbolí hlava. Škola se musí postarat o vzdělání, výchovu, prevenci patologických jevů, integraci cizinců, boj proti pohlavně přenosným chorobám a sexuální výchovu, dopravní východu, charitu, doplňuje rozvrácené rodiny a do toho všeho ještě provozuje hlídání dětí. A to samozřejmě není všechno, každý učitel a ředitel by zvládl ještě několik dalších funkcí doplnit. Zvlášť ve větších městech nejsou výjimkou děti, které ve škole a různých školou organizovaných aktivitách tráví víc času než doma. Současnému školskému systému se povedlo uvést do skutečnosti základní kámen všech totalitních režimů, tedy rozpad tradiční rodiny.

Škola dnes vstupuje do rodiny nepochopitelným a neomluvitelným způsobem. Rodiče v rozvodovém řízení si běžně přes školu vyřizují své účty, protože správně chápou, že je to jediná autorita v životech jejich dětí. Denní cyklus dětí zaměstnaných rodičů? Ranní družina, vyučování, odpolední družina, kroužky. Z domova v sedm, domů v sedm. V devět spát, v půl sedmé vstávat, úkoly má hotové z družiny, domácí komunikace se omezí na obligátní „Co bylo ve škole?“ „Nic.“

Nechci samozřejmě říct, že by to byla primárně chyba školy. To břímě leží na politicích, je to jejich touha po ovládnutí našich životů, touha po moci. A samozřejmě na samotných lidech, ale tento stereotyp je už natolik zažitý, že je těžké ho měnit. Svobodný člověk se ovládá špatně, proto je potřeba začít s výchovou co možná nejdříve. Těžko věřit politikovi vykřikujícímu hesla o svobodě, který zároveň nechce zásadně reformovat vzdělávací systém.

Současný systém připomíná zestárlého bulteriéra. Možná kulhá na všechny nohy, je slepý, hluchý, ale stisk má stále pevný. Protože jsme tou mašinérií prošli všichni, je pro nás těžké si představit něco jiného. Přitom má mnoho na první pohled patrných nedostatků. Například školní třída – to je sociální skupina, do které se už nikdy v životě nedostanete. V každém dalším kolektivu budete mít něco, co vás bude spojovat s ostatními, ale ne zde. Pokud chodíte na sídlištní školu, je dokonce i šance, že budete vrženi do třídy, ve které nebudete znát vůbec nikoho. Nebo „osnovy“. Je pošetilé domnívat se, že všichni jsou bez rozdílu schopni nebo ochotni dostát stejným požadavkům. A přesto neúnavně přidáváme učitelům další a další práci a vůbec nic neříkáme o jejím smyslu. Protože jaký je smysl toho, co se ve školách děje?

Běžný učitel dnes po nějakém smyslu nepátrá. Jeho cíle bývají prozaické, „přežít 9. B“, „naučit se konečně všechny žáky jmény“, „probrat s tou bandou alespoň polovinu učebnice“. Na dotaz na smysl jejich snažení se vám místo odpovědi dostane jen rozpačité pokrčení rameny. V tom lepším případě.

Dokumentů formulujících cíle vzdělávání je samozřejmě dlouhá řada. Když si je začnete pročítat, zjistíte, že jsou si nápadně podobné. Ano, je to i tím, že od sebe často opisují, dnes už asi nikdo nemá iluze o tom, jak se na školách tvořily ony slavné školní vzdělávací plány. Ve všech se objevuje kreativita, týmová práce, spolupráce, sociální inteligence atd. Jedním slovem konformita.

Protože konformita je přesně to, co se na dnešních školách vyučuje. A protože je systém stále hloupější, potřebuje vychovávat stále hloupější občany. Dnešní moderní technologie k tomu přímo nahrávají, umožňují maskovat hloupnutí a vyprazdňování hlav studentů moderními metodami výuky. Neustále opakovaná mantra „vědět, kde najít“ neustále naráží na fakt, že problém není v tom, že by lidé nedovedli hledat. Problém je, že je hledat vůbec nenapadne. Zatím mi ještě nebyl schopen nikdo vysvětlit, jak jde dohromady odklon od „biflování“ a výuka v souvislostech. Mně to nikdy nešlo, abych mohl ukázat nějakou souvislost, potřeboval jsem, aby žáci něco věděli. Tak se hodina informatiky dle potřeby měnila v matematiku, fyziku, chemii, dějepis, nebo třeba občanskou nauku. Jestli si z mých hodin žáci odnesli něco víc než z ostatních? To nevím. Ale mám pocit, že jsem pro to udělal vše, co bylo v mých silách.

Nikdy mne nepřestalo překvapovat, jak je ta konformita zažraná už v malých dětech. S každým dalším ročníkem to bylo horší a horší. Nevěřím tomu, že by byly děti stále hloupější „od přírody“. Věřím tomu, že je programově nutíme hloupnout. To je totiž přesně to „stát se má postarat“ pana ředitele Němečka. To jsou státní maturity, plošné testování. Je to vzdělání jako podnikatelský záměr.

Současný vzdělávací systém je nepřehledný a nejasný. Školský zákon je plný paragrafů, které řeší problémy marginálního významu a o věcech skutečně důležitých se nezmiňuje buď vůbec, nebo tak, že připouští několik vzájemně si odporujících výkladů. Ředitelé se dostávají do legislativních pastí, kdy jsou v některých situacích všechna rozhodnutí, které mohou udělat, proti nějakému nařízení.

Mimochodem, post ředitele státní školy je vůbec podivný. Vlastně není, řídí se stejnou logikou jako všechny posty ve státní správě. V každém normálním podniku vzniká napětí mezi vedením a zaměstnanci, vedení má pocit, že se zaměstnanci flákají a zaměstnanci jsou přesvědčeni, že je vedení banda nekompetentních blbců. A právě tento konflikt vede k neustálému vyrovnávání sil, nutí se soustředit na cíle firmy. Ne tak ve školství, přirozeně. Tím, že na funkci ředitele uvalíme požadavek, že musí být obsazena pedagogem s praxí, ničíme potenciální efektivitu. A zároveň jsme si téměř jisti, že do výkonu tak důležité funkce je dosazen konformista, v horším případě konzervativec v tom špatném slova smyslu. Pak mu ještě odebereme jedinou pravomoc, která za něco stojí, a to nakládání s penězi, tedy jednotlivé „balíčkování“ přidělených finančních prostředků.

V takovém prostředí se občan vychovává jedna radost. Dokud bylo vzdělání vymožeností pro elity, byly učené stavy hybatelem pokroku. V době, kdy je vzdělávání povinné pro každého, ztratil studentský názor na důvěryhodnosti. Stačí se podívat do nedávné historie, snad všechna studentská hnutí a iniciativy měly děsivé důsledky. Není bez zajímavosti, že levicová politika byla vždy doménou nevzdělané části obyvatelstva, jak to, že dnes jsou tradiční baštou socialistů vysoké školy?

Všemožné průzkumy mezi studenty toto jen potvrzují. Nedělám si samozřejmě iluze o důvěryhodnosti průzkumů veřejného mínění, ale v tomto případě pravděpodobně odpovídají realitě, protože se systému vysloveně hodí. Sociální stát, vysoké školy zdarma, podpora absolventů při hledání práce… Kde je důraz na samostatnost, kreativitu, svobodu a charitu? Je vidět, v jak velkém rozporu je to, co školy tvrdí, že učí, s realitou.

I když, kdo vlastně ví, co školy učí? Kvalita jednotlivých pedagogů je i v rámci jedné školy tak různá, že z toho až hlava jde kolem. Nároky kladené na školská zařízení nutí přijmout téměř kohokoliv ochotného pracovat za tabulkový plat. A ředitel školy je přece také učitel.

Současný stav školství je pravou příčinou hluboké krize společnosti. Tento stav je dlouhodobě cíleně i mimoděk podporován ze všech stran politického spektra a vůle ke změně není, protože status quo vlastně náramně vyhovuje. Vzdělávací systém plodí stále hloupější lidi opojené svou vlastní výjimečností. Zajímavým průvodním znakem je to, že máme pocit, že hloupnou ostatní národy. Například neustále dokola omílaná debata o přechylování. Základní argument je ten, že ostatní národy mají problém s přechýleným jménem v pasu. Logika by velela, že pokud já respektuji kulturní odlišnosti druhého, mohu předpokládat, že on bude respektovat mé. Ale to my ne. Sice považujeme ostatní za hloupější, protože oni si přece nedají vysvětlit, jak to je, ale zároveň se snížíme na jejich úroveň, protože moudřejší ustoupí. Taková falešná blahosklonnost je typickým produktem školství. Přitom tato debata má hned několik dalších perfektně racionálních argumentů, na které jaksi nikdy nezbyde dost místa.

Nadcházející volby se opět profilují jako zásadní střet mezi levicí a pravicí. Jsme a ještě budeme svědky mobilizací o záchranu budoucnosti naší země. Strašení vysokými daněmi, cenzurou tisku, nebo třeba Evropskou unií je vlastně docela úsměvné. Volby v našem rybníku ještě dlouho nic nezmění a je vlastně ve skutečnosti úplně jedno, jestli k nim vůbec půjdete. Ekonomie a ekonomika působí jako zaklínadla, která řeší všechny problémy jako mávnutím kouzelného proutku. Nevěřím na ekonomická řešení. Můj hlas získá strana, která alespoň otevře skutečnou debatu o totální krizi vzdělávání u nás i v Evropě. Do té doby nebudu přesvědčen, že by můj hlas měl cenu alespoň toho lístku, na kterém bude natištěn.

site-map
tools

Vážené České dráhy,

chápu, že kolejová doprava má z principu notně zúžené možnosti reakce na neočekávané události a někdy se neštěstí prostě sejdou tak, že se provoz na dané trati úplně zastaví. I když se to nedá naplánovat, není to problém. Problém je to, co se děje na nádražích.

Situace je následující: Přijdu na nádraží a zjistím, že vlaky mají zpoždění v řádu desítek minut. Co teď? Problém je tu a jmenuje se totální nedostatek informací.

Chápu, že v prvních chvílích nastane to, že nikdo nic doopravdy neví, případně neví jistě. Pokud na odjezdové tabuli ale svítí údaj o zpoždění 120 minut, předpokládám, že už je jasno alespoň v tom, co se vlastně stalo. A to by pro začátek stačilo. Stačilo by si uvědomit jednu základní věc.

Cestující nejsou uhlí. Tím teď nenarážím na podmínky přepravy a vybavení vlaků, ale zejména na to, že uhlí je celkem jedno, jestli do cílové stanice dojede o dvě hodiny později. Lidem většinou ne. Hlášky o zpoždění vlaků jsou sice legendární, ale pravdou je, že pokud jezdíte vlakem denně, naprostá většina spojů jede spolehlivě a na čas. Funguje to dokonce do takové míry, že podle toho začínáte plánovat. Zaměstnavatelé a obchodní partneři pravděpodobně pochopí, pokud se zpozdíte kvůli nějaké mimořádné události, ale musíte jim to dát vědět.

Pokračujme v modelové situaci: Zíráte na odjezdovou tabuli a snažíte se vyčíst informace, které tam prostě nejsou. Není problém vytáhnout telefon a zavolat, že přijdete později. Ale o kolik? Dobře, zpoždění více než hodinu obvykle znamená, že trať je neprůjezdná. V noci byla bouřka, mohl třeba spadnout strom a poškodit trolejové vedení. Trať je dvojkolejná, ale evidentně nejede ani jeden směr. Co se děje? Najdete si na mobilu web www.cd.cz/vyluky, kde zjistíte, že příčinou mimořádné události je srážka vlaku s člověkem. Skokan, řeknete si, snad to nebude trvat dlouho a jdete si sednout do čekajícího vlaku. Nastává fáze dvě.

Stojíte-li v odjezdové hale, máte informace alespoň nějaké. Sedíte-li ve vlaku, jste odříznuti od světa. Otevřete si okno, abyste slyšeli alespoň nádražní rozhlas, ale ten je vám k ničemu. Přijde průvodčí a ohlásí, že na trati srazil vlak člověka, ne, nevím, kdy pojedeme, dispečer je tam sám, je dost nervózní a už mi ani nebere telefon. Tím jsem jako cestující dostal jednu informaci, která byla relevantní, jednu, kterou jsem nepotřeboval a tři, které jsem se jako zákazník rozhodně dozvědět neměl. Jestli jsem měl někdy podezření, že ČD vede banda nekompetentních idiotů, tak se mi právě dostalo ujištění. Suma sumárum, to jediné, co mne ve skutečnosti zajímá, jsem se stejně nedozvěděl.

Proč mám jako cestující neustále pocit, že při cestování vlakem dostávám spoustu nevyžádaných informací, ale ty důležité se nedozvídám? Například jízdenka na léto – věděli jste, že si můžete do konce srpna pořídit síťovou jízdenku na 14 dní za 1090,- Kč? Máte-li inKartu nebo ISIC kartu, tak dokonce jen za 990,- Kč? Ne? Na e-shopu je to schováno na šesté straně aktualit a informační plakáty jsem viděl pouze na vybraných nádražích a v City Elefantech. Ale hlavně, že při příjezdu každého vlaku vím, kde je řazen servisní vůz. Co je to servisní vůz, mimochodem? Logicky by měl být řazen přímo za lokomotivou, aby v případě poruchy nemuseli technici přes celý vlak, ne? Ve mě rozhodně nevzbuzuje důvěru, když vím, že ve čtyřicet let staré soupravě je řazen servisní vůz.

Samostatnou kapitolou jsou hlášení na nástupištích. Proč je nenamluví jeden člověk a pak se nedistribuují do všech nádraží, to je první věc, kterou nechápu. Proč hlášení v cizích jazycích namlouvají lidé, kteří ten cizí jazyk slyšeli maximálně v dabovaném pornofilmu je druhá věc, kterou nechápu. A proč nepoužívají alespoň stejnou terminologii, to je třetí z řady věcí, které na hlášení nechápu. A přitom se z nich nic pořádného nedozvím. Hlášení jsou zbytečně rozvleklá a skládaná dohromady takovým způsobem, že se v hlášení delším deseti sekund zcela jistě ztratíte. Jen teď při psaní mne napadly čtyři způsoby, jak hlášení staničního rozhlasu zefektivnit. A netvrďte mi, že to vlakovému personálu neleze na mozek.

A propos – vlakový personál. Ta snůška existencí, se kterou se jako cestující dostanete do kontaktu, je neuvěřitelná. Jistě, úroveň průvodčích se zvedla natolik, že už nadpoloviční většina z nich dokonce zvládne i pozdravit, když vpadne do kupé, ale říct si o jízdenku slušně je umění, které obrovské části stále uniká. Nádražní personál je kapitola sama pro sebe. Nakonec mi z toho vychází, že nejpříjemnější a nejkompetentnější bývají pokladní. I když jsem přesvědčen o tom, že kdyby v pokladnách nebylo to sklo, docházelo by sem tam k neštěstím. Kompetence pověřených osob je také občas k pousmání, nebo spíš k smíchu. Pokud jste si, vážené České dráhy, udělaly takový systém služeb a cen, že se v nich nevyzná nikdo, naučte alespoň průvodčí říkat “Omlouvám se, nevím, zeptejte se na pokladně.” Co naučíte říkat pokladní, to už ale netuším.

Naše situace se ovšem vyvíjí: Kolejiště se postupně plní vlaky a nástupiště vzteklými lidmi. Poslouchat rozhovory (v této chvíli už spíš monology) na perónech je další cennou lekcí krizové komunikace, nebo spíš její absence. Dozvídáte se, že z dvojkolejné trati se stala jednokolejná, protože spadla trolej, a na druhé koleji byla ta nehoda. Informace! Proč tohle nevíme oficiálně? Univerzálním řešením je nabídnout slevu, ale pokud by si nějaký manažer dal tu práci a šel se podívat na nástupiště v této situaci, pochopil by, že lidé nechtějí slevu, lidé chtějí vědět, co se to sakra děje? Pokud v Děčíně řeknete někomu, že trať do Prahy je sice uzavřená, ale z Ústí nad Labem funguje náhradní autobusová doprava, pak jste právě v Ústí získali velmi hlasitého stěžovatele. A stěžuje si po právu, náhradní doprava nikde. Výpravčí rychlíku z Chomutova se upřímně diví, proč by se jako neměli dostat do Prahy. Nádražní personál je zmatený a dispečer pro jistotu nezvedá telefony, protože je tam sám. Chudák.

Přitom by pro zlepšení stačilo docela málo. Informační tabule s nápisem: “Vážení cestující, provoz na trati Děčín – Praha je přerušen v Dolních Zálezlech z důvodu opravy trolejového vedení a mimořádné události na trati. Vlaky budou nabírat zpoždění v řádu desítek minut, náhradní doprava není zavedena. Předpokládané zprovoznění trati v 8:00. Vlaky budou odjíždět v pořadí dle pravidelného jízdního řádu.” To samé na nástupišti. To samé v rozhlase. To samé říkají průvodčí ve vlacích. To jsou všechny informace, které jako cestující potřebuji.

A elektrické zásuvky ve vlacích. Prosím. Aspoň v první třídě.

help

Zpoždění

“Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku.”

Sedím na lavičce na nádraží a poslouchám hlášení rozhlasu. Znám je už všechny nazpaměť, však ono to není nijak složité. Na různých nástupištích znějí hlášení různě. V Holešovicích je to klasické pražské “Praha, Hlavní nádražííííí,” a lavičky tam nejsou nic moc. Na druhé nástupiště prší, alespoň tedy na tu stranu od řeky. A ve fontánce leží láhev Tuzemáku. Železniční stanice Praha – Holešovice je esencí dělnické Prahy. Dodnes mne baví fakt, že před dokončením Nového spojení jezdila Pendolina právě sem. Pravdou je, že holešovické nádraží sloužilo jako velmi efektní nárazník, na jehož jednom konci byli rozzáření turisté a z druhé strany realita.

Zpožděný vlak vám rozhodí naučený rytmus. Na nástupišti najednou nečeká ta vysoká zrzka, co má na každý den v týdnu jiné náušnice a nikdy v životě se neusměje. Na informačním zařízení Pragotron nesvítí váš vlak. Znejistíte – jste tu brzy? Pozdě? Jede to vůbec? Nejelo to už? Na nástupišti nepoznáváte nikoho. Je vám zima a z párků v rohlíku se vám už zvedá žaludek.

Hypnotizujete traťové návěsti, které červeným světlem signalizují překážku na trati vašeho života. Jedete do práce, jedete domů. Co by se stalo, kdybyste nastoupili do prvního vlaku, který přijede, a odjeli někam daleko? Vysypete všechny drobné z peněženky a zeptáte se průvodčího, kam až vám to bude stačit. Zatáhnete si v kupé záclonky a vypnete světlo. Jak se na to asi budou tvářit vaši blízcí?

Ta slečna, co sedí na druhé straně nástupiště, tu ale také sedává pravidelně. Náhle cítíte jakousi spřízněnost, protože na rozdíl od ostatních pravidelných cestujících, ona je na tom stejně jako vy. Také čeká na zpožděný vlak. Uleví se vám, protože v tom nejste sami. Už jste začali podezřívat ostatní, že jsou členy nějaké tajné železniční sekty. Že mají lepší informace než vy. Že přesně vědí, kdy ten který vlak přijede a nikdy na něj nemusí čekat v dešti. Přemýšlíte, jestli ji máte oslovit. Co ale řeknete? To je strašné, jak se na ty vlaky nedá spolehnout, to za císaře pána si lidé podle vlaků řídili hodinky. Nebo – věděla jste, že jednotný čas přišel až s železnicí, slečno? Není nám to ale moc platné, jenom snad k tomu, že oba čekáme stejně dlouho…

Čas je tak relativní. Když jste jeli předchozím spojem, bylo vám dvacet a svět vám ležel u nohou. Teď sedíte na nástupišti a vracíte se zpět do jiného života, do jiného místa, do jiného snu. Kolem vás rachotí nákladní vlak, počítáte vagóny a opakujete si středoškolskou fyziku. Kdy skočit, aby to bylo jisté?

Kde je vlastně hranice mezi snem a halucinací? Cestování vlakem narušuje váš smysl pro realitu. Váš smysl pro čas. Nastoupíte do vagónu vyrobeného v době, kdy vaši rodiče snili o pravidelných cestách na Měsíc. Tomuhle vagónu by to trvalo tak pět let. Ve vlakovém kupé jako by se prolínaly reality. Druhou třídu obsluhuje průvodčí s brunátnou tváří a pozdravem zahuhlaným v dikci medvěda grizzly. Na opačném konci vlaku se pohybuje prvotřídní pověřená osoba s piercingy, tetováním a kosmickým účesem. Zvonivým hlasem požádá o jízdní doklady a jen těžko se bráníte pocitu, že na muže se usmívá, ale s ženami flirtuje.

Bývaly doby, kdy jsme vlakem jezdili na výlety. Dobrodružství, uvidíme vůbec někdy to nádraží, které jsme si zvolili jako cíl? Ale vždyť je to vlastně jedno. Nebo bylo – dnes není. Zpožděné vlaky nám komplikují život. Vlak je zpožděn z důvodu čekání na zpožděný přípojný vlak, takové nádražácké perpetuum immobile. První spoj čeká, druhý taky, ale ten další je už dávno pryč. A tak sedíme na lavičce a čekáme na další šanci.

Prší.

“Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit.”

home

Lovci revizorů

Po Praze se pohybují lovci revizorů s chytrými telefony. Jste-li revizor, doporučujeme nevycházet. V případě, že bude docházet k hromadným odchytům, ministerstvo dopravy zváží zařazení revizorů na seznam ohrožených technických památek.

Cítíte radost? Konečně se můžete klidně nadechnout, již vás nebudou žádní revizoři obtěžovat. Lovci se o to postarají. Žádný revizor si již nebude jistý před člověkem s mobilním telefonem. Co když je to Lovec? Nervozita revizorů je dokonce cítit, zrychluje se tep, zvyšuje se vylučování potu. Jejich oči těkají po dopravních prostředních a vy vidíte, jak jim po čele stékají kapičky potu. Cestující je škodolibě pozorují, uvnitř se tetelí radostí, jak nad nimi konečně vyhráli. Chtěli by Lovce poplácat po ramenou za to, co dokázali, ale stejně jako revizoři si nejsou úplně jisti, kteří to jsou. Mají Lovci iPhone? Nic není jako dřív, tramvaje patří zpět cestujícím. Všichni se navzájem pozorují, většina dává na odiv své mobilní telefony. Někteří z nich jsou jistě Lovci, někteří to jen předstírají, někteří si věší na batohy staré Nokie jako výraz podpory Lovců. Mládež nosí barevné placky s nápisy “Lovci na Hrad”. Spotřeba loveckého salámu prudce vzrostla. O Lovcích se za chvíli bude mluvit i v EU. Veřejnost opět ukázala svou sílu, zmobilizovala se proti zásadnímu nešvaru a vyhrála. Hurá, hurá, hurá.

Svět bez revizorů je určitě lepší. Zvlášť ten, ve kterém si lidé uvědomují, že za užívání služeb je slušnost platit.

mail

Jsem smutný, nešťastný a zoufalý.

Je mi třicet a toužím po změně.

Deset let se věnuji technice a technologiím. Neumím programovat, neumím zabezpečit síť tak, aby se do ní nikdo nedostal. Neumím tvořit weby podle nejnovějších trendů, nedokážu vytvořit mobilní aplikaci. Deset let překládám z geekovštiny do češtiny. Vysvětluji uživatelům, proč se počítačů není potřeba bát. Spravuji techniku tak, aby fungovala pro uživatele, ne proti nim. Jsem vždy dobře naladěn, pro úsměv a vtípek nejdu daleko. Jsem trpělivý.

Deset let pracuji alespoň částečně ve školství. Znám problémy a specifika organizací s velmi omezeným rozpočtem. Mám rád své hračky, ale umím pochopit, že nejsou prioritou. Jsem líný – snažím se věci dělat tak, aby bylo co nejméně komplikací s jejich následnou správou. Tvrdím, že věci se nemají spravovat, pokud nejsou rozbité. Mívám občas odlišný názor na to, co je a co není rozbité.

Zajímám se o všechno. Není mnoho oborů, ve kterých bych měl skutečně hluboké znalosti, ale snažím se mít alespoň povrchní ponětí o co největším počtu věcí. Věřím, že mi to pomáhá vidět důležité souvislosti. Velmi rád a snadno se vzdělávám. Jsem neustále ochoten absorbovat nové vědomosti.

Nesnáším argumenty typu “vždycky se to tak dělalo”. Nedržím tradice, věřím, že historie se má poznat a vyrabovat pro současnost a budoucnost. Myslím si, že téměř vše jde dělat lépe, ale vím, že zdaleka ne vždy je to efektivní.

Miluju hudbu, literaturu, fotografii, umění všeobecně. Jsem minimalista, věřím v jednoduchost. V mém světě nemá nic pouze jeden rozměr a význam, snažím se na vše nahlížet komplexně, a to je možné pouze s jednoduchými věcmi a principy. Rád vidím svět černobíle, dělím věci na dobré a špatné. Umím zaujmout názor a stát si za ním. Rád argumentuji a nerad se hádám. Umím se nechat přesvědčit.

Deset let si hraju s počítači a už mě to nebaví.

Rád mluvím, rád píšu. Umím jednat s lidmi. Umím improvizovat, řešit problémy. Nemám komplexy, nepotřebuji si nic dokazovat. Je snadné mě motivovat. Umím se chovat. Chci dělat nové věci, toužím po vzdělání, po posouvání hranic. Chci všechno umět a všechno vědět. Chci poznávat, jak věci fungují a přispívat k tomu, aby fungovaly. Baví mne hrát si s textem, baví mne tweetovat, přepisovat věty tak, aby sdělovaly přesně to, co chci. Mám neustále nové nápady.

Chci dělat něco jiného, než dělám teď. Na jednorázovou akci, výpomoc, nárazovou nebo občasnou práci, na chvíli, napořád.

Je mi třicet a mám modré oči.

Chcete mě?

U nás v Lovosicích

První nesmělé pokusy o fotografický projekt k nahlédnutí zde: 500px.com/lovography

notice
language

Výuka kreativity

Kreativita je svatým grálem moderní doby. Všechno je potřeba dělat jinak a nově a nápaditě a kreativně. Na pracovních pohovorech je kreativita tématem číslo jedna. Na reklamu bez kreativity ani nemyslete. Kreativní myšlení se nám vloudilo snad i do Prostřeno. Své dítě přece nedáte do školy, která nepodporuje kreativitu – ne, že byste měli na výběr, kreativitu dnes podporují naprosto všechny.

„Nejsem produktem kreativního školství“ by byl možná dobrý nápis na tričko. Původně jsem měl na mysli placku, ale pak jsem si ji představil vedle placky „Volím Karla“ a ta kombinace byla i na mne příliš ironická. V době mé indoktrinace se kreativní školství teprve nesměle oťukávalo. Zažili jsme i moderní metody, takové, které jsou v dnešní době docela běžné. Mohli jsme se například během vybraných hodin napít. A s dovolením jsme dokonce mohli i na záchod. Ne příliš často, samozřejmě. Interaktivní výuka byla tenkrát v plenkách, vrcholem zapojení studenstva bylo samostatné zatemňování odborné učebny před výukou fyziky, samozřejmě pod bedlivým dozorem paní profesorky. Vlastně ne, svou podstatou k interaktivitě přirozeně táhla výuka výpočetní techniky. Pamatuji se například na sofistikovanou customizaci Novellovského login screenu, pomocí které se daly lapat hesla. Pravdou ale je, že v těchto hodinách – povinných i nepovinných – byly položeny základní kameny mého vztahu k počítačům, které mi vydržely až do dnešních dnů.

Například šílenství zvané MORPG. Textové verze, přirozeně. Každý měl svou postavu, svého poloboha. Jeli v tom všichni. No, všichni – všichni, kdo mě tenkrát zajímali. Později se ukázalo, že „všichni“ byla poměrně úzká skupina lidí. Trefili jsme se do zvláštní doby, u nás to ještě nikoho nezajímalo a ve světě to nikoho nezajímalo. Takových trendů bych mohl jmenovat více, namátkou e-mail, série Warcraft, nebo Windows 3.11. Základním kamenem mého počítačového vzdělání je zejména to, že všechny trendy musí nejprve projít kolem a pokud možno vyhasnout, abychom se do nich mohli pustit s plnou vervou.

A někdy v té době se začala vyučovat kreativita.

Přemýšlím, jak k tomu asi došlo. Pravděpodobně příkaz shora, jak to tak ve školství bývá. Naše děti jsou málo kreativní, musíme je to naučit. Představuji si, že tenkrát byli učitelé trochu bezradní. Jak máme tu kreativitu učit, ptali se. Ptali se sami sebe, ptali se kolegů, ptali se na ministerstvu. Ptali se všude možně. Kreativitu můžeme učit tak, že naučíme děti něco tvořit. Samostatně. A tak se děti začaly učit tvořit. Samostatně.

Slovo „samostatně“ je klíčové. Něco vytvořit je jedna věc, dát tomu nějaký smysl je věc druhá. V naší kreativní společnosti neustále něco tvoříme. Naše realita je plná prezentací, instalací, deinstalací, reinstalací, demonstrací, manifestací. Jsme všemi těmi –cemi přímo oslepeni, ohlušeni, znechuceni. Dodat dnes něčemu význam je tak složité zejména proto, že po významu nikdo nepátrá. Důležitá je přece kreativita.

Být kreativní je snadné, vždyť návody na probuzení vašeho kreativního já se na vás hrnou zpoza každého rohu. Udělejte každý den něco jinak. Pořiďte si blok. Pište pro radost. Vstaňte levou nohou. Pijte kafe. Oblečte si každou ponožku jinou. Sejděte schody pozadu. Hopkejte po kanceláři. Čtěte. Nepijte kafe. Přenastavte hodiny. Spěte pod oranžovou dekou. Pijte červené víno. Pozorujte mraky. Bavte se s cizinci. Berte stopaře. Okousejte si nehty do tvaru srdce. Spěte s otevřeným oknem. Skládejte mozaiky z lentilek. Jděte ven bez brýlí. Pijte bílé víno. Sviťte si lampou s ručně vyrobeným stínítkem. Pijte kohoutkovou vodu. Pěstujte řeřichu. Vezměte si kočku z útulku. Milujte svou práci. Olizujte zrcadlo. Vzrušujte se smyslnými představami. Vzrušujte se nesmyslnými představami. Utečte.

Utečte.

Výuka kreativity má jednu vadu. Jakmile něco začnete učit, přestává to být kreativní. Všimli jste si někdy, že nejkreativnější jste ve věcech, které jste se naučili sami?

news
feed

Bez nálady

Prší.

Kapky deště s sebou nesou z nebe informace. Kdo jsou, odkud padají, jaké to tam je. Kdybychom je jen uměli rozluštit.

Dokonalý tvar přímo vybízí k luštění záhad. Je to jen odpor vzduchu, nebo je v tom nějaký záměr? Božské poselství, fyzika, chemie, náhoda. Chytám kapky deště na jazyk. Jsou kyselé.

Kyselé hrozny hněvu z nebes, snad to je jejich poselství. Nebo možná odpuštění, padají, aby z nás smyly hříchy. Cítím je na jazyku, na čele, na zavřených očích. Čím víc jich pochytám, tím lepší člověk budu.

Má mysl touží po záhadách, po odkrývání tajemna. A zároveň se mu brání, možná ví, že některé věci mají zůstat skryty. Informace padají z nebe, bity a bajty, kilo, tera, litry. Vsakují do mne všechny taje světa.

Nic není zadarmo, neustále mi opakují. Ale já vím, že to není pravda. Déšť je, stejně jako vědění. Stačí se jen rozběhnout a pochytat co nejvíce kapek. A až budu úplně promočený a svět se na mě bude dívat jako na blázna, to bude má nirvána.

Vidím ji, budoucí kapku – teď krystalek ledu – jak se odlomí a padá. Cestou taje a nasává celý svět. V jedné kapce je dokonalost. Asijské monzuny, dánské deště, polární sněhy, třeboňské rybníky, krasové jeskyně, holandské kanály, řeky spoutané přehradami i lužní lesy. Duha.

Dokonalost padá, padá přímo na mě. Nese v sobě tajemství našeho světa. Kdybychom je tak uměli rozluštit – teď, tady je, jsem tomu blízko, míří přímo na můj jazyk! Jsem jen takový krůček od všeobjímajícího poznání.

Plesk – a je to.

Je po všem.

Proč jen je na to luštění tak málo času?

advertise
conditions
%d blogerům se to líbí:
careers