Post Blue

It's in the water, baby…
support

Není divu

Není divu, že důvěra v politiky neustále klesá, protože na nejvyšších státních úrovních si evidentně nevšimli, že devatenácté, ba i dvacáté století je dávno pryč. Místo toho, abychom se vyrovnávali se změnami základních paradigmat na trhu práce, snažíme se vše zregulovat a přerozdělit tak, aby se nikdo neměl o moc lépe než ostatní.

Velké debaty momentálně provázejí situaci kolem předškolního vzdělávání. On tedy samotný termín vzdělávání je poněkud zavádějící, protože školy se postupně transformují z institucí vzdělávacích na instituce hlídací, takže není divu, že celé slavné předškolní vzdělávání spěje k obyčejnému státem organizovanému babysittingu. Problém je definován jako nedostatek místa ve školkách, takže rodiče nemohou pracovat na plný úvazek.

Řešení se nabízí hned několik, od změn stávajících zákonů po přijímání nových, vytváření pololegálních dětských skupin, podporou zakládání firemních školek a tak dále. Všechna navrhovaná opatření ale řeší pouze symptomy mnohem hlubšího problému, tedy že rodiče nechtějí být s dětmi doma.

Otevřený i plíživý socialismus dvacátého století pokračuje i do století nového. Svou základní úlohu, tedy rozklad rodiny, plní na výbornou. A rozhodně se nechystá s tím přestat.

Nalijme si čistého vína – žijeme v době, kdy je produktivita práce tak vysoká, že všechny vyspělé země trpí obrovskou přezaměstnaností. Zvláštní je, že i když si to většina lidí uvědomuje, správnou cestu vidí ve zvyšování počtu pracovních míst, a ne ve snižování pracovních úvazků. V roce 2015 opravdu není nutné pracovat osm hodin denně, čtyřicet hodin týdně. Produktivita práce je tak vysoká, že mnoho lidí vyplňuje pracovní čas záměrnou neproduktivitou. Základní ekonomické poučky fungují perfektně – když je nějaké komodity dostatek, klesá její cena. Práce je v našem světě nejen dostatek, ale obrovský přebytek, což nutně vede k devalvaci její ceny. Proto si tolik lidí stěžuje na plat – jejich práce, odborná i neodborná, je prostě zbytná.

Tím se ovšem dostáváme do zajímavé situace – protože naše společnost je nastavena na hodinky a ne na úkoly, většina lidí zná přímou úměru takto: Chci-li mít více peněz pro svou rodinu nebo na své koníčky, musím strávit více času v práci, a tedy budu mít méně času na rodinu a koníčky. Nejvíc evidentní je to právě v případě rodičů malých dětí – více peněz = méně času.

Přitom ta samotná rovnice je nesmyslná. Funguje jen u profesí z matematických příkladů – když horník narube za pět hodin x vozíků uhlí, kolik jich narube za osm hodin? 21. století nám dává obrovskou pracovní flexibilitu, kterou naprostá většina z nás nevyužívá. Společenské klima je nastaveno tak, že kdo není v práci, je flákač. A kdo chce zůstávat s dětmi doma, je podezřelý, protože slušný člověk si to přeci nemůže dovolit.

Správné řešení otázky školek tedy není ve zvyšování jejich počtu, ale v nastavení podmínek tak, aby děti nemusely trávit čas ve státních a státem podporovaných ústavech, ale mohly zůstávat co nejdéle tam, kde mají být – se svými rodiči.

information

Zastavovací pussy

Já tomu nějak nerozumím. Policie má problém s ujíždějícími řidiči, proto si pořídí zastavovací pásy. Ty jsou speciální v tom, že donutí auto bezpečně zastavit. Prorazí mu totiž pneumatiky, takže se auto stane fakticky neovladatelné.

A fakticky neovladatelné auto samozřejmě okamžitě bezpečně zastaví.

Aha.

Ještě něco na tom nechápu. Pokud řidič ujíždí, pak je většinou před těmi, kdo ho honí. Jenže pokud má fungovat zastavovací pás, pak by měl ležet spíš před autem.

Mám-li se řídit podle televizních zpráv, největší problémy dělají ujíždějící řidiči ve městech a motorkáři. Což je pech, protože do města se pásy moc nehodí a na motorkáře jsou zase účinné až až.

Líbí se mi, jak má policie média zmáknutá. Poslušně papouškují vše, co se jim řekne, a vyrábí nepřítele, jak je zrovna potřeba. Novou investici do zastavovacích pásů (které jsou, jestli jsem viděl dobře, na jedno použití) bylo potřeba před veřejností zdůvodnit, proto velkolepé reportáži předcházela mediální ujížděčská masáž, takže nyní nadšeně hýkáme. Teď jsou v mediálním zaměřovači řidiči pod vlivem návykových látek, tak uvidíme.

Jenom se trochu obávám, aby naši udatní strážci zákona při zajišťování bezpečnosti světa nevyráběli zbytečné nebezpečí.

 

store

Jak na zákaznický servis

Před nějakou dobou jsem si koupil hodinky Suunto Core. Již od začátku měly problém s barometrem, jeho údaje byly naprosto nepoužitelné. Dlouho jsem se chystal k tomu je reklamovat, až mi prošla záruka. Když jsem na Suunto webu ale objevil možnost objednání servisu online, schválně jsem si ho zkusil vyplnit. Stačilo zadat pár údajů, vybrat datum a čas vyzvednutí, odeslat, vytisknout průvodní list a čekat. To bylo v pondělí 29. 12. 2014.

Druhý den přijela ve sjednaný čas hnědá dodávka UPS a na Silvestra už byly hodinky ve Finsku. S napětím jsem čekal, co bude.

Nedělo se nic.

A dnes, 8. 1. 2015 přijela opět hnědá dodávka a přivezla mi hodinky. Vyměněné za nový kus, fungují tak, jak ty předtím nikdy nefungovaly.

Co k tomu dodat? Je vůbec třeba něco dodávat?

Vyplnil jsem, asi poprvé v životě, dotazník zákaznické spokojenosti.

#jesuischarlie

Každý z nás dělá něco, co se jinému nelíbí, nebo ho dokonce uráží. Civilizace pro mě znamená, že to děláme se strachem z posměchu, urážek, nebo i soudu. Ne se strachem o život.

privacy
faq

Sametová skepse

Německým slovem roku 2014 se stalo slovo „lichtgrenze“, zatímco českým slovem roku 2014 se stalo slovo „pasy“.

Když jsme se vyráželi na lichtgrenze do Berlína podívat, bál jsem se, že tam bude příliš mnoho lidí. Na místě se ale ukázalo, že davy dodávají celé instalaci tu správnou váhu. Světelná hranice byla sama o sobě působivá, ale to, co působilo doopravdy, byly právě ty tisícovky lidí, které proudily po ní. Bylo to v přímém kontrastu s šedivou – doslova – realitou doby, kdy tam stála zeď skutečná. Prázdné ulice, pásmo nikoho a vlastně všech.

V Praze se konal 17. listopadu na Václavském náměstí koncert.

Já sice chápu, že u nás žádný podobný symbol sametové revoluce nemáme, protože naše revoluce byla spíše „vo lidech“, ale stejně, jako by pětadvacetileté výročí nestálo za víc než za koncert.

Možná je to tím, že 17. listopad naši společnosti i po pětadvaceti letech nijak zvlášť nespojuje. Mnoho lidí ho vnímá spíš jako generálku na silvestr, spojený s menším bilancováním i popíjením, zejména kvůli tomu, že pak následuje pracovní den. Mnoho lidí si myslí, že vlastně není moc co slavit.

A je vůbec?

Dvacet pět let po revoluci není náš stát v rozkladu, naopak se těší výbornému zdraví. Armáda státních úředníků je velká jako nikdy jindy, armáda skutečná se těší velikosti a vážnosti asi jako sdružení chovatelů drobného ptactva. Ministerstvo financí vede typický český chytrák, manažer, jehož firmám se rok po jeho odchodu daří lépe než kdy předtím. Nebývale si rozumí s hlavou státu, zneuznaným politikem s vřele mstivou povahou. Premiérem je… kdo je vlastně premiérem?

Ale čert vezmi vysokou politiku, když o vašich životech rozhodují nekvalifikovaní úředníci na finančních, stavebních a dalších úřadech. Lidé, jejichž jedinou motivací je vydržet v úřadě co nejdéle, protože tabulkové platy zohledňují primárně délku praxe. O vašich životech rozhodují lidé, kteří pro správná rozhodnutí nemají vzdělání, kvalifikaci, ani zájem. Lidé, kteří jsou díky služebnímu zákonu na svých místech zakonzervováni pravděpodobně navždy.

Žijeme v zemi, kde potřebujeme zákony na to, aby nás ochránily před jinými zákony. V zemi, kde je více policistů než kdy předtím, kteří znovu začínají dohlížet na onen pověstný klid na práci. V zemi, v jejíchž zákonech a nařízeních se každý živnostník orientuje lépe než ti, kteří vynucují jejich dodržování.

Kdybyste na konci osmdesátých let seděli v nějakém prognostickém ústavu a přemýšleli, jak alespoň na nějakou dobu zachránit zjevně se hroutící systém, asi byste to nevymysleli lépe. Nejdříve zrušíte vedoucí úlohu jedné strany, protože už nebude potřeba – nakonec vykrystalizují dvě tři velké strany, které si rozdělí zdánlivou moc (ta faktická je stejně koncentrována jinde). Poté otevřete hranice, protože kam by ti lidé chodili? Vládu sice předáte disidentům a známým tvářím, pro chod státu ale potřebujete odborníky, kteří se ovšem nezhmotní z éteru, že. Armádě vyhlásíte nového nepřítele, policii potřebujete tak jako tak a soudce si taky nevycucáte z prstu. Státní majetek zachráníte tím, že ho rozdáte a budete doufat, že to, co se ztratí, se alespoň částečně ztratí do správných rukou. Vyhlásíte zločinnost minulého režimu, ale lidé na správných místech zajistí faktickou beztrestnost. Lid bude spokojený, protože se mu skokově zvedne životní úroveň, ochutná cizokrajné pochoutky a uvidí i jiné moře, než Balaton. Dáte tomu pár let, řekněme dvacet pětadvacet, nakonec nejste ještě tak staří, a na stará kolena převezmete opět otěže a uděláte si hezký důchod jako spasitelé sociálního státu.

Přitažené za vlasy? Absurdní?

Dobře, jedeme dál. Jak budete ovládat veřejné mínění? Cenzura se neosvědčila jako dlouhodobý plán, lidé si nakonec uvědomí křiklavý rozpor mezi propagandou a skutečností. Důvěru si vybudujete poměrně jednoduše tím, že budete poukazovat na to, co je skutečné, co lidé vidí kolem sebe. A dáte jim toho tolik, že otupí a ztratí pozornost. Příklad? Debata o poslaneckých platech – hrozilo až 26% zvýšení! Ta nehoráznost! Jenže – kolik peněz přijde na platy politiků za rok? Hrubým odhadem třeba pět miliard. To je 5 000 000 000,- Kč. Hodně peněz? Státní rozpočet na rok 2015 má schválený schodek sto miliard, tedy 100 000 000 000,- Kč. Příjmové složky tvoří 1 118 500 000 000,- Kč a výdaje 1 218 500 000 000,- Kč. To jenom abychom se uvedli do kontextu, co je hodně peněz. Mimochodem, majetek Andreje Babiše, druhého nejbohatšího Čecha a shodou okolností ministra financí, kdyby někdo zapomněl, odhaduje časopis Forbes na 39 500 000 000 korun. Pravdu? Kdyby se poslanecké platy zvedly třikrát, pro státní rozpočet je to stále nezajímavá položka. Platy poslanců budily nezasloužené vášně, co by tedy bylo zasloužené? Daňové změny pro rok 2015. Změny v registru vozidel ode dneška. To, že ministr financí považuje schodek sto miliard za úspěch. Dalo by se pokračovat dál a dál…

Po pár letech skutečné svobody je tu opět období utahování šroubů. Každý incident, skutečný nebo ne, je záminkou k další otočce. Špatný výběr daní? Nezodpovědní řidiči (zvlášť oblíbená skupina)? Vyšinutý vrah? Soukromá firma provozující muniční sklad? I když se to hned nezdá, každá taková událost má tichou dohru v dalších nařízeních, vyhláškách a zákonech. Sbírka zákonů má tisíce stran a neexistuje nikdo, kdo by se v nich vyznal, natož aby měl tušení, jaké dopady bude mít v podstatě jakákoliv změna.

Takové prostředí samozřejmě mimořádně nahrává lidem, kteří sledují své konkrétní zájmy, a dělá ze všech našich symbolů revoluce užitečné idioty. I proto je škoda, že nemáme žádnou Berlínskou zeď, která by byla symbolem sama o sobě. Mimochodem, Německo ohlásilo pro letošní rok vyrovnaný rozpočet. Pak, že to nejde.

Sametová skepse je pokračováním Havlovy blbé nálady, je to všudypřítomné dusno vycházející ze zvláštního rozporu, který cítí většina národa. Rozpor mezi všudypřítomným hlásáním svobody a pocitem, že se zase nic moc nezměnilo. Postupný přerod z „Za tohle jsme bojovali?“ na „Za tohle jste bojovali?“ a uvědoměním si, že tu skoro nikdo vlastně za nic moc nebojoval.

V roce 1968 taková revoluce nemohla proběhnout, okolní svět na to nebyl ještě připraven. Protože ale socialisté jsou a vždycky byli nejdůležitějším vývozním artiklem komunistických států, od té doby proběhla plíživá socializace Evropy a tempo inovací se zpomalilo, až zastavilo. Přitom to byl jediný skutečný rozdíl v oněch zřízeních, protože za neustálým růstem životní úrovně v zemích před železnou oponou nebylo zvyšování minimální mzdy, ale právě inovace. Jedině ty totiž nutí společnost být neustále ve střehu, což je základním předpokladem dlouhodobého úspěchu. V roce 1989 už byla Evropa pevně usazena na „správné“ cestě. Systematická likvidace rodiny jako základní buňky funkční společnosti, která mimochodem za nadšeného aplausu mas pokračuje dodnes, způsobila totální rozklad hodnot společnosti, která se pak stává snadnou kořistí kohokoliv, kdo si troufne.

Jen pro pořádek – v letošním roce si polepší rodiny s dětmi, protože jim stát milostivě dovolí odečíst si z daní „školkovné“. Tedy místo toho, aby nechal rodičům víc prostředků tak, aby mohli trávit čas s dětmi, udělá odložení dětí do státem schválených institucí výhodnější. Pořád nic?

Je rok 2015 a stále se vyplácí jezdit do Německa nakupovat. Stále jsme druhořadý trh, který má „svá specifika“. Stále nemáme moderní dopravní spojení mezi krajskými městy, o okolních zemích nemluvě. Stejné produkty u nás mají buď horší kvalitu, nebo jsou rovnou dražší než u našich sousedů. Všudypřítomná závist podvědomě omezuje všechno naše chování. Školský systém vychovává konformní jedince, „pravičák“ je u nás nadávka. Českým slovem všech slov je slovo „ale“. To je samé ano, ale…

Skoro by se chtělo říct, že nás v roce 2015 nečeká nic moc dobrého.

Je to pravda – asi nečeká.

Sametová skepse se bude prohlubovat dál a dál a buď se z ní stane opět ten socialismus, jak na něj starší generace zapomněla a ta mladší po něm touží, nebo se stane něco mnohem horšího.

Připadá mi, že se na generaci narozenou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let trochu zapomíná, přitom jsme to my, kdo má ještě nějakou šanci tuto společnost zachránit. Nejsme tolik zatíženi minulým režimem, ale zároveň k němu máme pevné vazby. Snad jsou dostatečně pevné, aby nám dovolily nezapomenout.

language

Zeman zklamal

Podle nedávného průzkumu pro ČRo prezident Miloš Zeman svými výroky a postoji zklamal více než dvě třetiny obyvatelstva. Zkusme si to zasadit do trochu jiné perspektivy:

V druhém kole přímé volby prezidenta volilo ing. Miloše Zemana celkem 2 717 405 lidí z celkového počtu 8 434 941 oprávněných voličů, což je 32,2 %. Jinými slovy, 68,8 % obyvatel ho nevolilo (jen pro pořádek, protikandidáta, Karla Schwarzenberga, volilo 2 241 171, tedy 26,6 % voličů). Pokud se tedy v průzkumech veřejného mínění proti současnému prezidentovi staví zhruba dvě třetiny respondentů, je to stále v perfektním souladu s prezidentskou volbou.

Troufám si tedy tvrdit, že Miloš Zeman zatím ještě nijak zvlášť nezklamal. Své voliče evidentně oslovuje stále a ten zbytek ho stejně nechtěl.

Tento text není o telefonování

Když telefonujete v poloprázdné nádražní hale, nevyhnete se tomu, že si ostatní budou domýšlet druhou stranu rozhovoru a mít vás tak trochu za blbečka. Zvlášť, když při tom hovoru štrádujete sem a tam, to spolehlivě zaujmete. “V Ústí nad Labem to bude ve dvacet dva třináct. Sedum set třicet korun tam snad je, měla by tam bejt tisícovka, tak mi ji koupíš? Jsem moc ráda, že to pro mě uděláš. A prosím tě, možná blbej dotaz, ale jízdenku kam?”

Slunce už dávno zapadlo a zašlá dlažba odráží světlo z čerstvě vyměněných výbojek. Nic proti nim, ale holešovické nádraží, kde je vidět do tváří lidí kolem, ztrácí něco ze svého kouzla. A nové sedačky. A na čekárně pro první třídu stále trochu děsivý nápis “Z hygienických důvodů zavřeno”.

Traduje se, že muži rozlišují pouze šestnáct barev a asi to bude pravda, protože pro barvu místních nových sedaček výraz prostě nenacházím. Že by lososová?

Trojský most stále nesvítí, na nástupišti je příjemně chladno a vedle někdo telefonuje. “Ne, nechci tam chodit, běž si sama, stejně na ty tvoje debilní kamarádky nejsem zvědavej.” Věříte v lásku na první pohled?

Když v kupé vypnete světlo, jsou občas vidět hvězdy. Čím to je, že při pohledu na hvězdy napadají člověka samá klišé? A čím to je, že mu najednou nepřipadají jako klišé? Vždycky mi říkali, že při pohledu na hvězdy si člověk uvědomí svou malost. Já si lidskou malost uvědomuji v diskuzích na internetu, ne při pohledu na hvězdnou oblohu. Zdá se mi blízko, tak blízko, že by se jí možná dalo dotknout, kdyby se jeden dokázal ještě o kousek víc natáhnout.

Vedle v kupé někdo telefonuje. “Ty vole, to je kisna. Ty vole, Aleši, to je ta, dcera tamtý, jak jsme s ní to. Víš? Ta teda přibrala. Počkej, já zavřu dveře, zvenku sem něco smrdí.”

Když necháte světlo rozsvícené, nevidíte naopak zvenku nic. Vaše kupé má najednou dvanáct míst a sedí v něm dva lidé. Kdo je ten druhý? Někoho vám připomíná, ale nemůžete si vzpomenout. Vzpomínky se perou jedna s druhou, ale ty ruce znám, jenom jsou nějaké zničené, odřené, suché. Suché rty, co pálí. Hluk v tunelu.

Průvodčí telefonuje. “Ne, nemáme zpoždění, proč bys na mě měla čekat? To víš, že půjdu rovnou domů. Ne, nestavím se cestou v hospodě. Možná na jedno. Vydrž, musím jít zkontrolovat ty, co přistoupili.” Docela hezká holka, ale hlas má jako chlap.

Jestli má poslední vlak své kouzlo, o předposledním to rozhodně neplatí. V předposledním vlaku se nikdy nic nestane. Stanice ubíhají za oknem, vnímáte jejich názvy, přemýšlíte nad nimi. Mlčechvosty. Dolní Beřkovice. Hrdly. V hlavě máte prázdno stejně jako ve vagónu první třídy. Nemůžete spát, nemůžete číst, nechce se vám poslouchat hudba. Hrob. Prackovice nad Labem. Dolní Zálezly.

V Roudnici na nástupišti někdo telefonuje. “Jasně, zrovna jsem vylezl z vlaku. Ne, nevím, jak se tam dostanu, ale za deset minut jsem tam. Jasně. Jasně. Jasně. Jasně. Neboj. Jasně. Zdar. Jasně.”

Je prý neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale platí to, i když slyšíte jenom polovinu? Etiketa v telefonickém světě dostává na frak. Hola hola, tam Smoljak.

Koleje se tu lesknou skoro tak, jak jsem si představoval Rearden Metal, ale tyhle určitě nebudou zázračné. I když – proč by nebyly? Dojdu po nich až domů, za přejezdem doleva pod most a kolem parkoviště do červených vrat. Nebo jsou růžová? Čert vem ty barvy, navíc se pořád mění, v noci jako by nebyly, ráno jsou jasné a večer zase všechny do oranžova. Jak mám vůbec někomu popsat, jaké dveře má hledat? Musím vzít v potaz, kdy asi tak přijde, ale co když nemám tušení?

Pravda, mohl bych mu říct číslo. A teď mne omluvte, někdo mi telefonuje.

forum

Klid na práci

Český prezident zopakoval svůj stabilní názor, že se na Ukrajině mají uskutečnit parlamentní a prezidentské volby, které vyřeší situaci po pádu prezidenta Viktora Janukovyče. “Není možné, aby o vládě rozhodovalo jakékoli náměstí. Ať je to Majdan, ať je to náměstí ve Lvově nebo naopak náměstí v Doněcku. Ať většina Ukrajinců si zvolí svoji politickou reprezentaci,” uvedl Zeman.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/zeman-zavedeni-sankci-nevede-k-zadnemu-rozumnemu-vysledku-pao-/zpravy-domov.aspx?c=A140304_172542_ln_domov_ml

Klid na práci a pořádek, je to stále stejné. Základním úkolem politika je pečlivě pěstovat v Běžném občanovi pocit, že nemůže nic změnit. Pokud chce, musí projít “demokratickou” cestou, tedy nějakým tajemným způsobem, o kterém se sice dnes na školách vyučuje, ale nikdo ho nikdy nezažil v praxi. Před pětadvaceti lety se panu prezidentovi to náměstí hodilo, dnes je mu přirozeně proti srsti.

O vládě a směřování země vůbec rozhoduje tolik lidí, že by se na náměstí možná vešli do kašny a vypadali jako parta přiopilých turistů. Není tedy divu, že se hrozí pomyšlení, že by měli brát na vědomí vůli mnohonásobně větší skupiny obyvatel.

Neobhajuji ani nehodnotím ideologii nebo chování davu, jenom tvrdím, že pokud chceme mít skutečně ten pověstný klid na práci a pořádek, je potřeba pro to něco dělat.

profile

ČT vs TW – 1:0

Jsem určitě jeden z posledních, kteří by se zastávali České televize nebo veřejnoprávních médií vůbec, ale včerejší Twitterová hysterie ohledně přenosu z jednání vlády docela překvapila i mne.

I když, vlastně ani moc ne. V době facebookových lajků je tak lákavě snadné vyjádřit podporu čemukoliv a sociální sítě samy nás přesvědčují, že jimi skutečně můžeme něco změnit. Jejich skutečný přesah do reálného života je ale v něčem jiném, ne v “když tento tweet získá 10 000 000 retweetů, násilí na Ukrajině skončí”.

Pro život naprosté většiny občanů ČR je mnohem zásadnější jednání vlády než momentální situace na Ukrajině.

Žijeme ale v zemi stále ještě dostatečně svobodné na to, abychom si mohli vybrat zdroj informací, který bude lépe pokrývat to, co my sami považujeme za zajímavé.

Naštěstí.

report

Za komunistů se špatně nežilo…

…v létě bylo vedro, v zimě sněžilo. (Plíhal-Nohavica)

Daniel Vávra napsal moc hezký příspěvek na blog, se kterým v zásadě souhlasím, až na jednu věc.

Protože komunismus je utopická ideologie založená na představě, že lidi jsou pracovitý, hodný, poctivý, slušný, zodpovědný a všichni sobě rovný.

Opravdu netuším, kde na to všichni přišli (tedy vím, také jsem si to myslel. Ve škole.), ale komunismus rozhodně není hodná utopická ideologie, kterou jen vzali lidé za špatný konec.

Komunismus je od základu špatná, zlá a prohnilá ideologie v nejhorším slova smyslu, která na člověka pohlíží pouze jako na zdroj, který je potřeba využívat tak, aby přinesl prospěch úzce definované elitě.

A ani pokud patříte k té elitě, nebude váš život dobrý. Lepší než ostatních lidí, ale nikdy dobrý.

suggest
participate
terms
%d blogerům se to líbí:
contact