Post Blue

It's in the water, baby…

Bloudíme v kruzích

Při další, asi třísté osmdesáté šesté debatě o situaci na našich silnicích, jsem dospěl k prozření. S největší pravděpodobností narážím na zcela fundamentální nepochopení debatujících stran. Je to ten český „odezdikezdismus“ (zrovna tuhle jsem říkal, jak je angličtina super, že dokáže udělat sloveso z čehokoliv… taky máme hezké výrazové prostředky) – buď budeme jezdit všichni absolutně podle předpisů, a pak se nemůžou stávat nehody, nebo budeme všichni jezdit jako prasata, a pak se všichni pozabíjíme, včetně žen, dětí a kojenců, kteří ani nepijí pivo. Jenže ono to tak není, jak ostatně každodenní zkušenost potvrzuje. Lidské vnímání totiž není digitální (zákon buď dodržujeme, nebo porušujeme), ale osciluje ve velmi jemné škále, kdy ta skutečná litera zákona je pouze jedním ze vstupů, na základě kterých se rozhodujeme.

Ono je to vůbec s vnímáním těch zákonů takové ošemetné. Jsou zákony, které jsou skutečně téměř digitální – pokud někoho zabijete, můžeme se sice bavit o různých polehčujících i přitěžujících okolnostech, které budou mít vliv na kvalifikaci onoho skutku (a případný trest), nicméně oběť je mrtvá, a protože zákon zapovídá zabíjet ostatní lidi, je nad slunce jasné, že se trestný čin stal. Stejně tak krádež – pokud mi ukradnete z peněženky pětistovku (a víc byste z mé peněženky stejně těžko kradli), pak je to opět jasné – mně vznikla škoda, způsobili jste ji vy, pročež jste zloději a budete pykat.

Na silnici to ale zdaleka tak jasné není.

To, že překročím povolenou rychlost, přejedu plnou čáru, jedu na červenou, nebo třeba špatně parkuji, automaticky neznamená, že se stane někomu nějaká újma. Ta červená je dobrý příklad – pokud pojedu na červenou v rušné křižovatce, újma se stane velmi pravděpodobně a velmi rychle. Pokud na tu samou červenou pojedu ve tři v noci, kdy v dohledu evidentně nikdo není, pak jsem sice porušil literu zákona (neb zákon neuposlechnutí signálu „Stůj“ zapovídá), ale žádnou škodu jsem nikomu nezpůsobil.

A včil mudruj.

Nehodlám se zde dopouštět nošení sov do Athén a poučovat o formální a materiální stránce přestupku, od toho jsou jiní, povolanější, pojďme si spíš rozebrat to, co vzbuzuje největší vášně, tedy onu rychlost.

To, jakou rychlostí můžete na dané komunikaci aktuálně jet, určují primárně dva faktory: Aktuálně platná nejvyšší dovolená rychlost (která může být určena buď generickým limitem 50/90/130, místní úpravou, případně vlastnostmi vozidla) a to, co výslovně zmiňuje § 18, odst. 1 zákona 361/2000 Sb., tedy:

Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Ten druhý faktor je zdánlivě jasný, jet můžete maximálně tak rychle, abyste byli schopni zastavit vozidlo na rozhled (a zároveň nejezdit zbytečně pomalu, to zapovídá § 18, odst. 2b), ale jeho naplňování v praxi je poměrně složité, zejména pro to, že to vyžaduje množství tzv. soft skills, hlavně sebereflexi. Pravdou ovšem je, že ač se nám média snaží tvrdit opak, naprostá většina řidičů to zvládá bez výraznějších obtíží.

Mimochodem, odstavec 2b mluví výslovně o bezdůvodně pomalé jízdě, takže až příště budete nadávat na někoho bezdůvodně pomalého, uvědomte si, že může něco hledat, vézt akvárko, jet do servisu s brzdami, nebo si třeba prostě jen nevěří a jede přesně podle odstavce 1. Obecně bych řekl, že fenomén „podle sebe soudím tebe“ je na silnicích rozšířen zbytečně moc.

První faktor, tedy arbitrární omezení rychlosti vzbuzuje ony vášně. „V Německu žádnou omezenou rychlost na dálnicích nemají a nehodovost je nižší než u nás,“ „Ve Skandinávii mají omezení na 110 a nehodovost je nižší než u nás,“ a tak dále, a tak dále. Zajímavé je, že málokdo rozporuje ty nižší limity, skoro vždy se debata točí kolem limitů dálničních.

Pravda je, že rychlost na dálnici je irelevantní.

Dálnice jsou nejbezpečnější silnice vůbec, protože mají striktně oddělený protisměrný provoz a oproti ostatním komunikacím velké množství varovných i bezpečnostních prvků. Limity na ostatních komunikacích jsou mnohem zajímavější.

Ty totiž slouží zejména k tomu, aby byl provoz předvídatelný.

V rozporu s většinovým míněním, rychlost přijíždějícího vozidla se obecně odhaduje velmi špatně, o ztížených světelných podmínkách (noc, déšť apod.) nemluvě. Proto je například pro chodce úžasnou přidanou hodnotou, může-li počítat s tím, že pokud je na daném místě povolena (50), bude se přijíždějící auto přibližovat asi padesátkou, možná sedmdesátkou, ale téměř jistě ne stovkou. Stejně tak pokud vyjíždím z vedlejší silnice na hlavní, pak předpokládám, že to vozidlo v dálce jede devadesát, maximálně sto dvacet, ale rozhodně ne dvě stě.

Nikdo vám nebrání jezdit na okreskách 150. Bude-li to bezpečné (a tím teď nemyslím limit, ale skutečnou bezpečnost – ona je totiž bohužel pravda, že na okresce bez vyloučení ostatního provozu není 150 bezpečná rychlost skoro nikdy), jen do toho. Problém je v tom, že o tom, jestli je to doopravdy bezpečné, jste jako řidiči málokdy kompetentní rozhodnout, protože většinou nemáte dostatek informací. Takže to risknete, v pořádku, je ale bezpodmínečně nutné si uvědomit, že je to risk.

Silniční doprava je velmi specifická v tom, že její bezpečnost téměř stoprocentně závisí na individuálních rozhodnutích jednotlivých řidičů. Je nezbytně nutné si neustále uvědomovat, že řidiči jsou jen lidé, kteří reagují na různé podněty různě. Pravidla silničního provozu tu nejsou od toho, abyste se museli nechat buzerovat od pochybných individuí (někdy dokonce i v uniformě), kteří mají pocit, že jste nedovychovaní. Pravidla silničního provozu nejsou dogma, které musíte bezchybně dodržovat za každou cenu, jsou vodítkem, které dennodenně činí provoz na pozemních komunikacích předvídatelnější, a tedy bezpečnější.

Zkuste je dodržovat alespoň rámcově.

Včetně rychlosti.

service

Loď dětství a naděje

Podařilo se mi narazit na toto:

fb-oesterreich

Hezky napsáno, má to příběh, zamyšlení i pointu. Taková trochu moderní bajka o tom, co je to Rakousko vlastně za moderní demokracii, když se nějaký Rakušan zcela vážně ptá, zda jsou vlajky s nápisy “Islám v ČR nechceme” legální. Věřím sice, že si dotyčná neplete sociální a důchodové pojištění, ale přiznejme si, že v těch ústavních svobodách trochu zmatek má.

Protože problém není v tom, že by podobné projevy měly být v ČR nelegální. Problém je v tom, že jim ochotně naslouchá tolik lidí, do kterých byste to neřekli, že se mi z toho svírá žaludek.

suggest

Hovado z Prahy

Sdílím s mnoha svými známými názor, že Adriana Krnáčová nebyla pro primátorku hlavního města, řekněme, úplně šťastnou volbou. Co již ale nesdílím, je názor, že je tomu tak kvůli tomu, že není rodilou pražačkou (abych pravdu řekl, takhle se nikdo nevyjádřil, matně si vybavuji, že v nějaké diskuzi padalo něco o zkurvených Slovenkách, ale s tím už nesouhlasím vůbec). Celé mne to však navádí k širšímu problému, kterým je vnímání, že v případě lokálního managementu je kdokoliv zvenku automaticky nechopný kretén.

Ona to totiž není pravda.

Dokonce někdy právě naopak – člověk “zvenku” může lokálního patriota pohodlně přehrát na jeho vlastním hřišti. “Místní” totiž často operují v zajetých kolejích, tedy “takhle se to dělalo vždycky, takhle je to správně”. Samozřejmě netvrdím, že nominovat pro správu lokálních věcí “místní” je špatně, to rozhodně ne. Jenom je potřeba si uvědomit, že skutečná pravda leží někde jinde.

Hovado z Prahy zůstane hovadem i v Brně.

store

Windows is loading

Trochu nechápu, co lidem neustále vadí na Windows, potažmo MS. Mají své problémy, mnoho z nich je ale způsobeno jejich rozšířením (tedy že každý operační systém, který by se dočkal podobné rozšířenosti, by trpěl podobnými problémy). Já osobně Windows používám, mám poměrně extenzivní zkušenosti s jinými systémy, a přesto bych neměnil.

Jenom už mě přestává pomalu bavit poslouchání “proč proboha ty dementní widle” od lidí, kteří vůbec (ale vůbec) netuší, o čem mluví.

Nejsou na to nějaké prášky?

tools

A jsme v pytli

Němečtí výzkumníci zjistili, že naše drahá planeta je pravděpodobně úplně v pytli. Jedinou cestou z pytle ven je okamžitě přestat spalovat veškerá fosilní paliva. Pokud nepřestaneme a budeme pokračovat v současném kurzu, v roce 2150 pravděpodobně zahubíme život v oceánech, protože ty naakumulují tolik oxidu uhličitého, že v nich zanikne život tak, jak ho známe.

2150?

Jako vážně?

Nepátral jsem po tom, co jsou oni výzkumníci zač (vy můžete, odkaz na původní článek je zde), ale já osobně, i když nejsem žádný výzkumník, vidím problém právě v tom “současném kurzu”, neboli “business as usual”, jak ho nazývají oni sami. Stejně jako jsou nevyzpytatelné cesty Boží, jsou stejně nevyzpytatelné i cesty technologického pokroku. Kouzlo budoucnosti je právě v tom, že ji nelze efektivně předpovídat. V sedmdesátých letech minulého století lidstvo očekávalo, že během pár desetiletí budou reálné základny na Měsíci, případně kolonizace Marsu. Lidstvo bylo tehdy opojeno vesmírným výzkumem, proto předpokládalo, že budoucnost bude patřit vesmírnému výzkumu. Kdybyste nějakému tehdejšímu futurologovi řekli, že za čtyřicet let už nebudou existovat ani raketoplány, že výzkum vesmíru bude odstaven na druhou kolej a zasluhovat se o něj budou zejména soukromé společnosti, a že nejpřevratnějším vynálezem bude mobilní internet, tak by se vám vysmál. Co, vysmál, řekl by vám, že jste blázni.

A přece se to stalo.

Scénář je vždy stejný – člověk míní, lidstvo mění.

Změna klimatu je rozhodně ožehavý problém. Bohužel je to problém mnohem více společenský, než technický, nebo dokonce technologický. Je nade vší pochyby jasné, že se žádné katastrofické scénáře nenaplňují. Naopak, lidé obecně i planeta se má čím dál lépe. Lidstvo po sobě postupně uklízí, dává dohromady tu spoušť, kterou natropilo v industriálních letech. A úspěšně, můžete to přece vidět všude okolo sebe. Přesto neustále slyšíme, že se blíží další a další apokalypsy.

Základní kámen úrazu je v tom, že zatímco technologický pokrok je v podstatě nezastavitelný a hlavně nepředvídatelný, společnosti se naopak vyvíjejí poměrně předvídatelně a mnohem pomaleji (pesimista by dokonce mohl říct, že vůbec). Kdyby byly mysli obyčejných lidí osvícené stejně, jako jsou mysli vynálezců a inovátorů, nebyl by v tom problém. Společenské uspořádání by pružně reagovalo na nové výzvy a potřeby. Protože tomu tak ale není, nutně se společenský řád neustále dostává do rozporu s realitou.

Většina dystopických vizí počítá s nějakou formou totalitní společnosti. Je to proto, že totalita byla pro jejich autory ztělesněním toho, co se stane se společností, kde budou technické vymoženosti ovládat pouze vybrané skupiny lidí. Přitom se (naštěstí) ukazuje, že vývoj tímto směrem vůbec nejde. Současné totalitní praktiky (i v relativně svobodných státech, jako je třeba ČR) jsou pouhým záchvěvem “starých struktur”, tedy lidí, kteří sice formálně vládnou, ale postupně ztrácí skutečný vliv nad životy svých “poddaných”. Mnohem pravděpodobnější než vize typu 1984 jsou scénáře, ve kterých současné státy nahradí celky mnohem menší, na úrovni jednotlivých aglomerací, případně státy virtuální, které nebudou se skutečným územím souviset vůbec. Ano, bude to přinášet úplně jiné problémy a ano, občané budou nostalgicky vzpomínat na to, jaké to bylo skvělé, když strejda Andrej zaváděl EET, ale ve skutečnosti se s největší pravděpodobností budou mít všichni lépe, příroda na tom bude lépe, divočina se bude rozrůstat a vzrůstající počet lidí bude živit stále menší výměra zemědělské půdy. Tak tomu dosud vždy bylo a není vůbec žádný důvod domnívat se, že tomu tak nebude i nadále.

Takže, vážení němečtí i další výzkumníci – zkoumejte dále, potřebujeme vás. Potřebujeme každý nápad, který bude řešit nějaký problém teď i v budoucnosti. Jenom nás prosím zbytečně nestrašte, a už vůbec ne tím, co bude v roce 2150.

news

Byrokraté sobě

Jestli to chápu správně, tak dle médií se do “šedé zóny” uchylují amorální zloduši, kteří nechtějí platit daně. Nechci rozpitvávat, jestli samotný akt placení/neplacení daní má něco společného s morálkou, spíš se mi nezdá, že by ty důvody byly tak jednoduché. Ono totiž neplatit daně je poměrně složité, a pokud si to jenom letmo spočítám, únikem do šedé zóny bych si třeba já mnoho nepomohl. Ty daně, které platit prostě musím (DPH, spotřební daně, apod.) jsou úhrnem mnohem vyšší, než ty, kterým se mohu vyhnout. Pokud bych chtěl skutečně “ušetřit”, pak bych se musel přesunout do zóny černé, tedy takové, kde se obchod děje s úplným vyloučením státu, což ovšem přináší radikálně jiné problémy.

Možná to samozřejmě celé špatně chápu.

Z různě posbíraných zkušeností se ale přikláním k názoru, že většina lidí pohybujících se v oné šedé ekonomice, tak dělá nejen kvůli příjmům, ale také kvůli pohodlí. Když si představím to pravidelné sezení s účetními nad doklady, dohledávání transakcí, papírování, papírování, papírování… Často si říkám, jestli nejsem sám proti sobě, když ty faktury vůbec vydávám (a většinou přijdu na to, že jsem).

Pointa je, že lidské chování je motivováno různě, (zdaleka) nejen ekonomicky. Pokud někdo uvažuje o úniku do šedé zóny, nebo třeba do jiné jurisdikce, peníze nemusí být jediný důvod.

Třeba nás to prostě už nebaví.

Popojedem…

Jako každá tragédie, i nedávná tragédie ve Studénce přitáhla spoustu generálů. Není to úplně mým zvykem, ale tentokrát se přidám i já. Na celém případu mi totiž vůbec není jasné jedno:

Jak je možné, že v roce 2015 se na železničním přejezdu srazí vlak s autem?

O tom, jak fungují železniční přejezdy, napsal vyčerpávající článek Johnny Machinegun, o tom, jak funguje systém a řidiči kamiónů píše D-FENS, a o tom, jak funguje všechno ostatní, se diskutuje na Novinkách. Ale nic z toho podle mě nevystihuje pravou podstatu problému.

V roce 1994 vznikla ve Švédsku Vision Zero. Vision Zero je koncepce, která si dala za cíl snížit počet osob usmrcených na silnicích do roku 2020 na nulu. V roce 1997 ji přijal švédský parlament a zakomponoval do švédských zákonných norem. Dnes se sice ukazuje, že cíl pravdědopobně nebude splněn (proto byl také změněn, současný je snížení úmrtí o 50% do 2020 a nula až ve 2050), ba dokonce, že jsou i efektivnější cesty (například v Německu, které Vision Zero neadoptovalo, klesal počet mrtvých rychleji než ve Švédku), ale to není zas tak důležité. Ba dokonce není ani příliš důležité, jestli aplikace VZ ve Švédsku i jinde je smysluplná, nebo užívaná jenom jako nástroj k šikaně motoristů (to je zase úplně jiný problém). Důležité je na tom to, že Vision Zero je jedna z mála věcí, na kterých se lze univerzálně shodnout. Cíl nula mrtvých na silnicích je cíl vznešený, takový, za jehož podporu se nemusí nikdo stydět. A protože je to navíc cíl vysloveně dlouhodobý, přináší krásnou možnost debat, dohod a kompromisů.

Nehody se stávají. Dílem za ně může člověk, dílem technika, dílem systém. Ve 21. století s přístupem ke neuvěřitelnému množství dat by mělo být jednoduché eliminovat systémové problémy (to jsou právě třeba ty přejezdy). Technické i lidské problémy jsou věc jiná, ty se stávají a budou stávat. Ve 21. století by ale mělo být možné najít způsob, jak snižovat fatalitu jejich následků.

Žijeme v době naprosto bezprecedentní technologické úrovně. Zároveň máme celkem neprůstřelnou jistotu, že tato úroveň bude i nadále stoupat. Proč tento pokrok využíváme ke šmírování občanů (kde navíc není potřeba, nic nebude fungovat lépe, než staré dobré udávání), místo toho, abychom ho směřovali tam, kde může napáchat nějaké skutečné dobro? To je otázka, kterou si máme klást.

A to je pravá podstata problému.

feed

Motokáry?

Tak mě napadlo…

Co takhle uspořádat pražskou motokárovou Velkou cenu? Uděláme seriál závodů po pražských motokárových okruzích, budeme dělat statistiky, vyhodnocení, a na konci sezóny nějakou odměnu pro nejlepší? Kluci/holky/páry, třeba? Šli byste do toho?

search

Dobré zprávy z ČSR

Úřad pro chudé se bouří a hrozí stávkou. Ať už si o agentuře myslíme cokoliv, zajímavé je, že Panministr Dienstbier se nechal slyšet, že je vůbec nechápe, protože tam pracuje sedmdesát lidí a odvolání jednoho z nich přece nemůže mít na jejich práci vliv. Je pro něj evidentně překvapením, že odvolání šéfa má vliv na podřízené zaměstnance. Dobrá zpráva je, že Panministr na ministerstvu pravděpodobně zůstane, což je s takovým intelektuálním vybavením jedině dobře. Mohl by totiž rozkládat i jiné podniky, třeba ČSA.

***

Policie zasahuje proti překupníkům lístků na MS v hokeji. Obvinila je z „přestupků proti majetku“, což mi vychází na § 50 zákona o přestupcích, který říká:

(1) Přestupku se dopustí ten, kdo

  1. a) úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku nebo se o takové jednání pokusí,
  2. b) úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby,
  3. c) úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno.

(2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč.

Marně přemýšlím, komu se přihodila ta škoda. Dobrá zpráva samozřejmě je, že to zaměstná hrdinné příslušníky, takže alespoň po dobu MS v hokeji nebudou tolik buzerovat ostatní kriminální živly, které nakoupené zboží prodávají s přirážkou.

***

Čeští studenti si stěžují na Jidáše, prý jim zkazil maturitu. Dobrá zpráva je, že to opět máme na koho svést. Skutečně dobrá zpráva ale bude až to, když si studenti budou stěžovat, že jim maturitu sveřepě kazí takový Descartes, Bacon, Newton, Rousseau, nebo dokonce Voltaire.

address
forum

Nebezpečenstvo

Upřímně nechápu, jak můžou i jinak docela inteligentní lidé považovat agenta Bureše za největší českou, ba i evropskou hrozbu. Přijde mi, že mu mnoho lidí připisuje snad až nadpřirozené schopnosti – Babiš sem, Babiš tam, Babiš tohle, Babiš tamto. Babiš zařídil tohle, Babiš si posvítí na živnostníky, Babiš, Babiš, Babiš, Babiš…

Co na něm všichni vidí? Mně přijde jako úplně klasický MČČ (malý český člověk) – je malý svou povahou, malý svým jednáním, malý svými způsoby. Jak může být nebezpečný? Vždyť je to úplně obyčejný malý český estébáček. Nudná postava, po které za pár let neštěkne ani pes.

Kdo je ovšem nebezpečný skutečně, je těch 281 břídilů v čele s Hlavou Státu, která mu všechny ty malé české sviňárničky umožňuje.

faq
participate
content
%d blogerům se to líbí: