Post Blue

It's in the water, baby…
report

Selhání demokracie?

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je vlastně důležité ovládat svůj mateřský jazyk? Nejde o věčné hádky o i a y, byť jistému okruhu lidí přinášejí určitě zvláštní uspokojení, ale spíš o to, že jazyk zásadním způsobem formuje naše myšlení. Ne nadarmo byly jazykové otázky zásadním momentem všech obrozeneckých snah po celém světě. Vlastní jazyk je jedním z určujících prvků, kterým definujeme národ – nakonec zeptejte se v sousedním Rakousku, jak to tam se svým národem mají. Ať už si o národních idejích myslíme, co chceme, faktem je, že mateřský jazyk nepochybně ovlivňuje naše základní myšlenkové vzorce.

Vezměme si takové slovo demokracie. Většina dítek školou povinných ví, že pochází z řečtiny, vzniklo složením slov dêmos, lidé a krátos, vládnout. Sama demokracie byla doma právě v antickém Řecku a stále je pro nás jakýmsi ideálem státního zřízení. Starověká demokracie se sice od idealizované obecně přijímané podoby poměrně dost lišila, nicméně slovo jako takové pro nás svým významem vyjadřuje jakousi ideální společnost, kde jsou všichni spokojeni, něco jako ultimátní dobro. Všimněte si, že mluvím o slovu a jeho významu, nikoliv o demokratickém zřízení. To je důležité si uvědomit. Demokracie má pro nás podobnou citovou hodnotu jako třeba zlato – můžeme donekonečna debatovat o jeho hodnotě, ale pokud budeme chtít vyjádřit, že je něco skvělé, často pro to vyjádření používáme zlato – nakonec mnozí z nás své milované oslovují jako zlatíčka. Demokracie je ale ještě trochu výjimečnější než to zlato, je vnímána dokonce tak moc pozitivně, že ji každý přívlastek může jen zhoršit. A toho právě využívají ti, kteří potřebují lidu prodat myšlenky, na které by lid za jiných okolností asi tak nadšeně nepřistoupil.

A tak jsme jako synonymum pro nejtužší komunismus získali lidovou demokracii, pro trochu umírněnější formu sociální demokracii, demokratický centralismus také nebyl úplně demokratický, socialisté v USA si tradičně říkají demokraté, a tak bychom mohli pokračovat dále. Ovšem z mého pohledu je propagandistickým majstrštykem přesvědčení lidí, že kompletní odevzdání politické moci jediným aktem je demokratické. Ve školách se tedy učíme, že demokracie se dělí na přímou a nepřímou, jako by to byly dvě strany jedné mince. Tím, že k základnímu termínu demokracie připojíme přívlastek přímá, jakoby legalizujeme i všechny ostatní. Tím, že si do hlav odmalička vštěpujeme dělení na přímou a nepřímou demokracii, přestáváme být ostražití. Zastupitelská demokracie má ale s demokracií společného asi stejně jako lidová.

Kouzlo demokracie ale není v tom, že většina rozhoduje o menšině, ale že všichni rozhodují o všech navzájem. Demokracie tak přirozeně penalizuje amorální chování a tříští individuální zájmy. Korumpovat zvolené zástupce je neskonale jednodušší než korumpovat jednotlivé občany. Navíc když volení zástupci nemají odpovědnost – nevadilo by mi, že občan Andrej Babiš rozhoduje o mě, pokud mám já na oplátku možnost rozhodovat o něm. Na premiéra Andreje Babiše nemám ale jako občan vůbec žádný vliv, přitom on mě drží v hrsti.

Události dnešních dnů jsou toho důkazem. Nezáleží na tom, kolik lidí podepíše jakou petici, ani na tom, kolik se jich shromáždí na Václaváku. Pokud chcete dosáhnout odvolání politika, nemáte k tomu žádný demokratický prostředek. Potřebujete-li se ho opravdu zbavit, zbývají vám pouze prostředky nedemokratické. Tím, že jste si ho zvolili v řádných demokratických volbách, vypsali jste mu bianco šek. Dali jste mu veškerou moc a žádnou zodpovědnost. Vypustili jste z láhve džina, nad kterým nemáte žádnou kontrolu. Vlastně máte, další volby, já zapomněl.

Zastupitelská demokracie byla stvořena s jediným účelem – dát lidu iluzi politické moci, ale ve skutečnosti ji koncentrovat do rukou úzkého kruhu jedinců, kteří mohou být snadněji kompromitováni a ovládáni. Platilo to ve starověkém Římě, platí to i dnes.

V zastupitelských demokraciích není běžné, aby měli politici jakoukoliv odpovědnost. Schválně se mluví pouze o odpovědnosti politické, která je ovšem iluzorní, jak nám historické příklady dosvědčují. Morální zodpovědnost nám také příliš nepomůže, protože morálka je věcí individuální – a upřímně, to, že se panu premiérovi možná špatně spí, pro mě není úplně zajímavé. Hmotné nebo trestní zodpovědnosti se zastupitelé samozřejmě urputně brání, přitom jsou obě zcela běžné pro každého, kdo nakládá s cizími penězi. A argumenty tím, že politici rozhodují o částkách, které by v případě vynucování hmotné zodpovědnosti stejně nemohli nikdy splatit – šéfové velkých koncernů často operují s rozpočty převyšujícími rozpočty jednotlivých národních států, a přitom nikdo nepředpokládá, že by za svou práci neměli být odpovědní. Těžko se mi proto hledají sympatie pro někoho, kdo se nechal zlákat předvolebními sliby a nyní pláče nad tím, že tohle si přece nezvolil.

Porozumění mateřskému jazyku je důležité. Nejde o to, jestli víme, jaké i/y se píše ve slově osel, nebo jestli rozumíme pravidlům o psaní čárek, ale o pochopení významu slov. Záleží na tom, jestli dokážeme identifikovat ty někdy jemné nuance ve významech synonym. Jestli víme, jak jednoduché je měnit celkové vyznění věty vhodnou volbou slov, nebo jejich pořádkem. Jestli dokážeme svým projevem manipulovat ostatní a poznat, kdy jsme sami manipulováni. Porozumění mateřskému jazyku je základem kritického myšlení. A kritické myšlení je to, co potřebujeme rozvíjet, ne finanční gramotnost. Protože jen tak si uvědomíme, že až bude zase někdo mluvit o selhání demokracie, že to není demokracie, co selhává.

notice

Rozdělená společnost

Teď, když už to máme konečně za sebou, a nastal správný čas pro všelijaké analýzy, rozhodl jsem se, že přidám svou trošku do mlýna. Nechci ale analyzovat, proč nevyhrál „ten správný“ kandidát (i když se tomu úplně nevyhnu), ale spíš chci upozornit na pár drobností, které mne dlouhodobě zarážejí.

Ústředním tématem právě uplynulých voleb byla rozdělená společnost. Všichni o tom mluví, pro pana profesora to byl jeden ze základních motivů kampaně (Zeman společnost rozděluje, já ji chci spojovat), snad všechny komentáře to nějakou formou zmiňují, ale nikdo nemluví o tom, jak konkrétně je ta naše společnost rozdělená. Kdyby totiž ona zmiňovaná polarizace byla tak hluboká, jak se o ní neustále mluví, těžko bychom v druhém kole volby volili mezi v podstatě identickými kandidáty. Odmyslíme-li si totiž omílanou slušnost a zaměříme se na názory a postoje, zjistíme, že mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem jsou v podstatě jen marginální rozdíly, z pohledu postavení a pravomocí prezidenta republiky zcela bezvýznamné. Česká společnost je tak ve svých preferencích naopak sjednocená jako málokdy v historii, a skutečný boj byl pravděpodobně o to, co za skvadru bude na Hradě. Proklamované rozdíly v příklonu/odklonu od EU, nebo v přijímání/odmítání jakýchsi imaginárních migrantů ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Naše společnost možná nějak rozdělená je, ale ve výběru prezidentských kandidátů se to nijak neprojevilo.

Porazit Miloše Zemana by přitom bývalo bylo snadné. Stačilo najít kandidáta, který by byl dostatečně inteligentní, vtipný, dobrý řečník, pokorný a nepovýšený, vážící si všech občanů této země, s jasnými morálními a politickými názory a s nějakou vizí. A zároveň výrazně mladšího. Když to takhle napíšu, vypadá to jako nesplnitelný úkol, ale jsem si jistý, že každý z nás někoho takového zná. Mne třeba napadá hned několik lidí. Všechny tyto vlastnosti by se daly najít i u kandidátů v prvním kole, ale bohužel ne všechny u jednoho z nich.

Je mi ale stále trochu záhadou, jak se stalo, že se do druhého kola dostal právě Jiří Drahoš. Pro mne osobně to byl od první chvíle s přehledem nejnesympatičtější kandidát (ano, včetně Miloše Zemana) a celá jeho kampaň jen potvrzovala můj dojem, že to byl špatný člověk na špatném místě. Jeho pozice je dost možná ukázkou toho, jak fungují média a jejich průzkumy veřejného mínění. Ačkoliv nejsem rozhodně příznivcem zákazů a regulací, volebnímu boji v ČR by totální zákaz předvolebních průzkumů po dobu kampaně jistě prospěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se museli voliči rozhodovat podle sebe, a neměli berličky v podobě „jediného kandidáta, který má šanci porazit Miloše Zemana“, Jiří Drahoš by se do druhého kola nedostal. A kdo ví, možná ani Miloš Zeman (i když u obhajujícího prezidenta by to byla velmi neobvyklá situace).

Já osobně jsem předvolební kampaň žádného z kandidátů (ať už existující nebo neexistující) nijak zvlášť nesledoval, protože mi bylo – a stále je – docela jedno, kdo na Hradě těch dalších pět let bude. Z mého povrchního pohledu trpěl ale Jiří Drahoš fatální politickou slepotou k základnímu volebnímu faktu, tedy k tomu, že chce-li vyhrát, musí přesvědčit ty, kteří by mu normálně hlas nedali, a ne se spoléhat na ty, kteří ho budou volit tak jako tak. Jiří Drahoš působil dojmem zasloužilého profesora, který po padesáti letech opustil bezpečné útočiště akademické půdy a vydal se do hospody, kde zrovna hrál Miloš Zeman mariáš. Jemu samotnému bych takový idealismus asi klidně i odpustil, ale fascinuje mne, že ho na to nepřipravil jeho tým. Pro mne je to známka toho, že na výběr spolupracovníků nemá úplně šťastnou ruku – což je ovšem další věc, kterou má s Milošem Zemanem společnou, i když faktem je, že současná hlava státu hraje v tomto sportu asi úplně jinou ligu. Společnou ale rozhodně neměli jinou věc, a to postoj k referendu obecně, a k referendu o vystoupení z EU konkrétně. Tímto postojem mne pan profesor Drahoš znechutil definitivně. Pokud byl český národ kompetentní k tomu hlasovat o vstupu do EU, pak je nutně kompetentní k hlasování o vystoupení. Veškeré další argumenty jsou nesmysl. Pokud si kandidát na prezidenta neváží svých občanů natolik, aby je nechal vyjádřit jejich vůli, nezaslouží si být prezidentem.

Poslední věc, která mi o letošních volbách došla, je pro mne tou nejdůležitější. Od začátku jsem byl proti přímé volbě prezidenta. V posledních pár týdnech jsem nad tím dost přemýšlel, a vlastně jsem nedokázal říct proč. Původní důvody byly jasné – byla to změna Ústavy, která nebyla vynucená, a z Ústavy není dobré dělat trhací kalendář. Tento názor jsem zastával mnoho let, ale až teď mi došlo, že je to názor podložený vírou, že naše Ústava je dobře napsaná. Tu víru už nemám. Jsem přesvědčen, že naše Ústava je špatná a potřebuje kompletní přepsání. A přímá volba prezidenta je pro naši společnost obrovské plus. Prezident republiky je jediným přímo voleným zástupcem lidu, který má reálné pravomoci občany bránit před státní zvůlí. Dokonce hned v několika rovinách – obecné (tím, koho jmenuje do funkcí), plošné (práce s vládou, sněmovnou, podepisování a vetování zákonů) a konkrétní (milost, abolice, amnestie…). Je to poslední instance, ke které se může obrátit každý občan, a která mu může vyhovět. A protože prezident není z výkonu své funkce odpovědný, může se rozhodovat zcela svobodně a podle svého uvážení.

Je správné, že člověk s takovými pravomocemi je volen v přímé volbě.

advertise

Proč letos (opět) nebudu volit

Lepší časy tu sice nejsou, ale tohle potřebovalo ven.

Kdysi jsem býval aktivním voličem, každé jednotlivé volby jsem bral velmi zodpovědně, pročítal jsem si programy stran a snažil jsem se volit v souladu se svým přesvědčením (které se samozřejmě taky v průběhu času měnilo). Až jednou přišel zlom – bylo to konkrétně druhé kolo jedněch senátních voleb na Praze 8, kdy mi byli oba kandidáti tak protivní, že jsem začal seriózně uvažovat o tom, že nebudu volit ani jednoho z nich. A tak se i stalo. Každé další volby poté mi přišly méně a méně důležité, až jsem si nakonec interně zformoval takové devatero důvodů, které shrnují, proč nevolit je racionální volba.

Můj hlas nic nezmění

Přiznejme si to, je to tak. Ano, existují okrsky, kde rozhodují jednotky hlasů, ale jeden konkrétní hlas nezmění nic. Existuje ale ještě jeden, mnohem závažnější pohled – celá kampaň „I váš hlas rozhodne“ je postavena na premise, že občané mají jednou za (průměrně) tři a půl roku hodit svůj hlas do volební urny, tím rozhodnout, a zbytek volebního období držet hubu a krok. Pokud přijmu za své fakt, že budování a udržování občanské společnosti je souvislý proces, pak významně ztrácí na významu nejen jednotlivé hlasy, ale i volby jako celek.

Kdo nevolí, volí komunisty

…ať už v KSČM, nebo v jiných stranách. Velmi líbivý argument, který (opět) nemá oporu v realitě. Speciálně na té KSČM se to ukazuje velmi dobře – její procentuální výsledek je plus mínus konstantní, ať už je volební účast jakákoliv. To znamená, že její voliči jsou zhruba stejně disciplinovaní jako všichni ostatní. Jinými slovy, žádné „tvrdé jádro“ neexistuje. Mezi prohlášeními na Facebooku a skutečnou volební účastí je drastický rozdíl.

Negativistická kampaň

Nechci volit stranu, která svou volební agitaci staví na tom, co ostatní dělají špatně, a co oni budou dělat lépe. Nechci vládu, která bude dělat věci lépe než někdo jiný. Chci vládu, která bude dělat věci dobře z principu. Rušení nesmyslných nařízení považuji za samozřejmost, ne za volební kampaň. Nebudu volit někoho, kdo svou agitaci staví na tom, že se vymezuje proti někomu nebo něčemu. Stejně tak mi přijde absurdní volit stranu proto, že „pokládá zajímavé otázky“, i když nesouhlasím s jejími odpověďmi.

Absence volitelné strany

Pro nikoho, kdo mě zná, asi nebude překvapením, že nejblíže mým preferencím jsou Svobodní – souhlasím asi s polovinou jejich programu, z té druhé poloviny je mi část jedno a se zbytkem zásadně nesouhlasím. Nechci volit menší zlo, nechci volit vůbec žádné zlo. Dokud v naší zemi existuje poměrný volební systém, existuje naděje, že se objeví strana, která nebude žádné zlo. Strana, která bude mít promyšlený program a realistickou vizi jeho naplnění. Všechny tzv. antisystémové strany jsou ve skutečnosti systémové až běda – všechny mají obrovskou motivaci na zachování současného systému s nějakými kosmetickými úpravami. Chybí mi strana, která by se nebála formulovat skutečné a zároveň proveditelné reformy tak, abychom měli z ČR moderní stát pro 21. století.

Můj hlas nikdo nechce

Když (ne)budu volit XY, házím hlas Agrofertu/vítačům/uprchlíkům/jiným strašákům. Problém je v tom, že já se nebojím. Nebojím se budoucnosti, nebojím se uprchlíků, muslimů, křesťanů, kobylek, hladomoru, povodní, ani premiéra Babiše. Nebojím se Božího trestu a věřím, že peklo existuje už na zemi a děláme si ho sami sobě. A prostě mi chybí strana, která by úplně normálně řekla: „Chceme tvůj hlas, protože ho potřebujeme. Když budeš hlasovat pro nás, přinese ti to tohle a tohle.“

Občanská povinnost

Nevěřím na občanské povinnosti. Stát mi neposkytuje takové služby, aby měl morální nárok po mne cokoliv vyžadovat.

S nevoliči nikdo nepracuje

Když někomu řeknu, že k volbám nejdu, většina lidí si pomyslí, že jsem prostě flákač. Málokoho napadne, že by to mohlo být uvážené rozhodnutí. A už vůbec nevidím, že by se za tím zamýšlel někdo z těch, komu by to (na rozdíl od nás všech) nemělo být jedno – tedy z politiků. Akce přemluv bábu, přemluv dceru, jsou z hlediska volebního výsledku úplně k ničemu – jedná se stejně maximálně o jednotlivá procenta. Stejně tak třeba prvovoliči, není jich prostě dostatek, aby něco změnili. Na druhou stranu tu máme ale neustále cca polovinu oprávněných voličů, kteří k volbám prostě nejdou. Ukažte mi stranu, která systematicky pracuje s tímto potenciálem. Ukažte mi stranu, která přemluví MĚ.

Voličské průkazy

Mimochodem, já flákač jsem. Mám občanský průkaz se strojově čitelnými údaji, dokonce s čipem. Až budu moci přijít do kterékoliv volební místnosti, kolem které zrovna půjdu, a odevzdat svůj hlas tam, budu o tom určitě uvažovat víc.

Legitimizace moci

Pro mne jeden z nejsilnějších argumentů, zejména ve většinovém typu voleb. Naposledy se plně uplatnil při prezidentské volbě, ale platí úplně stejně při všech ostatních. Pokud si nejsem schopen s klidným svědomím vybrat svého kandidáta, nebudu legitimizovat (z mého pohledu) špatnou volbu volbou menšího zla. Nikdy totiž dopředu nevím, které zlo bude to menší, proto pokud zlo vidím, nemohu ho volit.

Je mi jasné, že pro většinu lidí jsou tyto argumenty naprosto irelevantní, a že o svém postoji stejně nebudu nikdy nikde mluvit moc nahlas. Mně to nevadí. Vím, že moje argumenty ve skutečnosti nikoho nezajímají, stejně jako mě nezajímají ty jejich. Ale třeba tohle najde někdo, komu to pomůže v nějakém vnitřním rozhodování. Protože zásadní shrnutí je – na volbách nezáleží. Nezáleží na tom, jestli a koho volíte. Záleží jen na vás, jak přemýšlíte, jak se chováte, co děláte ve svém životě. Naše republika je totiž odrazem toho, jak se chováme, ne toho, jak volíme.

faq
trademarks

Na shledanou v lepších časech

Když jsem šel dnes o půlnoci spát, za oknem se rozhořel novoroční ohňostroj. V posteli byly jeho zvuky utlumené plastovým panelákovým oknem. Skrz zatažené žaluzie nebylo vidět ven, ale přesto se kolem rámu okna objevovaly záblesky. Obě děti spokojeně spaly, každé po jedné ruce, a já jsem přemýšlel o tom, že takhle nějak musí znít válka.

Jenom asi není tak barevná.

Dal jsem si, možná poprvé v životě, novoroční předsevezetí.

Přestat si lhát sám sobě.

Velkou součástí toho je přestat dělat věci, které nikoho nezajímají.

Například psaní blogu. Nebo spíš – přesvědčování sama sebe, že už konečně začnu psát, a že už to konečně bude mít nějaký smysl.

Nebude.

Proto vám všem, kteří sem zabloudíte, přeji vše nejlepší nejen do nového roku, ale vůbec.

A možná někdy na shledanou – v lepších časech.

information

Polštář

„Daruji polštář z paměťové pěny, za odvoz. Zn. spěchá.“

Vlastně už ani nevím, co mě to tenkrát napadlo, proč jsem si ten polštář bral. Paní se viditelně ulevilo, když mi ho předala, a byl bych přísahal, že jsem slyšel žuchnutí, jak jí spadl kámen ze srdce, když se za mnou zavřely dveře. Vezl jsem si s sebou domů svůj nový polštář a byl jsem spokojen, jaký jsem to udělal dobrý obchod.

Tou dobou jsem bydlel sám. Má bývalá žena se mnou už nechtěla nic mít a má budoucí ještě ne, protože tehdy jsme se ještě neznali. Zařizoval jsem si vlastní byt a šetřil každou korunu.

V inzerátech a po bazarech člověk natrefí na nejrůznější bizarnosti. Za pár stovek se mi podařilo zařídit si celou domácnost, měl jsem postel s nebesy a vycpaného papouška v kleci z bambusu, lustr z lahví od piva a paraván polepený kompletním ročníkem 1976 východoněmecké automobilové revue Das Auto. Kuchyň jsem sehnal z hausbótu (za odvoz), takže ke všemu se sice bylo potřeba shýbat, ale dvířka se zato otvírala páčidlem. Asi to zní šíleně, ale když se nad tím tak zamyslím, poměrně věrně to odráželo můj tehdejší život.

Pořádný polštář byl poslední věc, co mi tenkrát chyběla, ale i když jsem byl švorc, tak přece jenom – vzít si polštář z inzerátu? To bylo dost šílené i na mě. Tenkrát mi to nějak nepřišlo.

Nikdy předtím jsem polštář z paměťové pěny neměl. Slyšel jsem o nich, to ano, ale moc jsem tomu nevěřil. Možná to bylo tím impulsem, proč jsem ho vzal, asi jsem chtěl vyzkoušet něco nového. Ano, to bude ono. Určitě.

Hned první noc byla úplně boží. Ráno jsem se probudil skoro bez kocoviny, i když jsem na ně – pravda – nikdy moc netrpěl. Určitě si ale pamatuji, že ten večer před tím jsem toho poměrně dost vypil. Nějaké pivo, možná něco tvrdšího, však to znáte, jak to v hospodě chodí, když se zdržíte s přáteli, které jste dlouho neviděli. Ten večer mám sice trochu rozmazaný, ale to ráno – to ráno bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Nejen, že jsem neměl kocovinu, ale vůbec mne nebolelo za krkem. A na to já jsem docela trpěl, protože hodně jezdím v autě, a jak jsou ta vedra, tak mám puštěnou klimatizaci, a to mi nedělá úplně dobře.

Další den už mi ten polštář nepřipadal tak výjimečný, ba možná dokonce i trochu protivný, ale dal jsem mu šanci a během pár nocí jsme si na sebe zvykli. Vzpomínám si, že jsem to četl, že té pěně to chvíli trvá, než se podle vás vytvaruje, a pravda je, že tak po týdnu mi to ani nepřišlo. Vlastně jsem úplně zapomněl, že mám polštář z paměťové pěny. Ale to se o takových věcech říká, ne? Že když o nich ani nevíte, tak to znamená, že fungují správně.

Víte, ono to tehdy bylo vůbec takové zvláštní období. Hodně jsem cestoval, navštívil jsem spoustu dalekých a cizích krajů. Viděl jsem Indiány i Eskymáky, nějakou dobu jsem žil v Asii – tam si pamatuji, že se mi moc líbily ty jejich zvláštní střechy, víte, jaké myslím? Takové ty, co jsou vždycky na obrázcích a pohlednicích. Tak ony tam doopravdy jsou. Nějakou dobu jsem pobyl i v Rusku, ale byla tam zima a pořád se tam něco dělo a nikdo vlastně doopravdy nevěděl co, tak jsem tam nevydržel moc dlouho. Ale Jižní Amerika, ta se mi líbila. Tam mě to doopravdy vzalo za srdce. Chtěl bych se tam ještě někdy podívat.

A víte, co je zvláštní? Že jsme si všude rozuměli. Já to teda říkám odjakživa, že kde je vůle, tam je i cesta. Prostě když se domluvit chcete, tak se domluvíte. Myslím, že jsem o tom někde četl, říká se tomu cestovatelská duše – jakmile jednou vyrazíte do světa, už jste doma všude a nikde. A doma je přeci tam, kde vám rozumějí. A vám, jako cestovatelům, přece rozumějí všude, a vlastně nikde tak úplně. Každý vám závidí, že jste se podívali tam, kde to oni znají jenom z knížek. Ale ve skutečnosti jim to tak stačí, nechtěli by s vámi měnit, protože oni neznají všechny ty útrapy a těžkosti, které to cestování s sebou přináší.

Tak to prostě je, nic není jen dobré nebo jen špatné. Každá věc má své slunné i stinné stránky. Jednou jsem byl v nemocnici, ale ne jako pacient, pomáhal jsem tam, jako dobrovolník. Bylo to někde v Africe, už si přesně nepamatuji kde. Na jednu stranu to byla strašná zkušenost, protože jsme mnoha lidem prostě nemohli pomoci, ale když jsme mohli, tak to úplně vyvážilo to špatné. Život má prostě tendenci se sám vyrovnávat.

O tom vyrovnávání jsem se dozvěděl v Kanadě. Seznámil jsem se tam s jedním zvláštním člověkem, který žil na samotě v jednoduchém srubu, před kterým stál Range Rover. Říkal, že ho tam má jako talisman, že za něj utratil všechny peníze, které měl, a teď žije jednoduchý život bez technických vymožeností. A když se mu někdy zasteskne po starém světě, jde si sednout do toho auta a užívá si. V tom je právě ta rovnováha, říkal. Když v něm sedí, uvědomí si, kolik čeho všeho se muselo spotřebovat jenom pro to, aby se mohlo vyrobit takové auto. A pak si zaleze do toho svého srubu a je spokojený.

Spokojenost je totiž v životě to nejdůležitější. Když jste v životě spokojení, všechno ostatní přijde. Peníze, štěstí, zdraví. Pravdou ovšem je, že já přestávám být spokojený. Myslím, že za to může ten polštář. Nevím, jestli neblázním, ale mám tak trochu pocit, jako by se mi snažil naznačit, že chce ode mě pryč. Začínají mne zase trochu bolet záda a vůbec už poslední dobou nespím tak dobře, jak jsem spával. Ale prokázal mi velké služby, to ano. Vlastně se divím, kolik jsem toho za tu dobu, co ho mám, stihnul. Vždyť je to sotva pár týdnů. Nebo ne? Trochu se mi to všechno motá. Nezdržuji vás? Proč že jste tady?

Aha, ten inzerát. Však si ho vezměte, slečno, určitě budete spokojená.

„Daruji polštář z paměťové pěny, za odvoz. Zn. spěchá.“

partner
address

Sametová skepse II.

Rok se sešel s rokem a přišel čas zrevidovat Sametovou skepsi.

Jenže jak?

Docela mne překvapilo, že Česká televize zařadila na Nový rok hned dva filmy, které aspoň trochu ukazovaly, co byl ten socialismus za svinstvo. Co JE ten socialismus za svinstvo, protože rok 2015 nás k němu posunul zase o pěkný kus blíž.

Před rokem jsem psal, že nás v tom právě uplynulém asi nic moc dobrého nečeká – a měl jsem pravdu. Teď píšu, že rok 2016 bude horší.

A doufám, že se tentokrát budu mýlit.

Vše nej do roku 2016.

feedback

I ty, Bible?

Vím, že se opakuji, ale já si stále připadám jak Alenka v říši za zrcadlem. Asi vás neminulo to „šokující“ video nizozemských filmařů, ve kterém ukazovali náhodným kolemjdoucím výňatky z knihy maskované jako Korán, a poté, co to oni kolemjdoucí odsoudili, jim řekli, že je to Bible. Ha. Vskutku šokující prozření.

V té nesmyslné debatě se opakuje mnoho argumentů, většina z nich je úplně zcestných, ale najdou se i některé lepší. Třeba ten, že nezáleží na tom, co se v Koránu/Bibli ve skutečnosti píše, ale co si obecná společnost myslí, že se tam píše. Záleží tedy zásadně na tom, jak se ona kniha vykládá. Křesťanství historicky bylo násilné a problémové náboženství, ale naprostá většina vykladačů Bible nyní preferuje ukazovat, že je to náboženství míru, laskavosti a dobré vůle.

Takže, kluci a holky – až to pochopíte, přijďte.

Legenda o svatém Mikuláši

Přiznám se, že většina těch klasických tradic mi nic moc neříká. To platí i o Mikulášském večeru, který jsem vlastně ani nikdy pořádně nechápal. A nechápu ho dodnes, ale to je asi jedno.

Dnešní svět je pro jednu mysl příliš komplikovaný. Všechny ty žabomyší války, od sousedských vztahů až po nejvyšší patra politiky, zástupné problémy, které jen odvádějí pozornost od skutečně důležitých věcí, které ale nikdo doopravdy řešit nechce. Jeden prostě musí dřív nebo později kapitulovat.

Žít v tomto světě je čím dál obtížnější, i když je to – pravda – asi subjektivní pocit způsobený neustálým přesycením naprosto nepotřebnými informacemi.

Naštěstí jsou stále ještě věci, na které nemá žádná politická ani mediální reprezentace vliv.

Říkali mi, že vlastní dítě všechno změní. Jenže znáte je – oni toho nakecaj. Nikdy za těch osmnáct měsíců mne ani na vteřinu nenapadlo, že bych ho neměl rád, ale pravda je, že jsem si s tím vším ze začátku trochu nevěděl rady. Naštěstí je to v přírodě tak zařízeno, že jak přestává být malý raubíř absolutně závislý na mamince, začne si nekompromisně omotávat kolem prstu tatínka.

Já jsem přirozeně omotaný až na půdu.

Je rozhodně vděčné ukazovat, co všechno vás čeká, když si pořídíte dítě. Všechny ty seznamy věcí, které děti dělají a nedělají, neustálá varování, jak se nevyspíte, jak se nikam nedostanete, jak tohle a tamto. Je vlastně úplně neuvěřitelné, že se v dnešní době někdo dobrovolně rozhodne mít dítě místo toho, aby žil život, ve kterém je samá zábava.

Jenže víte co? Mít dítě je ta největší zábava na celém světě.

Ano, všechny ty seznamy jsou pravdivé. No a? K čemu to odrazování, když všechny nepříjemnosti vymaže ze světa jediný úsměv?

Všechny ty posměšné články o rodičovství jsou evidentně určeny pro rodiče, abyste věděli, že v tom nejste sami, že vaše rodina je úplně normální, když vám velké balení toaletního papíru vydrží týden a zubní pasta dva dny, o psích granulích nemluvě.

Přes den řešíte problémy velkého světa a zoufáte si, že líp už bylo, ale pak přijdete domů a místo toho, abyste si lehli na gauč, dali si nohy nahoru a pustili si televizi, vyfasujete stavebnici, kaši a ručník, protože máma si po celém dni potřebuje taky odpočinout. A raubíř je šťastný, že vás vidí (a mámu to naplňuje zoufalstvím, které znají všechny matky a třídní učitelky – já se můžu strhnout, a pak přijde chlap a všechna pozornost patří jemu), pověsí se na vás a běda, jak jenom zkusíte říct, že toho máte taky dost. To se přece nepočítá, teď jsi, tati, doma se mnou, tak se mi věnuj.

A tak se věnujete, celý se rozdáte, a najednou je čas večeře, koupání, převlékání do pyžama.

“Pojď, půjdeme spát, dáme pusu mámě, zamáváme jí a…”

…a vaše děťátko je tak unavené, že nemůže usnout a jenom pláče – co pláče, brečí a řve, až vám to drásá uši a krájí vědomí na tenké plátky, jako když se propadáte stále hlouběji do studny zoufalství, protože nevíte, co dělat, protože nemůžete vůbec nic dělat.

A pak najednou přestane plakat, dvakrát vzlykne, položí si hlavu na váš hrudník a začne pravidelně oddychovat. Nejdřív mělce, tak mělce, že se skoro bojíte sami dýchat, abyste jej nevzbudili, ale pak zabere a dýchání je stále pravidelnější a hlubší, až pochopíte, že dnes večer jste vyhráli. A vaší duší, celým světem se rozhostí klid a mír a vy najednou víte, že je všechno v pořádku, a že svatý Mikuláš je tam venku a dohlíží na všechny děti.

Život je krásný.

home

Elektrické emise

Přiznávám se bez mučení, že mě lidé nepřestávají překvapovat. A to zejména ti, které považuji za nadprůměrně inteligentní. Skoro by se z mých pozorování zdálo, že čím inteligentnější člověk je, tím snadněji uvěří nějakému nesmyslu, pokud ten podporuje dotyčného světonázor. Ale na tom vlastně není nic podivného.

Naposledy se mi to stalo při debatě o elektromobilech a hybridech. Narozdíl od většiny svých známých já osobně považuji elektromobily za perspektivní záležitost a moderní hybridy za natolik zdařilé, že už několik měsíců zkoumám, jak si nějaký pořídit. Nikomu to obvykle necpu, protože taková debata bývá předem odsouzena k hádce. Teď o tom ale občas někdo začne sám, v souvislosti s plánovanou státní dotací na nákupy “ekologických” vozidel.

Problém je právě v té ekologii. Zatímco běžně většina mých známých tvrdí, že na emise z vysoka kašle a “dieselgate” je nechává chladnými, protože co jako, v případě hybridů a elektromobilů je to najednou kruciální kritérium. Najednou se dozvídám, že po započtení všech nákladů jsou vlastně elektromobily daleko “špinavější” než běžný automobil – jako bych já snad byl nesvéprávný a byť na okamžik uvěřil nesmyslu o nulových emisích a nákladech.

Pravdou je, že pro můj způsob provozu by byl elektromobil s prodlouženým dojezdem (jako Opel Ampera) naprosto ideální. V čistě elektrickém provozu bych projezdil více jak 80% času a celá ta idea se mi prostě líbí. Jezdím většinou po městě a krátké trasy, jsem prostě cílová skupina. I proto se neshodnu s většinou – většina má prostě jiný způsob užívání auta.

Ale co ty emise? Teď jsem někde četl titulek, že Nizozemí bude prý stavět nové uhelné elektrárny, aby pokrylo poptávku po energii pro elektromobily – a spoustu posměšných reakcí, že to je tedy ekologie. K popukání, že?

Až na to, že ono to dává smysl. Protože elektromobil je závislý na energii, kterou si (byť třeba neekologicky) umíme vyrobit sami, ale běžný spalovací motor je poháněn palivem, kterého prostě dostatek nemáme a nedokážeme ho smysluplně nahradit z vlastních zdrojů.

A v dnešní době – vážně je to až takový nesmysl uvažovat tímto směrem?

language

Bloudíme v kruzích

Při další, asi třísté osmdesáté šesté debatě o situaci na našich silnicích, jsem dospěl k prozření. S největší pravděpodobností narážím na zcela fundamentální nepochopení debatujících stran. Je to ten český „odezdikezdismus“ (zrovna tuhle jsem říkal, jak je angličtina super, že dokáže udělat sloveso z čehokoliv… taky máme hezké výrazové prostředky) – buď budeme jezdit všichni absolutně podle předpisů, a pak se nemůžou stávat nehody, nebo budeme všichni jezdit jako prasata, a pak se všichni pozabíjíme, včetně žen, dětí a kojenců, kteří ani nepijí pivo. Jenže ono to tak není, jak ostatně každodenní zkušenost potvrzuje. Lidské vnímání totiž není digitální (zákon buď dodržujeme, nebo porušujeme), ale osciluje ve velmi jemné škále, kdy ta skutečná litera zákona je pouze jedním ze vstupů, na základě kterých se rozhodujeme.

Ono je to vůbec s vnímáním těch zákonů takové ošemetné. Jsou zákony, které jsou skutečně téměř digitální – pokud někoho zabijete, můžeme se sice bavit o různých polehčujících i přitěžujících okolnostech, které budou mít vliv na kvalifikaci onoho skutku (a případný trest), nicméně oběť je mrtvá, a protože zákon zapovídá zabíjet ostatní lidi, je nad slunce jasné, že se trestný čin stal. Stejně tak krádež – pokud mi ukradnete z peněženky pětistovku (a víc byste z mé peněženky stejně těžko kradli), pak je to opět jasné – mně vznikla škoda, způsobili jste ji vy, pročež jste zloději a budete pykat.

Na silnici to ale zdaleka tak jasné není.

To, že překročím povolenou rychlost, přejedu plnou čáru, jedu na červenou, nebo třeba špatně parkuji, automaticky neznamená, že se stane někomu nějaká újma. Ta červená je dobrý příklad – pokud pojedu na červenou v rušné křižovatce, újma se stane velmi pravděpodobně a velmi rychle. Pokud na tu samou červenou pojedu ve tři v noci, kdy v dohledu evidentně nikdo není, pak jsem sice porušil literu zákona (neb zákon neuposlechnutí signálu „Stůj“ zapovídá), ale žádnou škodu jsem nikomu nezpůsobil.

A včil mudruj.

Nehodlám se zde dopouštět nošení sov do Athén a poučovat o formální a materiální stránce přestupku, od toho jsou jiní, povolanější, pojďme si spíš rozebrat to, co vzbuzuje největší vášně, tedy onu rychlost.

To, jakou rychlostí můžete na dané komunikaci aktuálně jet, určují primárně dva faktory: Aktuálně platná nejvyšší dovolená rychlost (která může být určena buď generickým limitem 50/90/130, místní úpravou, případně vlastnostmi vozidla) a to, co výslovně zmiňuje § 18, odst. 1 zákona 361/2000 Sb., tedy:

Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Ten druhý faktor je zdánlivě jasný, jet můžete maximálně tak rychle, abyste byli schopni zastavit vozidlo na rozhled (a zároveň nejezdit zbytečně pomalu, to zapovídá § 18, odst. 2b), ale jeho naplňování v praxi je poměrně složité, zejména pro to, že to vyžaduje množství tzv. soft skills, hlavně sebereflexi. Pravdou ovšem je, že ač se nám média snaží tvrdit opak, naprostá většina řidičů to zvládá bez výraznějších obtíží.

Mimochodem, odstavec 2b mluví výslovně o bezdůvodně pomalé jízdě, takže až příště budete nadávat na někoho bezdůvodně pomalého, uvědomte si, že může něco hledat, vézt akvárko, jet do servisu s brzdami, nebo si třeba prostě jen nevěří a jede přesně podle odstavce 1. Obecně bych řekl, že fenomén „podle sebe soudím tebe“ je na silnicích rozšířen zbytečně moc.

První faktor, tedy arbitrární omezení rychlosti vzbuzuje ony vášně. „V Německu žádnou omezenou rychlost na dálnicích nemají a nehodovost je nižší než u nás,“ „Ve Skandinávii mají omezení na 110 a nehodovost je nižší než u nás,“ a tak dále, a tak dále. Zajímavé je, že málokdo rozporuje ty nižší limity, skoro vždy se debata točí kolem limitů dálničních.

Pravda je, že rychlost na dálnici je irelevantní.

Dálnice jsou nejbezpečnější silnice vůbec, protože mají striktně oddělený protisměrný provoz a oproti ostatním komunikacím velké množství varovných i bezpečnostních prvků. Limity na ostatních komunikacích jsou mnohem zajímavější.

Ty totiž slouží zejména k tomu, aby byl provoz předvídatelný.

V rozporu s většinovým míněním, rychlost přijíždějícího vozidla se obecně odhaduje velmi špatně, o ztížených světelných podmínkách (noc, déšť apod.) nemluvě. Proto je například pro chodce úžasnou přidanou hodnotou, může-li počítat s tím, že pokud je na daném místě povolena (50), bude se přijíždějící auto přibližovat asi padesátkou, možná sedmdesátkou, ale téměř jistě ne stovkou. Stejně tak pokud vyjíždím z vedlejší silnice na hlavní, pak předpokládám, že to vozidlo v dálce jede devadesát, maximálně sto dvacet, ale rozhodně ne dvě stě.

Nikdo vám nebrání jezdit na okreskách 150. Bude-li to bezpečné (a tím teď nemyslím limit, ale skutečnou bezpečnost – ona je totiž bohužel pravda, že na okresce bez vyloučení ostatního provozu není 150 bezpečná rychlost skoro nikdy), jen do toho. Problém je v tom, že o tom, jestli je to doopravdy bezpečné, jste jako řidiči málokdy kompetentní rozhodnout, protože většinou nemáte dostatek informací. Takže to risknete, v pořádku, je ale bezpodmínečně nutné si uvědomit, že je to risk.

Silniční doprava je velmi specifická v tom, že její bezpečnost téměř stoprocentně závisí na individuálních rozhodnutích jednotlivých řidičů. Je nezbytně nutné si neustále uvědomovat, že řidiči jsou jen lidé, kteří reagují na různé podněty různě. Pravidla silničního provozu tu nejsou od toho, abyste se museli nechat buzerovat od pochybných individuí (někdy dokonce i v uniformě), kteří mají pocit, že jste nedovychovaní. Pravidla silničního provozu nejsou dogma, které musíte bezchybně dodržovat za každou cenu, jsou vodítkem, které dennodenně činí provoz na pozemních komunikacích předvídatelnější, a tedy bezpečnější.

Zkuste je dodržovat alespoň rámcově.

Včetně rychlosti.

international
jobs
%d blogerům se to líbí:
handbook