Přemýšleli jste někdy o tom, proč je vlastně důležité ovládat svůj mateřský jazyk? Nejde o věčné hádky o i a y, byť jistému okruhu lidí přinášejí určitě zvláštní uspokojení, ale spíš o to, že jazyk zásadním způsobem formuje naše myšlení. Ne nadarmo byly jazykové otázky zásadním momentem všech obrozeneckých snah po celém světě. Vlastní jazyk je jedním z určujících prvků, kterým definujeme národ - nakonec zeptejte se v sousedním Rakousku, jak to tam se svým národem mají. Ať už si o národních idejích myslíme, co chceme, faktem je, že mateřský jazyk nepochybně ovlivňuje naše základní myšlenkové vzorce.
Vezměme si takové slovo demokracie. Většina dítek školou povinných ví, že pochází z řečtiny, vzniklo složením slov dêmos, lidé a krátos, vládnout. Sama demokracie byla doma právě v antickém Řecku a stále je pro nás jakýmsi ideálem státního zřízení. Starověká demokracie se sice od idealizované obecně přijímané podoby poměrně dost lišila, nicméně slovo jako takové pro nás svým významem vyjadřuje jakousi ideální společnost, kde jsou všichni spokojeni, něco jako ultimátní dobro. Všimněte si, že mluvím o slovu a jeho významu, nikoliv o demokratickém zřízení. To je důležité si uvědomit. Demokracie má pro nás podobnou citovou hodnotu jako třeba zlato - můžeme donekonečna debatovat o jeho hodnotě, ale pokud budeme chtít vyjádřit, že je něco skvělé, často pro to vyjádření používáme zlato - nakonec mnozí z nás své milované oslovují jako zlatíčka. Demokracie je ale ještě trochu výjimečnější než to zlato, je vnímána dokonce tak moc pozitivně, že ji každý přívlastek může jen zhoršit. A toho právě využívají ti, kteří potřebují lidu prodat myšlenky, na které by lid za jiných okolností asi tak nadšeně nepřistoupil.
A tak jsme jako synonymum pro nejtužší komunismus získali lidovou demokracii, pro trochu umírněnější formu sociální demokracii, demokratický centralismus také nebyl úplně demokratický, socialisté v USA si tradičně říkají demokraté, a tak bychom mohli pokračovat dále. Ovšem z mého pohledu je propagandistickým majstrštykem přesvědčení lidí, že kompletní odevzdání politické moci jediným aktem je demokratické. Ve školách se tedy učíme, že demokracie se dělí na přímou a nepřímou, jako by to byly dvě strany jedné mince. Tím, že k základnímu termínu demokracie připojíme přívlastek přímá, jakoby legalizujeme i všechny ostatní. Tím, že si do hlav odmalička vštěpujeme dělení na přímou a nepřímou demokracii, přestáváme být ostražití. Zastupitelská demokracie má ale s demokracií společného asi stejně jako lidová.
Kouzlo demokracie ale není v tom, že většina rozhoduje o menšině, ale že všichni rozhodují o všech navzájem. Demokracie tak přirozeně penalizuje amorální chování a tříští individuální zájmy. Korumpovat zvolené zástupce je neskonale jednodušší než korumpovat jednotlivé občany. Navíc když volení zástupci nemají odpovědnost - nevadilo by mi, že občan Andrej Babiš rozhoduje o mě, pokud mám já na oplátku možnost rozhodovat o něm. Na premiéra Andreje Babiše nemám ale jako občan vůbec žádný vliv, přitom on mě drží v hrsti.
Události dnešních dnů jsou toho důkazem. Nezáleží na tom, kolik lidí podepíše jakou petici, ani na tom, kolik se jich shromáždí na Václaváku. Pokud chcete dosáhnout odvolání politika, nemáte k tomu žádný demokratický prostředek. Potřebujete-li se ho opravdu zbavit, zbývají vám pouze prostředky nedemokratické. Tím, že jste si ho zvolili v řádných demokratických volbách, vypsali jste mu bianco šek. Dali jste mu veškerou moc a žádnou zodpovědnost. Vypustili jste z láhve džina, nad kterým nemáte žádnou kontrolu. Vlastně máte, další volby, já zapomněl.
Zastupitelská demokracie byla stvořena s jediným účelem - dát lidu iluzi politické moci, ale ve skutečnosti ji koncentrovat do rukou úzkého kruhu jedinců, kteří mohou být snadněji kompromitováni a ovládáni. Platilo to ve starověkém Římě, platí to i dnes.
V zastupitelských demokraciích není běžné, aby měli politici jakoukoliv odpovědnost. Schválně se mluví pouze o odpovědnosti politické, která je ovšem iluzorní, jak nám historické příklady dosvědčují. Morální zodpovědnost nám také příliš nepomůže, protože morálka je věcí individuální - a upřímně, to, že se panu premiérovi možná špatně spí, pro mě není úplně zajímavé. Hmotné nebo trestní zodpovědnosti se zastupitelé samozřejmě urputně brání, přitom jsou obě zcela běžné pro každého, kdo nakládá s cizími penězi. A argumenty tím, že politici rozhodují o částkách, které by v případě vynucování hmotné zodpovědnosti stejně nemohli nikdy splatit - šéfové velkých koncernů často operují s rozpočty převyšujícími rozpočty jednotlivých národních států, a přitom nikdo nepředpokládá, že by za svou práci neměli být odpovědní. Těžko se mi proto hledají sympatie pro někoho, kdo se nechal zlákat předvolebními sliby a nyní pláče nad tím, že tohle si přece nezvolil.
Porozumění mateřskému jazyku je důležité. Nejde o to, jestli víme, jaké i/y se píše ve slově osel, nebo jestli rozumíme pravidlům o psaní čárek, ale o pochopení významu slov. Záleží na tom, jestli dokážeme identifikovat ty někdy jemné nuance ve významech synonym. Jestli víme, jak jednoduché je měnit celkové vyznění věty vhodnou volbou slov, nebo jejich pořádkem. Jestli dokážeme svým projevem manipulovat ostatní a poznat, kdy jsme sami manipulováni. Porozumění mateřskému jazyku je základem kritického myšlení. A kritické myšlení je to, co potřebujeme rozvíjet, ne finanční gramotnost. Protože jen tak si uvědomíme, že až bude zase někdo mluvit o selhání demokracie, že to není demokracie, co selhává.