Teď, když už to máme konečně za sebou, a nastal správný čas pro všelijaké analýzy, rozhodl jsem se, že přidám svou trošku do mlýna. Nechci ale analyzovat, proč nevyhrál „ten správný“ kandidát (i když se tomu úplně nevyhnu), ale spíš chci upozornit na pár drobností, které mne dlouhodobě zarážejí.

Ústředním tématem právě uplynulých voleb byla rozdělená společnost. Všichni o tom mluví, pro pana profesora to byl jeden ze základních motivů kampaně (Zeman společnost rozděluje, já ji chci spojovat), snad všechny komentáře to nějakou formou zmiňují, ale nikdo nemluví o tom, jak konkrétně je ta naše společnost rozdělená. Kdyby totiž ona zmiňovaná polarizace byla tak hluboká, jak se o ní neustále mluví, těžko bychom v druhém kole volby volili mezi v podstatě identickými kandidáty. Odmyslíme-li si totiž omílanou slušnost a zaměříme se na názory a postoje, zjistíme, že mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem jsou v podstatě jen marginální rozdíly, z pohledu postavení a pravomocí prezidenta republiky zcela bezvýznamné. Česká společnost je tak ve svých preferencích naopak sjednocená jako málokdy v historii, a skutečný boj byl pravděpodobně o to, co za skvadru bude na Hradě. Proklamované rozdíly v příklonu/odklonu od EU, nebo v přijímání/odmítání jakýchsi imaginárních migrantů ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Naše společnost možná nějak rozdělená je, ale ve výběru prezidentských kandidátů se to nijak neprojevilo.

Porazit Miloše Zemana by přitom bývalo bylo snadné. Stačilo najít kandidáta, který by byl dostatečně inteligentní, vtipný, dobrý řečník, pokorný a nepovýšený, vážící si všech občanů této země, s jasnými morálními a politickými názory a s nějakou vizí. A zároveň výrazně mladšího. Když to takhle napíšu, vypadá to jako nesplnitelný úkol, ale jsem si jistý, že každý z nás někoho takového zná. Mne třeba napadá hned několik lidí. Všechny tyto vlastnosti by se daly najít i u kandidátů v prvním kole, ale bohužel ne všechny u jednoho z nich.

Je mi ale stále trochu záhadou, jak se stalo, že se do druhého kola dostal právě Jiří Drahoš. Pro mne osobně to byl od první chvíle s přehledem nejnesympatičtější kandidát (ano, včetně Miloše Zemana) a celá jeho kampaň jen potvrzovala můj dojem, že to byl špatný člověk na špatném místě. Jeho pozice je dost možná ukázkou toho, jak fungují média a jejich průzkumy veřejného mínění. Ačkoliv nejsem rozhodně příznivcem zákazů a regulací, volebnímu boji v ČR by totální zákaz předvolebních průzkumů po dobu kampaně jistě prospěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se museli voliči rozhodovat podle sebe, a neměli berličky v podobě „jediného kandidáta, který má šanci porazit Miloše Zemana“, Jiří Drahoš by se do druhého kola nedostal. A kdo ví, možná ani Miloš Zeman (i když u obhajujícího prezidenta by to byla velmi neobvyklá situace).

Já osobně jsem předvolební kampaň žádného z kandidátů (ať už existující nebo neexistující) nijak zvlášť nesledoval, protože mi bylo – a stále je – docela jedno, kdo na Hradě těch dalších pět let bude. Z mého povrchního pohledu trpěl ale Jiří Drahoš fatální politickou slepotou k základnímu volebnímu faktu, tedy k tomu, že chce-li vyhrát, musí přesvědčit ty, kteří by mu normálně hlas nedali, a ne se spoléhat na ty, kteří ho budou volit tak jako tak. Jiří Drahoš působil dojmem zasloužilého profesora, který po padesáti letech opustil bezpečné útočiště akademické půdy a vydal se do hospody, kde zrovna hrál Miloš Zeman mariáš. Jemu samotnému bych takový idealismus asi klidně i odpustil, ale fascinuje mne, že ho na to nepřipravil jeho tým. Pro mne je to známka toho, že na výběr spolupracovníků nemá úplně šťastnou ruku – což je ovšem další věc, kterou má s Milošem Zemanem společnou, i když faktem je, že současná hlava státu hraje v tomto sportu asi úplně jinou ligu. Společnou ale rozhodně neměli jinou věc, a to postoj k referendu obecně, a k referendu o vystoupení z EU konkrétně. Tímto postojem mne pan profesor Drahoš znechutil definitivně. Pokud byl český národ kompetentní k tomu hlasovat o vstupu do EU, pak je nutně kompetentní k hlasování o vystoupení. Veškeré další argumenty jsou nesmysl. Pokud si kandidát na prezidenta neváží svých občanů natolik, aby je nechal vyjádřit jejich vůli, nezaslouží si být prezidentem.

Poslední věc, která mi o letošních volbách došla, je pro mne tou nejdůležitější. Od začátku jsem byl proti přímé volbě prezidenta. V posledních pár týdnech jsem nad tím dost přemýšlel, a vlastně jsem nedokázal říct proč. Původní důvody byly jasné – byla to změna Ústavy, která nebyla vynucená, a z Ústavy není dobré dělat trhací kalendář. Tento názor jsem zastával mnoho let, ale až teď mi došlo, že je to názor podložený vírou, že naše Ústava je dobře napsaná. Tu víru už nemám. Jsem přesvědčen, že naše Ústava je špatná a potřebuje kompletní přepsání. A přímá volba prezidenta je pro naši společnost obrovské plus. Prezident republiky je jediným přímo voleným zástupcem lidu, který má reálné pravomoci občany bránit před státní zvůlí. Dokonce hned v několika rovinách – obecné (tím, koho jmenuje do funkcí), plošné (práce s vládou, sněmovnou, podepisování a vetování zákonů) a konkrétní (milost, abolice, amnestie…). Je to poslední instance, ke které se může obrátit každý občan, a která mu může vyhovět. A protože prezident není z výkonu své funkce odpovědný, může se rozhodovat zcela svobodně a podle svého uvážení.

Je správné, že člověk s takovými pravomocemi je volen v přímé volbě.