Tma

Není tma jako tma. Některé tmy kryjí nepravosti, jiné poskytují úkryt štvaným. Někdy tma přináší úlevu unaveným očím, jindy svým dusivým příkrovem nutí naopak oči zbystřit. Ve tmě není nikdy nic tak, jak se zdá na světle. Jak mizí hranice stínů, jako by se stíraly i ostatní hranice, hranice mezi žlutou a bílou, tichem a hlukem, psem a vlkem, moudrem a plkem, dobrem a zlem. Tma dokáže odcizit cizince na nádraží i sblížit milence na zápraží. Tma se nikoho neptá, kde byl, ani co tam dělal. Tma si počká. A vždycky se dočká.

Tma kryla dvě těla a nelibě nesla, že se o ni těla vůbec nezajímala. Tělům byla tma jedno, nebylo nutné se vidět. Jejich blízkost fungovala ve dne i v noci, ve vzduchu, ve vodě, v létě, v zimě, v posteli i v kuchyni. Těla byla na sebe zvyklá, věděla o sobě úplně vše. Tma se je snažila rozdělit, vrazit mezi ně klín, aby se těla od sebe odvrátila. Chtěla mít ta těla každé sama pro sebe. Mnoho toho bylo, co tma nevěděla.

Vzbudit se nebylo snad nikdy tak příjemné. A to ranní dilema - posunout budík a ještě chvíli si zavřít oči, nebo se vyplížit potichu do kuchyně a připravit snídani? Koupelna, pozdravit odraz v zrcadle, zkontrolovat, jestli se stále poznáváme. Čas, kdy jede vlak domů? Domů? Opravdu domů?

Otevřu v noci oči a pozoruji pokoj v nažloutlém světle pouličního osvětlení. Musím se ujistit, že se mi to nezdá. Jeden dotek tu, druhý onde, všechno, jak má být. V dlani mám čerstvě vykousnuté pokračování čáry života.